PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (6. část)

Dokonáno jest… 
Vše bylo předběžně dohodnuto tak, že Kleón odběhne v Mnichově 15. září 1985 jeden dostih. Pokud podá výkon, který zaujme, přejde případně po určité době strávené doma do německého tréninku. Podobně jako Redakta, kterou měl v pronájmu jeden Mittelsteinerův známý, původem Američan. Sám Mittelsteiner o něm mluvil jako o gangsterovi. Je však třeba říct, že Redaktě se v Německu dařilo. Jak odborníky, tak diváky, zaujala.
Byly to takové časy. Všechno za železnou oponou se jevilo lákavě. Jako šance, kterou je třeba využít. Právě s tím kalkulovali mnohdy lidé, kteří si takovou důvěru třeba ani nezasloužili. Ne že by ji chtěli vyloženě zneužít. Třeba však takové možnosti, jak se nám to jevilo odtud, ani neměli. Bůh suď, bylo-li v tom více snahy po dobrém kšeftu, nebo zda chtěli skutečně pomoci.
Když bylo Františkovi jasné, že s výjezdními doložkami pro něho i pro Vlastu Smolíka je amen, zvažoval, jestli tam samotné koně, z nichž každý měl startovat v jiném dostihu, vůbec má poslat. I když všechno bylo už tak rozběhnuté, že by bylo bývalo obtížné to zastavit. Jedním z velkých problémů bylo jezdecké obsazení. V tom ovšem pan Mittelsteiner žádnou potíž neviděl. Řekl, že žokeje, a dobrého žokeje, pro Kleóna má. 
Při cestách do Československa doprovázela Tomáše Mittelsteinera mladá Němka. Jmenovala se Regína. I ona pracovala na závodišti v Kolíně nad Rýnem. Několik let předtím se vyučila, jenže pak se nechala reamaterizovat. Jako amatérka jezdila občas i u nás. Hlavně pro tehdejšího trenéra Tochovic Jaroslava Kunčara. A pan Mittelsteiner, který oba Františkovy koně v pořádku dovezl na mnichovské závodiště, posadil na Kleóna v Mnichově Regínina přítele. Což ovšem nebyl ani trochu zkušený jezdec. Navíc předtím jezdil jen překážkové dostihy. To tady ovšem nikdo netušil.
V sobotu, den před dostihy, koně na mnichovské dráze kentrovali. Kleón přitom ztratil podkovu. Další špatné znamení? Takových podkov ale koně ztratí…Vzápětí mu dali novou.
V neděli 15. září (v ten den se v Karlových Varech, kde byl i František Vítek, konal St. Leger), vstoupil Kleón naposledy v životě do startovních boxů. Před ním byla trať dlouhá jen 1400 metrů. Ani to nebylo samo o sobě ideální. Jenže dostih, délkou distance pro něj vhodnější, vypsán nebyl. Na startu Kleón zaváhal. Patrně i vinou jezdce, který rozhodně nebyl pilotem formule jedna, jímž v porovnání s překážkami dostihy rovinové jsou. Na kluzké, deštěm vydatně zkropené dráze se dlouho nemohl dostat na nohy. Navíc, zvyklý na střelhbitého Vlastu Smolíka, musel být v sedle s jezdcem, jenž se více než kvalitnímu rovinovému žokejovi podobal pytli brambor, nepochybně nesvůj. Přesto, zvyklý bojovat a vítězit, pustil se československý hřebec do stíhání soupeřů, kteří mu utíkali. Snad svou roli v těch nešťastných okamžicích sehrál i jeho trochu zvláštní cval. Všemi těmito nepříznivými okolnostmi byl Kleón nepochybně vyveden z míry. Nechtěl se však dát. A právě to se mu zřejmě stalo osudné. Možná si sám, v jakési pohybové křeči, „zašlápl“ zadní nohou tu přední…  Bylo to hrozné zranění. František to později viděl na fotografii. Nedávalo ani nejmenší možnost uchovat Kleóna při životě…

Krutý podzim 1985
V Karlových Varech tou dobou doběhl, jako druhý v St. Leger, jiný Františkův kůň, Cer. Prohrál jen se šamorínskou klisnou Strelou. Deset dnů předtím přitom stáj v Lysé přišla o jeho ještě ambicióznějšího vrstevníka, výborného Lincolnova syna Vladana. Ten by si patrně i se Strelou dokázal poradit. Při vzpomínce na nebohého Vladana František netušil, co se odehrálo 250 kilometrů odtud, v Mnichově. Mobily tehdy ještě nebyly. 
Trenér Vítek však to odpoledne na karlovarském závodišti ve Dvorech myslel nejvíc na Kleóna. Při zpáteční cestě, v kamiónu, ve kterém vezl koně, ale i několik lidí ze stáje, si řekl, že bude trpělivý. Že se to, jak Kleón v Mnichově dopadl, dozví v klidu až doma v Lysé. Ale přece jen mu to nedalo. Na okraji Prahy, snad v Hostivaři, zastavil a zavolal z automatu synovi Romanovi. Ten už všechno věděl od Tomáše Mittelsteinera. Ten tu hroznou zprávu mezitím také sdělil také Janu Vaňourkovi. Několik desítek kroků od telefonní budky k autu absolvoval František jako v hrůzostrašném snu. Pak se ošetřovatelka Jana Kafková zeptala: „Tak co?“
„Kleón je po smrti,“ hlesl František. 
A pak koně, který už dlel v koňském nebi, v duchu prosil za odpuštění. Za to, že ho kdysi chtěl vrátit do Napajedel. Ale hlavně za to, že ho bez sebe a bez Vlasty Smolíka do Mnichova poslal. V životě dostihového trenéra není nic smutnějšího, než když přijde o koně, kterého vypiplal a ke kterému přilnul. Kleón byl navíc výjimečný nejen výkonnostně, ale i v mnoha dalších ohledech.

