ŽIVOT PLNÝ KONÍ Františka Vítka -21. kapitola, 3. část

21. kapitola:
PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (3. část)
V Chuchli po čtrnácti měsících
Jenže rok 1980 trenérovo očekávání zklamal. Ani ne tak proto, že v dalším ročníku Velké květnové ceny doběhl „playboy Niki“ o hlavu až druhý za dalším Františkovým svěřencem Century Chiefem, jiným napajedelským odchovancem a reprezentantem, který ovšem jako syn nezapomenutelné klisny Century hájil barvy časopisu Mladý svět. Nýbrž proto, že potom téměř celou sezónu promarodil. Nikolas nebyl skutečně ani zdaleka ze železa. Už výkon ve Velké květnové byl evidentně poznamenán zdravotními potížemi. V této sezóně se pak na dráze objevil pouze jednou. A to v NDR ve Freundschaftspreis, v níž se museli kůň, trenér Vítek a žokej Smolík smířit s pátým místem. Hřebec navíc nedoběhl do cíle v pořádku. Znovu před ním byly měsíce léčení a potom dlouhá rekonvalescence.
Zbývala mu však ještě jedna sezóna. Pátá, už neodvratně poslední. Z někdejšího neposedného hřebečka se stal matador. Stále byl ovšem velmi pohledný. Předcházející léta kariéry na Nikolasově impozantním exteriéru vůbec nic neubrala. Kam přišel, tam byl obdivován.


František však už jeho starty šetřil jako šafránem. Věděl, že po skončení sezóny odejde Behistounův syn do chovu. A záleželo mu na tom, aby se do napajedelského hřebčína vrátil v pořádku. Před Nikolasem tak byly poslední tři dostihy v životě. Všechny je viděla Velká Chuchle a její návštěvníci.
Hřebec vyběhl v této sezóně poprvé až 5. července. Týden po Československém derby 1981, kterého se zúčastnili koně o tři roky mladší než on. Od Nikolasova posledního startu na chuchelském závodišti, ve Velké květnové ceně v minulé sezóně, uplynulo čtrnáct měsíců. Do startovních boxů vstoupil šestiletý tmavý hnědák spolu se sedmi soupeři. Františku Vítkovi, který tehdy nemohl v Chuchli být. V těch dnech dlel jako trenér s dalšími našimi koňmi plnícími reprezentační povinnosti v NDR. Na našem ústředním závodišti šlo hlavně o otestování Nikolasova zdravotního stavu a dalších jeho eventuálních možnostech. V tomto smyslu František Vítek instruoval Vlastimila Smolíka, který tak onu neděli na chuchelském závodišti nejen jezdil, ale také zastupoval svého šéfa.
kdyby bylo bývalo tvrdo, Nikolase by Smolík v Ceně Svobodného slova po dohodě s Františkem Vítkem do dostihu nepustil. Před nedělí ale nakonec docela slušně zapršelo. Nikolasův start, byť ne v mimořádně důležitém dostihu, byl pro všechny dostihové příznivce z řad odborníků i veřejnosti velkým svátkem. 1600 metrů dlouhou trať zvládli kůň i Vlasta Smolík v jeho sedle naprosto bez problémů. Vyhráli po výkonu, který byl příslibem, protože se bezpečně vypořádali se všemi soupeři, z nichž každý měl svou kvalitu.
Před mezinárodním mítinkem v Praze
Na už velmi nedalekém obzoru byla Cena Kincsem, kterou dva roky předtím Nikolas de facto, i když ne de iure, vyhrál. Bylo to lákavé, ale František se rozhodl, že nebude nic riskovat. Svou roli možná sehrála i tehdejší nebetyčná nespravedlnost. Ta rána se ještě úplně nezacelila. Trenér usoudil, že nejlepší bude poslat Nikolase znovu na dráhu až při přípravných dostizích na mezinárodní mítink socialistických států, který se ten rok měl konat 6. září v Praze. Ještě v červenci však Velkou Chuchli, a samozřejmě nejen ji, ale mnoho dalších míst v zemi, postihly velké záplavy. Ne sice tak katastrofální, k jakým pak došlo o jedenadvacet let později, v roce 2002, ale ani tehdy to nebyla žádná legrace. Celé chuchelské závodiště se na řadu dní octlo pod vodou. Byly obavy, že druhá polovina sezóny, samozřejmě včetně mezinárodního mítinku, který se měl v Praze konat po pěti letech, je bezprostředně ohrožena. Nakonec ale všechno dobře dopadlo.
