PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (5. část)

Začalo to Velkou květnovou
Ani Kleón, stejně jako Nikolas, nebyl kůň kdovíjak odolný. Spíš měkota než nezničitelný stroj na běhání. Jeho mohutná tělesná konstituce mohla vyvolávat opačný dojem, ale nebylo to tak. Jeho zdraví, jeho pohybový aparát bylo třeba neustále hlídat.
I proto Kleón, nejnovější monarcha československých dostihů, vyběhl v roce 1985 podstatně později než v předcházející sezóně. František Vítek mu premiérový, a hned velmi ostrý start, nachystal až do chuchelské Velké květnové ceny, která se konala 19. 5. Od posledního hřebcova vítězství ve Velké ceně hlavního města Prahy uplynulo téměř sedm měsíců. Ale Kleón očekávání nezklamal. Svůj jubilejní desátý start proměnil na mílové distanci v osmé vítězství, navíc opět jednoznačné. Přitom měl velmi silné soupeře. S řadou z nich sváděl souboje, a vždy úspěšné, už jako tříletý. Teď jich bylo celkem sedm. Dva byli jeho vrstevníky, čtyři byli starší. Do čela dostihu se Kleón se Smolíkem dostal už v první polovině cílové roviny a vyhrál o tři a půl délky před druhým Nikolajem a o pět půl před třetím Mysem. Z dalších známých Kleónových konkurentů byl Pittsburgh čtvrtý, Mauritius pátý, klasický vítěz z minulé sezóny (Velká jarní cena) Zorro poslední, osmý.
Druhou červnovou neděli vyslal František Vítek Kleóna do Ceny Jazdectva o 200 metrů kratší. V dostihu na 1420 m (s falešnou bariérou) podal velký výkon motešický hřebec Mys, který téměř rok neporaženého Kleóna v posledních metrech dostihu doslova přesprintoval. O vítězi rozhodla až cílová fotografie. Na její vyvolání a vyvěšení čekaly před cílovou věží stovky lidí, kterým se nechtělo věřit, že Kleón nevyhrál. Ale bylo to tak. Mys s žokejem Dolejším byl v cíli o hlavu dříve než Kůň roku 1984 s žokejem Smolíkem, jemuž mnozí porážku jeho hřebce do značné míry přičítali.
14. července vidělo Kleóna se Smolíkem dějiště jejich nádherného vítězství na mezinárodním mítinku socialistických států v Berlíně v předešlém roce. Hřebec se tu se svým stálým jezdcem zúčastnil populární Hoppegartenské míle a opět našel přemožitele. Dokonce dva. Vítěznému Orantesovi z NDR podlehl o jednu a půl délky, druhému Vilniusovi z Polska o pouhý krk. Byla to však poslední Kleónova porážka, celkově čtvrtá, v kariéře. Do jejího konce však pohříchu zbývaly pouze dva dokončené dostihy.

Druhý mítinkový triumf – s vodítkem 
František Vítek pak začal Kleóna chystat na obhajobu jeho úspěchu na mezinárodním mítinku v Ceně Berlína na 1800 metrů, kterým tehdy navázal na tři roky staré vítězství Nikolase. Mítink byl tentokrát naplánován na poslední srpnovou neděli do hlavního města Maďarska. 
Ještě předtím prověřil trenér hřebcovu formu v Ceně Nikolase na 2000 metrů dlouhé trati při přípravných dostizích. Ty se ovšem nekonaly v Chuchli. Na centrálním závodišti totiž hned po Československém derby 1985 začala radikální přestavba dostihového i diváckého zázemí, když nejprve byly srovnány se zemí původní tribuny z počátku dvacátého století. Němými svědky těchto „výběráků“ se tak staly tribuny ještě o něco starší, ze samého konce století devatenáctého, ovšem patřičně zrekonstruované, na dostihové dráze v Karlových Varech. Kleón se Smolíkem k Františkově spokojenosti další překvapení ŕ la Mys nepřipustili. Deklasovali, aniž by zjevně museli vynaložit mnoho sil, i druhého v cíli, výborného Mauritia, o deset délek. O dalších soupeřích nemluvě.
Nic nebránilo tomu, aby se Kleón, znovu se Smolíkem, pokusil splnit nelehký úkol, který před něj trenér Vítek postavil. Zopakovat po roce ve stejně dlouhém a stejně nazvaném dostihu perně vydřené vítězství. A stát se tak dvojnásobným mítinkovým vítězem. To se československému koni nepodařilo už hodně dlouho.
Kleón se Smolíkem to však dokázali. Už jen kvůli tomu zasloužili oba nejvyšší uznání. Byla to opět strhující závěrečná bitva, která nadchla všechny přítomné, samozřejmě hlavně Čechoslováky. Přitom to na nějaké velké drama dlouho nevypadalo. Kleón se už totiž v cílové rovině svým soupeřům hodně vzdálil. Vedl o dobré čtyři délky a jeho prvenství se zdálo už neohrozitelné. Pět z šesti Kleónových zahraničních soupeřů rezignovalo, ale ten šestý, maďarský hřebec Notórius s žokejem Pappem ne. Kleónův náskok se vůčihledě tenčil, až se ztenčil téměř docela. Něco málo k dobru však přece jen Kleónovi zbylo: krk. Právě o ten přece jen Notóriuse porazil. Naši diváci tlačili československou reprezentační dvojici vpřed nejen mohutným povzbuzováním, které se stejně ztratilo ve vřavě maďarského obecenstva, ale také očima. Možná, že to pomohlo.
Neobvyklou kuriozitou druhého Kleónova mítinkového vítězství byla skutečnost, že dostih absolvoval s neodepnutým vodítkem. Ani kůň, ani žokej Smolík se tím nenechali znervóznit.
Bylo to Kleónovo jubilejní desáté vítězství ze čtrnácti startů. Úžasná bilance, uvážíme-li, že více než třetinu jich absolvoval v mezinárodní konkurenci. Domácí soupeři Vítkovu svěřenci zjevně nestačili. Není proto divu, že po jedné konkrétní nabídce se nejprve trenér, a po něm vedoucí chovu koní Státních plemenářských podniků (SPP) ing. Jan Vaňourek (v roce 1979 přešel do této funkce z Hřebčína Napajedla) zvažovali hřebcovo účinkování v dostihově, a nejen samozřejmě dostihově, vyspělejší části Evropy. Tedy na Západě. V polovině osmdesátých let, jakkoli byl normalizační režim pořád velmi tuhý, to přece jen úplně nemožné nebylo. Zvlášť když odborný ředitel SPP ing. Otakar Dočkal po určitém váhání s Kleónovým startem, souhlasil, a tím jej i posvětil.

