22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (1. část)
Do Varšavy po osmnácti letech
V druhé polovině sedmdesátých let minulého století se František Vítek postupně ujímal mezi československými trenéry rovinových koní vlády. Šampiónem se stal poprvé v roce 1976, když dosáhl třiceti vítězství. Podruhé v roce 1978 s dvaceti osmi prvenstvími. Právě v průběhu této sezóny byl také prvně pověřen závěrečnou přípravou našich koní vybraných pro start na mezinárodním mítinku socialistických států. Ten rok se konal ve Varšavě.

Nový reprezentační trenér František Vítek odjížděl na mezinárodní mítink do hlavního města Polska, přesněji na závodiště ve Služewieci, podruhé v životě. Poprvé tu byl, připomeneme-li příslušné pasáže z přecházejícího vyprávění, o osmnáct let dříve. Tehdy ovšem ještě jako ošetřovatel a pracovní jezdec. Nebyl tenkrát už vyložené dostihové „ucho“, přesto však v onom roce 1960 vzhlížel k tehdejšímu trenérovi Jaroslavu Hourovi, a jezdcům v čele s věčnými rivaly Karlem Havelkou a Josefem Šachem, s náležitou úctou. Stejně jako k řadě významných osobností v zahraničních ekipách – mimo jiné k sovětským žokejům Nikolaji Nasibovovi a dalšímu Nikolajovi, Laksovi, který později působil jako trenér i jako jezdec u nás, v chuchelské stáji Hřebčína Napajedla.
Závěrečná příprava koní i jezdců (trojice našich nejlepších byla tehdy jasná – od nejstaršího k nejmladšímu to byli Ferdinand Minařík, Vlastimil Smolík, a Josef Dolejší) probíhala ve Františkově působišti, tedy v Lysé. A to za poněkud nervózních okolností. Z nominovaných čtyřnohých reprezentantů na závodišti v polabském městě nejprve chyběli Reflex (vynikající letoun, vítěz z předcházejícího mítinku v roce 1977 v Moskvě) a Meernebel. Vedení jejich majitele, Státního statku Tochovice, totiž trvalo na tom, že se jejich koně budou připravovat na mítink doma, ve svém prostředí. Později si to však přece jenom rozmysleli a oba hřebce, příslušníky naší tehdejší špičky, do Lysé nakonec přivezli. 
Uražené Slušovice
Jenže pak zase začaly „zlobit“ Slušovice, které trochu, vlastně hodně, přeceňovaly tehdy nedávné vítězství svého hřebce Bellera v Československém derby 1978. Jak už jsme si také v jedné z předcházejících kapitol připomněli, Beller byl, a je vlastně dosud, nejpřekvapivějším vítězem našeho dostihu o modrou stuhu v celé jeho historii. Ne že by Beller byl vyloženě špatný kůň, jak říkal sám František Vítek; derby však vyhrál omylem, přesněji řečeno shodou pro něho šťastných, celkově však spíše nešťastných okolností. Slušovickým, jejichž působení v našem turfu tehdy trvalo jen velmi krátce, se však z triumfu hřebce importovaného ze Sovětského svazu, trénovaného Františkem Heldem a v dostihu vedeného „kolegou“ Milanem Klučkou („kolegou proto, že Klučka sám byl pověstný tím, že snad každého oslovoval „kolego“) notně zatočila hlava. Není divu, měli ji tehdy hodně vysoko. Snad až někde v oblacích. Slušovické JZD tehdy totiž Bellera i Klučku, který byl v Lysé nad Labem na soustředění původně také, z přípravy odvolalo. Odůvodnilo to tím, že Beller nepotřebuje na žádný mítink do Varšavy jezdit, protože bude králem tady, v Československu.
