Má dar vyprávět. O své rodině, jíž věnuje téměř veškerý svůj čas, o koních, kteří jsou její láskou od dětství, ale i o autismu – nemoci, s níž se narodil její syn. A ačkoliv jí osud nadělil více starostí než většině z nás, nikdy si nestěžuje, naopak. S tak pozitivním člověkem, který má jasně dané priority a umí se radovat z maličkostí, se setkáte jen málokdy. Petra Zachrlová, dostihová majitelka a od letošního roku i trenérka, taková opravdu je. A kdybych někdy našla Arabelin kouzelný prsten, přání bych splnila právě jí...

Peti, když jsem byla malá, stopovala jsem koně všude. Měla jste to také tak?

Měla jsem to úplně stejně. Moji rodiče pořád jen slyšeli: k narozeninám, svátku nebo Vánocům si přeju koně. Pocházím z Jeseníků, konkrétně z malé horské vesničky jménem Karlov pod Pradědem. V deseti letech jsem začala chodit pomáhat do tehdejší stáje Jantar Bruntál, kde nás za práci učili jezdit na koni. Práci okolo koní, péči o ně a vůbec veškerý kontakt s nimi jsem měla vždycky moc ráda. Do stáje nás chodila celá parta dětí a všechny nás to bavilo. To byl krásný čas...

Vyrůstala jste s Janou Novákovou, která už několik let trénuje koně bratrů Vocetkových...

Jsme stejně staré a naše cesty šly určitou dobu stejným směrem. Já závodně lyžovala, ve Vrbně pod Pradědem jsem chodila na sportovní gymnázium, chvíli jsem byla na Mendelově univerzitě v Brně a pak jsem šla do Prahy na FTVS, kterou jsem nedodělala. Zranila jsem si koleno, ukončila jsem lyžařskou kariéru, šla pracovat a pak přišla rodina.

Z Jeseníků jste se přesunula jih Moravy...

Ano, manžel pochází z jižní Moravy z vesnice Kloboučky, nedaleko Bučovic, v tu dobu pracoval v Brně, a proto jsme si rodinné zázemí vybudovali zde. Když se mi narodil syn, chodila jsem s kočárkem po okolí, a najednou jsem uviděla muže na koni. Ptala jsem se: "Kdo je ten pán?" A on to Ivo Polouček a že prý tam má několik dostihových koní. Začala jsem k němu občas chodit pomáhat, což mě těšilo.

A byl to právě Ivo Polouček, který vás poprvé navedl na myšlenku pořídit si vlastního koně...

Tahle myšlenka mě už napadla dříve, ale netroufala jsem si ji realizovat. Nevěděla jsem, jestli budu mít čas. Syn potřebuje 24hodinovou péči, nikdy s ním nevíte, co přijde, s jakou náladou se vzbudí. Věnuji mu veškerý svůj čas a občas to bylo těžké, třeba když jsem ho učila mluvit a snažila se ho rozvíjet, protože jsem se nechtěla smířit s tím, že nebude to či ono umět. Vrhla jsem se tedy do různých seminářů, začala všechno zjišťovat. Jsem ráda, že jsem nezůstala sama a mám doma oporu. Je jí můj manžel, který pracuje, ale funguje i doma. Věnuje se dětem, zahradě a já díky němu můžu mít i dělat své koně. Je pravda, že společný čas si moc neužijeme, když je s dětmi on, jsem u koní nebo se věnuji dceři a užíváme si „holčičí chvilky“.

Svého prvního koně jste dostala jako dárek ke čtyřicátým narozeninám...

Byl to ex-dostihový kůň od mé kamarádky Jany Novákové. Hned jsem věděla, že ten kůň nebude jen pro mě, ale i pro děti. Ne každý ví, že právě autisté mají úžasný vztah ke zvířatům a je neuvěřitelné, jak koně tyhle děti vnímají. Můžete mít koně, kteří jsou hodně temperamentní, náladoví, ale když je s těmito dětmi, naprosto změní své chování a nechají si líbit téměř všechno. Rádi se s nimi mazlí, nechají se od nich hladit, opečovávat.