Na scéně Thomas Mittelsteiner
Z druhé strany, tedy německé, sehrál klíčovou roli v Kleónově účinkování v Mnichově, o kterém bylo rozhodnuto ještě před budapešťským mítinkem, Thomas Mittelsteiner. Nejranější období života tohoto muže bylo velmi pohnuté. Narodil se totiž jako tzv. terezínské dítě. Svět, a to velmi nevlídný svět, spatřil poprvé za druhé světové války ve zdejším ghettu. Tehdy se jmenoval Tomáš Neumann. Než přišlo osvobození, podařilo se mu všechny hrůzy přežít. Po válce trávil dětství v Albrechticích u Českého Těšína. Odmalička měl rád koně. Když povyrostl, docházel i do stáje k manželům Palyzovým, kteří tehdy působili ve Vlaštovičkách u Opavy. Později, už jako dospělý, často navštěvoval i stáje v Lysé.  Po roce 1968 Tomáš Neumann emigroval nejprve do Nizozemska, kde pracoval u koní, a odtud se přesunul do Německa. Tam se po čase oženil. Od té doby se jmenoval Thomas Mittelsteiner. Převzal totiž příjmení své manželky.
Sňatkem získal i německé občanství. Mohl tak jezdit i do Československa. Vztah ke koním, či spíše světu okolo nich, neztratil. Od roku 1982 nebo 1983 se začal stále častěji objevovat také v Lysé nad Labem. Byl ještě relativně mladý, ale hodně tělnatý a věčně zadýchaný. V té době působil u známého trenéra Haro Remmerta v Kolíně nad Rýnem jako futrák. „O koních i o dostizích toho věděl dost, ale přece jen z trochu jiného úhlu. Byl to člověk, který to bral všechno spíš obchodně,“ vzpomínal František Vítek na muže, který už řadu let není mezi živými. V létě 1985 však právě on zprostředkoval start dvou Františkových koní, Kleóna a klisny Laminy, na závodišti v Mnichově. 
Všechno bylo domluveno tak, že do Mnichova samozřejmě pojedou i trenér Vítek a žokej Smolík. Jenže ani jeden z nich nedostal to, co dnes něco říká jen střední a starší generaci. Co však bylo pro cestu do jiné než socialistické země nezbytné: výjezdní doložku. Možná to souviselo s tím, že František, který tehdy bydlel na konci sídliště v Lysé nad Labem a z oken svého bytu viděl na sovětskou posádku v Milovicích, byl údajně sledovaný StB. Což mu prozradil, kdoví, jak se k té informaci dostal, Ludvík Hess. Kdysi mladý básník, později chovatel anglického plnokrevníka a ještě později, po listopadu 1989, také duchovní otec a zakladatel babyboxů. 
Buď jak buď, František Vítek i Vlastimil Smolík museli zůstat doma. A tak František odvezl, úplně sám, čtyři dny před mnichovskými dostihy Kleóna a Laminu v nákladním autě na hraniční přechod do Rozvadova. Cestou si uvědomil, že doma v nastalém napětí a zmatcích s doložkou zapomněl modrobíle pruhované napajedelské dresy. To nebylo právě nejlepší znamení. František však věřil, že se mu je do Mnichova ještě podaří doručit letecky, přes piloty Československých aerolinií. To se ale nakonec nevyšlo. 
Na přechodu v Rozvadově si oba koně převzal a naložil do svého kamiónu Tomáš, pišme jeho jméno česky, protože tak ho tehdy všichni u nás pochopitelně oslovovali, Mittelsteiner. V tu chvíli viděl František Vítek Kleóna naposledy…

Petr Feldstein
(pokračování v středu 27. února)