Bezprostředním důvodem pro jejich zdánlivě nepochopitelný postoj byla ovšem skutečnost, že při přípravných dostizích na mítink v Chuchli Beller podlehl v dostihu na 2400 metrů koním, které v derby porazil, ale kteří byli nesporně lepší než on. Jak Františkovu svěřenci Meanderovi, tak motěšickému běloušovi Sapo, který ten rok pak vyhrál nejen St. Leger, ale stal se i Koněm roku. Slušovických se Bellerova porážka, hned dvojitá, dotkla. Urazili se. Svého hřebce z varšavské nominace stáhli a Beller tak na mítink skutečně neodcestoval. Později to mělo pochopitelně dohru. Stáj měla do konce sezóny 1978 zastavenou činnost. Její koně po tu dobu formálně přešli pod jiného majitele. Běhali pod hlavičkou stáje JK SSM Uherské Hradiště-Kunovice.
tak se František hned na úvod svého později dlouholetého působení v roli reprezentačního trenéra octl v mlýnici problémů, jež mu na klidu rozhodně nepřidaly. Samotný mítink neproběhl pro naše barvy kdovíjak úspěšně. Nejlépe si vedl Sapo, který s Minaříkem obsadil druhé místo v dostihu na 2200 metrů. Nadějný výkon však podal tehdy dvouletý Valdaj, čtvrtý v Ceně Sofie. Pozdější Františkova i napajedelská chlouba, mj. vítěz Ceny zimního favorita 1978 i Československého derby 1979. Kůň, o němž Ferdinand Minařík nedlouho před startem nejvýznamnějšího klasického dostihu prohlásil, že si nedovede toho prcka představit s derbyovým věncem na krku.
Vzpomínky na Berlín 1957
O rok později, v sezóně triumfů Valdaje a Sparty, ale, mimo jiné, také prvních velkých úspěchů Nikolase, kdy mu ovšem maďarští pořadatelé upřeli regulérní vítězství v prestižní Ceně Kincsem, se František Vítek jako trenér reprezentace chystal na další mezinárodní mítink, pořádaný v tehdejších letech ve dvou po sobě jdoucích nedělích. Konal se v berlínském Hoppegartenu, kde byl František jako ošetřovatel a pracovní jezdec už v roce 1957. Nebylo mu tehdy ještě ani devatenáct a měl krátce před vojnou. V Berlíně v roce 1979 nemohl nevzpomínat na Berlín, ve kterém byl jako přece jen ještě dost vyjukaný mladík dvaadvacet let předtím. A nejen proto, že se tenkrát poprvé v životě dostal za hranice.
Důvodů bylo hned několik. Tehdy třeba ještě nestála tzv. berlínská zeď. Tu nechali tehdejší představitelé NDR postavit přesně o čtyři roky později, v srpnu 1961. Znamenalo to, že vlastně nebyl žádný velký problém dostat se S-bahnem nebo pěšky přes Braniborskou bránu z východní části města hlídané Sověty do západní, která zase byla pod dohledem Američanů. Mladý František tak měl možnost přesvědčit se, že dvanáct let po skončení druhé světové války jsou bezprostředně vedle sebe, na území jednoho velkoměsta, dva úplně jiné světy. V západní části byly čisté ulice, výkladní skříně plné lákavého zboží, v obchodních domech jezdily nahoru a dolů eskalátory. Všude příjemní, veselí lidé. Po válce ani památky. Ve východním sektoru byly ještě rozvaliny, tmavé příšeří, v obchodech skoro nic, na ulicích pusto, smutno, skoro liduprázdno. Stalinova alej a Alexander Platz to rozhodně nemohly vytrhnout.
Když jsme řekli „žádný velký problém“, není to tak docela pravda. Vedoucím naší výpravy byl kádrovák Státního závodiště Antonín Rypota, který samozřejmě všem, v souladu s pokyny, které měl od „rodné strany“, návštěvu západního Berlína pod pohrůžkou, či ještě přesněji vyhrůžkou, a on tyto „sliby“ plnil přímo vzorně, zakázal. V praxi to ovšem nefungovalo. A tak když jednou s některými z dalších ošetřovatelů, spolu s Františkem to byla zajímavá sestava – Vlastimil Vaňátko, Viktor Čahoj, Mirek Janáček, Jiří Zálešák, Ladislav Rak – vyrazili do americké zóny, potkali tam dva z tehdejších pěti reprezentačních žokejů Jaroslava Maška a Františka Huleše. Kromě nich v Berlíně tehdy ještě byli Karel Havelka, Josef Šach a Miroslav Šusta. 