V Chuchli proběhly i tzv. výběráky, respektive přípravné dostihy na mítink, a to v sobotu 22. srpna. Nikolas se jich však nezúčastnil. Startoval nakonec až naostro při samotném mítinku – v Ceně Berlína na 1800 metrů. Přes dosavadní jeden jediný absolvovaný dostih v sezóně byl naší největší nadějí. V úvodním článku Dostihového programu, který byl vydán k tomuto mezinárodnímu dostihovému dnu, v textu pod nímž byl podepsán ředitel Státního závodiště v Praze ing. Stanislav Waksmundský (který se vedoucí funkce se ujal 1. ledna toho roku), se konstatovalo: „Pokud jde o vyhlídky našich barev v jednotlivých mezinárodních dostizích, uděláme samozřejmě vše, co je v silách nominovaných koní i jezdců pro co nejlepší výsledek. Je však třeba si uvědomit, že řadě těch, s jejichž reprezentací jsme počítali, především mezi staršími koňmi, se nevyhnula zranění a zdravotní problémy. Proto jsou naše ambice přece jen skromnější, než jsme původně předpokládali. Ale přehnaný pesimismus také není na místě.“
Narážka na Nikolase tu byla zřejmá. František Vítek ve vlastně dvojjediné roli, jako stájový i reprezentační trenér, však svému hřebci věřil. A to přesto, že právě Cena Berlína byla obeslána nejpočetněji. Nikolas měl na startovní listině deset velice dobrých soupeřů – z Polska, NDR, Maďarska, SSSR, Bulharska. A také z Československa, protože dostihu se zúčastnila i klisna Volyně, která hájila v domácích dostizích barvy JZD Všelibice. Tudíž také Františkova svěřenkyně ze stáje v Lysé. Ta však Nikolasovým konkurentem de facto nebyla, byla samozřejmě předurčena pro jiné úkoly.
Spolupráce Minařík – Smolík
Před mítinkem musel František kousnout do kyselého jablka. Po dobré zkušenosti s účinkováním Ferdinanda Minaříka v sedle Latiny rok předtím na mítinku v Budapešti se rozhodl, že mu v Praze svěří i Nikolase. Bylo to o to těžší, že rok předtím Vlasta Smolík do hlavního maďarského města nakonec vůbec nejel, zatímco v Chuchli pochopitelně nechyběl. Jednou z velmi sympatických vlastností Vlastimila Smolíka, a že jich měl opravdu dost, však bylo, že bral věci tak, jak jdou. Že nebyl vztahovačný, žárlivý, že se neurážel. Uznal, že Ferda je momentálně v lepší formě než on, a že se mu také na mítincích obvykle daří. Ač už tehdy Vlasta byl několikanásobným československým šampiónem, neprotestoval, nebyl dotčený. A pokud ho to přece jen uvnitř bolelo, nedal to na sobě znát. Což je třeba ocenit ještě více. I Ferdinand Minařík po letech vzpomínal, že jeho dlouholetý jezdecký soupeř a rival byl v tomto ohledu ohromný. A že to nijak nenarušilo jejich kamarádské vztahy.
