Je typickým představitelem svého znamení – kam přijde, tam budí pozornost a šířídobrou náladu, možná i proto, že celý život dělá práci, která ho baví a naplňuje. Parkury, s nimiž začínal, však už dávno vyměnil za sedlo dostihové, v němž se objevuje příležitostně, a výcvik policejních koní, kterému se věnuje už víc než deset let…

Zbyňku, v kolika letech a kde jsi s koňmi začínal?

Moje cesta ke koním začala v oddíle Sparta v Kutné Hoře, to mi bylo nějakých dvanáct let. Za Kutnou Horu jsem pak jezdil parkury a poznal jsem zde i svou životní klisnu Čiki, s níž jsem skákal ST. Poté, co se mi stal úraz, když na mě spadl kůň, ukončil jsem sportovní kariéru a začal koně dělat jen tak, pro radost.

Pro radost i obživu, protože už nějaký ten čas jsi součástí jízdního oddílu městské policie, která sídlí v Chuchli…

U jízdní policie pracuji od jejího založení, něco přes deset let. Práce je to úplně jiná, než s dostihovými nebo parkurovými koňmi. Baví mě učit koně nebát se zábavné pyrotechniky ani dalších rušivých jevů. Mám radost, když to zvládají, protože přece jen kůň je od přírody plaché stádové zvíře.

Která část Prahy je tvůj rajón?

S koňmi sloužím na Praze 1, kde je to opravdu obtížné – moc vjemů, ruchu a hlavně turistů a nečekaných situací. Na druhou stranu má to i své výhody – jet na koni po Karlově mostě je zážitek…

Kromě práce s policejními koňmi docházíš ve volném čase vypomáhat k dostihákům, proč?

Vypomáhat u Martiny Havelkové nebo Jirky Chaloupky mě moc baví, každý jsme totiž blázen jiným směrem. Trénování dostihových koní obdivuju, když přijdou hříbata do stáje, kde začínají pracovat, a vy vidíte, jak se každým dnem mění, musíte z toho mít radost. Dostihový kůň má úplně jiný režim než ten náš, policejní. Zatímco my s koňmi pracujeme průběžně celý den, plnokrevníci si to své odkroutí zpravidla během dopoledne.

Plnokrevníci tě tak nadchli, že ses před šesti lety stal majitelem dostihové stáje se zajímavým názvem Či-Ro-Ája. Co její název skrývá?

Či je po klisně Čiki, Ro je po valachovi Rónym, mém učiteli, na kterém jsem skákal parkury, a Ája je po babičce Aničce, kterou jsem měl moc rád.

Mají i dostihové barvy, které si pro svou stáj zvolil, nějaký příběh nebo hlubší význam?

Nemají, bylo to takové spontánní rozhodnutí, modrý dres s bílými hvězdami je prostě srdcovka.

Právě v těchto barvách vyběhlo už několik koní, který byl tím prvním?

Mým prvním byl ryzák Delfín, který odběhl tři dostihy a zranil se. Druhým byl také ryzák Lysyanargent, miláček, na kterém jsem i jezdil. Vyhrál několik dostihů a udělal moc radosti. V pořadí třetím byl hnědák Qubit, jenž se alena dráhu vůbec nedostal kvůli zranění v přípravě. V loňské sezóně běhala v mých barvách hnědka Vademilla a letos bude pauza. Pokud se všechno povede, na podzim bych rád koupil nového koníka.

Nového koníka, který ti třeba splní tvůj dostihový sen… Máš nějaký, nebo se mýlím?

Stačí mi mít koníka, který bude dělat radost. Ale jako každý majitel bych samozřejmě rád vyhrál nějakou klasiku, jakoukoliv…

K čemuž ti může pomoci i dobrý trenér, kterých je v Chuchli hned několik…Kam nový nákup výhledově zamíří?

Jasnou volbou je buď Martina, nebo Jirka podle toho, kde bude volné místo. Každopádně chci mít koně v Chuchli, abych za ním mohl kdykoliv zajít.

Mít ho nablízku a ještě na místě, ke kterému máš speciální vztah…

Ano, Chuchli beru jako svůj domov a mám ji hrozně rád. 

foto: Pavla Pechmanová, archiv MH Racing a Zbyňka Petroviče