Východní Berlín byl opravdu, nepochybně v důsledku hospodářských problémů, neskutečně ponurý. Prostředí a atmosféra závodiště v Hoppegartenu na jeho okraji města však byly zcela jiné. Závodiště mělo po všech stránkách nejvyšší parametry, podmínky pro koně i lidi, kteří tu pracovali, byly prostě úžasné. Výpravy jednotlivých zemí spaly v místnostech v hlavní tribuně závodiště, koně byli ustájeni v nedalekém Neuhagenu. Pořadatelé vozili naše ošetřovatele a pracovní jezdce, stejně jako jejich kolegy z dalších zemí, osobními auty denně tam i zpátky. Koně měli k dispozici přepychové boxy, osm pracovních drah, pískovýách i travnatých, ovál měřil dokola 3200 metrů. Samotné závodiště v Hoppegartenu bylo rovněž v perfektním stavu, dokonale vyštafírované.
Alles Gute
Režim Německé demokratické republiky tenkrát, pokud šlo o mezinárodní kongres pro chov koní a dostihový mítink socialistických států, rozhodně na ničem nešetřil. Na to prostředků nelitoval. Jen jídla a pití, co tam tehdy bylo! Co hrdlo ráčilo, jak se psávalo v pohádkách. A František i ostatní si jako v pohádce proti přece jen mnohem drsnější situaci na našich dostihových dráhách a závodištích těch pět nebo šest týdnů, po které mítinky tenkrát probíhaly, skutečně připadal.
To všechno ještě umocnily úspěchy, jichž jsme v Berlíně dosáhli. Měli jsme tenkrát výborné koně v čele s Korbelem, Koranem, Diadémem. Ti tu všichni vyhráli. Nejslavnější bylo samozřejmě vítězství Korbela ve Velké středoevropské ceně, který po dokonale vymyšlené a v praxi stejně precizně realizované taktice svého jezdce Karla Havelky, porazil i vysoce favorizovaného sovětského hřebce Rubilnika s Nikolajem Nasibovem. O tom jsme už ale v některé z kapitol také psali.
Mezinárodní mítinky socialistických zemí určitě měly, znovu to zopakujme, ve své době svůj význam. Byla to sice oproti dnešním, normálním podmínkám, vyloženě z nouze ctnost, ale, nakonec, zaplaťpánbůh za ni. Jiné možnosti střetávat se zahraničními soupeři prakticky neexistovaly. Země v područí Sovětského svazu měřily dostihové síly a vyměňovaly si i chovatelské zkušenosti alespoň mezi sebou. Pro posouzení skutečné výkonnosti našich koní to rozhodně bylo daleko objektivnější kritérium, než kdyby se střetávali pouze mezi sebou. Kontakty se zahraničím byly prostě nezbytné. I ty okleštěné byly daleko lepší než vůbec žádné.
Tato každoroční setkávání, hlavně s dostihovými známými z NDR, měla však pro naše trenéry, jezdce, a ošetřovatele i svůj ryze praktický význam. U nás nebylo řadu let k sehnání mnoho z důležitého jezdeckého vybavení. Stejně tak jako nezbytné součásti materiálu, bez kterého se nemohla obejít ani ta nejzákladnější péče o koně a jejich „údržba“. Šlo především o sedla, uzdečky, třmeny apod., ale také například o podkovy, hřebíky do nich, neboli podkováky, a mnoho dalších nezbytných věcí. Proto naši, vždy před odjezdem do NDR, později nejen na mezinárodní mítink, ale i na další akce, nakupovali doma hlavně pivo, samozřejmě především plzeňské. A to pak vyměňovali za toto dostihové zboží, které u nás prostě k sehnání nebylo, nebo bylo dosažitelné jen velmi těžko. V tomto směru s našimi dostihovými vyslanci na straně NDR nejčileji obchodoval především jistý Rudi Hesse. I u nás v dostihovém zákulisí velice populární, rázovitá postava. Sám také do Československa velmi často jezdil. Svým okřídleným rčením Allkes Gute, které téměř neustále hlaholil na všechny strany, předešel o řadu let pozdější stejnojmenný a svého času velmi populární humorný televizní seriál s Milanem Šteindlerem a Davidem Vávrou.  
Petr Feldstein
(pokračování ve středu 13. března)