Tak byl v Ceně Berlína, která se běžela na samotný závěr mezinárodního programu, v sedle Nikolase Minařík, zatímco Smolík jel Volyni. Ta měla, zcela logicky, pro Nikolase pracovat. František připravil Ferdovi a Vlastovi, samozřejmě po domluvě s nimi oběma, velice přesný taktický plán. V paddocku při ordre si všechno už jenom znovu zopakovali. Dál opět citujme z Dostihového programu, ovšem z jiného vydání, z komentáře k samotnému průběhu Ceny Berlína:
„Naši šli do dostihu s přesnými taktickými záměry a se zjevnou touhou nasadit našemu dosud dobrému účinkování na mítinku zářivou korunu. Od startu se vše vyvíjelo podle plánu, Volyně se Smolíkem hlídala Nikolasovi místo u špice, zatímco Nikolas se držel v závětří. Přišla však chvíle, kdy bylo třeba přejít do další etapy pečlivě vypracované strategie. Dostih totiž přecházel do rozhodující fáze. A právě v tu chvíli se zdálo, že je vše ztracené. Nikolas s Minaříkem byli až u bariéry v cílové rovině beznadějně zavřeni. Daleko lepší pozici měla v tu chvíli Volyně. Naši jezdci však nepropadli panice, i když cíl se rychle blížil. Minařík našel včas alespoň malou skulinu, a Smolík mu ji ještě více pootevřel. Nikolas tak mohl předvést, co umí. I Volyně akcelerovala a už už to vypadalo jako neskutečná pohádka. Že totiž obsadíme první i druhé místo. Skvělý závěr Mende a Rossa z Maďarska však odsunul Volyni na čtvrté, ovšem i tak výborné místo. Na Nikolase ovšem nestačil nikdo. Tak se téměř 15 000 diváků dočkalo v závěru mezinárodního pořadu československé hymny.“
Na druhou Mende měl Nikolas v cíli náskok jeden a čtvrt délky, Rosso byl zpět o delší jednu délku, a ještě o jednu za ním byla Volyně. František Vítek jako vždy emocemi navenek rozhodně nehýřil. Jeho nitro však po dlouhé době vyloženě burácelo. A ne pouze z nádherného Nikolasova vítězství, které bylo pro hřebce i pro něho samotného ohromnou satisfakcí. Také proto, že jezdci dokonale realizovali záměr, na němž se s nimi domluvil. I nakonec z té nezbytné, mistrně provedené improvizace. Před nezištně si počínajícím Vlastou musel František v duchu hluboce smeknout. To všechno dohromady mu vhánělo slzy do očí. Podobně jako při jeho vlastních dvou jezdeckých vítězstvích ve Velké pardubické steeplechase. Osmnáct a šestnáct let předtím.
Loučení a korunovace
25. října 1981 absolvoval Nikolas na stejném závodišti před odchodem do chovu svou dostihovou derniéru. Se všemi, kteří si dostihové dění u nás bez něho nedovedli představit, ale tak to v dostizích bohužel chodí, protože kariéra koní je až příliš krátká, se loučil opět na mezinárodním fóru. Do Velké ceny československého turfu na 2400 metrů nastupoval teď opět v sedle s Vlastimilem Smolíkem, už hodně uondaný, opotřebovaný hřebec v konkurenci devíti koní – z Československa, Polska a NDR. Po svém impozantním výkonu na mítinku pochopitelně jako favorit. V cíli se však musel sklonit před třemi zahraničními, ve všech případech tříletými, a tedy daleko méně opotřebovanými soupeři – polským Seczuanem a Wombatem a Gazellusem z NDR. Na druhé místo mu chyběly tři čtvrtiny délky, na třetí pouhý nos. Mezi domácími soupeři však svou nadvládu potvrdil. Přestože jedním z nich byla i vítězka St. Leger toho roku Freda.
O dva týdny později se do Chuchle ještě jednou, ale to už doopravdy naposledy, krasavec Nikolas, velká chlouba Františka Vítka a všech dalších, kteří měli na jeho pozoruhodné kariéře rovněž zásluhu, vrátil. Byl tu, už po uzavření své dostihové kariéry, vyhlášen v pořadí dvanáctým československým Koněm roku. Trenér František Vítek, žokej Vlastimil Smolík, všelibický předseda Vladislav Hvízdal, Nikolasova ošetřovatelka Jana Kafková, a všichni další ze stáje v Lysé nad Labem, včetně Vladimíra Tlapáka, muže, který kvůli Nikolasovi utopil auto v Labi, i „generalita“ z Hřebčína Napajedla spolu s několika tisíci diváků na závěr cvalové sezóny roku 1981 se zadostiučiněním sledovali slavnostní akt v malém paddocku před vážnicí.
Princ Nikolas byl při něm korunován na krále.                                                                                                                                 Petr Feldstein
(pokračování 13. února)