Kůň pro příští století…
„Byl velmi chytrý a inteligentní. Myslel i za nás. Nebyl to kůň pro toto století, ale až pro to příští,“ prohlásil po několika dnech František. 
A Vlastimil Smolík dodal: „Navždycky ve mně zůstane.“ 
Přijít o dva skvělé koně v tak krátké době, z nichž ten druhý byl téměř zázračný, bylo nesmírně kruté. Ale nebylo to všechno. Netrvalo dlouho a naplnila se, jak už se tak někdy stává, v tomto případě děsivá teorie tří. Nedlouho na to, při vyklusávání po práci, stihla na dráze v Lysé nad Labem srdeční mrtvice poctivého Cera, jenž v den Kleónovy smrti doběhl druhý v St. Leger.
„Kauza Kleón“, jak by smutný konec kariéry našeho nejlepšího koně roku 1984 nazvali dnešní žurnalisté, toužící po jakékoli senzaci, se pochopitelně ještě nějakou dobu přetřásala. Trenér František Vítek i vedení Hřebčína Napajedla byli kritizováni za to, že chloubu českého turfu vyslali do dost pochybného, nedobře, ba přímo neprofesionálně připraveného, riskantního podniku. Že když trenér a žokej nemohli vycestovat, měl zůstat doma i Kleón. Že takto byl „předhozen“ lidem, kteří jeho účastí dílem sledovali své sobecké cíle, dílem byli bez skutečného zájmu. A navíc se projevili zcela neprofesionálně. Něco pravdy na tom bylo. František, jak už jsme si řekli, z toho ze všeho neměl těsně před Kleónovým odjezdem, a pak ani po něm, dobrý pocit. Na druhou stranu – po bitvě, navíc po bitvě prohrané, a ještě takto tragicky, je generálem každý. 
Kleón, a s ním celý náš turf, tehdy doplatil, už jsme to také naznačili, především na tehdejší, z dnešního hlediska absurdní poměry. Na železnou oponu, která jako neproniknutelný, nebo jen těžko proniknutelný krunýř, omezovala, ba téměř znemožňovala potřebné kontakty s vyspělým dostihovým světem. Nelze se proto divit snaze prolézt alespoň malou škvírkou, která se tenkrát naskytla. Bylo by možno namítnout: vždyť jsme na vyspělý dostihový svět neměli! Jenže to je právě ono. Nemohli jsme na něj mít, protože to byly důsledky toho všeho.
Když se tedy po dlouhé době objevili dva koně, Redakta a Kleón, kteří by mohli venku (alespoň v tehdejší západní části stále ještě rozděleného Německa, na Anglii, Francii či dokonce zámoří nešlo ani pomyslet), důstojným způsobem změřit síly s tamními soupeři, byla tato možnost využita.
František Vítek na toto téma tehdy prohlásil: „Kleón si nezaslouží, aby se stal předmětem bezduché a primitivní šeptandy o zákulisních machinacích, které prý jeho tragédii provázely. Protože i přesto, co se stalo, je nanejvýš nutné do zahraničí jezdit a soupeřit s konkurencí ze západního dostihového světa. Jinudy cesta nevede.“
Podobně se vyjádřil i ředitel napajedelského hřebčína Zdeněk Hlačík: „Je to nesmírná škoda, že jsme ztratili budoucího plemeníka, ovšem i já mám stejný názor jako trenér Vítek. Skutečně jiný ekvivalent není, než jezdit ven. A toho se také budeme držet a prosazovat.“
Že s nešťastným Kleónem dopadlo vše tak, jak to dopadlo, je věc jiná. Samozřejmě bolestná. Františka i tehdejšího šéfa Hřebčína Napajedla, Zdeňka Hlačíka, vedoucího chovu koní Státních plemenářských podniků Jana Vaňourka, stejně jako Vladislava Hvízdala, který jako předseda JZD Všelibice zaštiťoval ekonomické zázemí tréninkového střediska v Lysé nad Labem, a mnoho dalších zainteresovaných osob bolí Kleónova ztráta i okolnosti, za kterých k nim došlo, dodnes.
Kleón skutečně byl, jak František Vítek vystihl, koněm pro příští, z našeho současného pohledu toto století. Pro století, které má jak u nás, tak v celé Evropě, a vůbec ve světě, své velké zápory a velké problémy. Ale století, v němž nejsou v žádné oblasti omezovány mezinárodní kontakty. Tedy ani v dostihovém sportu.

Petr Feldstein
(pokračování ve středu 6. března)