A další koňský přírůstek, tentokrát již dostihový, na sebe nenechal dlouho čekat...

Jak jsem jezdila na dostihy, potkaly jsme se s Janou Novákovou, které mě začala nahlodávat. "Máš práci doma, nemůžeš se starat jen o syna, popřemýšlej, jestli nepořídit dalšího koně." Synovi jsem se tehdy věnovala na maximum, pořád jsem fungovala, až tělo řeklo stop. Snažila jsem se ho pořád ve všech směrech posouvat, něco ho naučit, něco mu dát do života, aby se začlenil a nežil na okraji společnosti. Syn byl a je moje priorita číslo jedna. Koně jsem si vlastně pořídila proto, abych trochu vyrovnala poměr mezi povinnostmi a radostmi. I to musí člověk umět, aby mohl fungovat dál.

A kde se vzala, tu se vzala Lady Sophie...

Zjistila jsem, že je na prodej a oslovil mě i její výborný původ. Hezká kobylka, milá, začala jsem pro ni zařizovat stáj, které jsem, když mám syna autistu, dala název Autistic Dream. Cílem bylo zvýšit povědomí o tomto onemocnění i v dostihovém prostředí. Autisti, stejně jako náš Pája milují koně.

Mají rády koně a péče o ně není od prvních krůčků jednoduchá...

Od začátku jsem jako matka věděla, že je něco špatně. Absolvovali jsme tedy psychologické vyšetření, které nic neukázalo. Naopak všichni měli různé řeči, že neumím vychovávat dítě, neumím se mu pořádně věnovat. Když přišla diagnóza, vlastně se nám trochu ulevilo, už víte co dál a jak dál. Jako rodina jsme se stáhli do ústraní, pracovali jsme si jen na tom svém... Pak jsem se ale rozhodla, že už nebudeme brát ohledy na ostatní a začneme chodit zase mezi lidi. Ono nikdo nepřijde, že vám pomůže, na chvíli pohlídá, půjde s vámi ven. Z našich mnoha přátel zůstalo jen pár, ale těch opravdových.

Pár opravdových přátel a stáj, která se postupně začala dál rozrůstat o další členy...

K Lady Sophie, kterou jsme pořídili od Václava Luky mladšího, přibyl Shershab. Když k nám přišel, byl psychicky unavený, dostihy ho nebavily. Potřeboval odpočinek, chodit do ohrady, relaxovat.  Nedlouho poté se objevil Bodyman. Měla jsem ho vyhlídnutého dopředu a koupili jsme ho na dražbě v Německu. Moc se mi od začátku líbil, dá se říct, že jsem se do něj na první pohled zamilovala. Bohužel se brzy zranil a musel opustit dostihový provoz. Nyní už si užívá zasloužený důchod jinde a mě doteď mrzí, že nemohl zůstat u nás, protože byl výjimečný.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, Bodymana, s nímž jste měla speciální vztah, nahradila Materana...

Velká srdcařka, která udělá vše, co po ní chci. Vybrala jsem si ji ještě předtím, než na podzim vyhrála, a tak cena, za kterou pak byla nabízena, byla vyšší. Dostala jsem ji jako odměnu za trenérský kurz od mé maminky. A musím uznat, je to hodné a moc milé zvíře.

Co vás přimělo k tomu, udělat si kurz a stát se profesionálním trenérem?

První, kdo mi říkal, ať to zkusím, byl Ivo Polouček, se kterým dělám koně: „Pořád o všem přemýšlíš, dumáš, tak to jdi zkusit.“ To ale nebyl prostor, takže jsem čekala na nejbližší termín, kdy se kurz znovu otevře. Pak už jsem neváhala a vrhla se do toho po hlavě.

Co vám kurz dal, ať už z hlediska osobního nebo profesního?

Nové znalosti, zkušenosti, poznala jsem spoustu nových tváří, seznámila jsem se s lidmi mladšího věku, kteří mají o koně opravdový zájem a chtějí jim rozumět. Přednášky byly výtečné a díky nim jsem si ověřila, že to, co dělám, dělám snad dobře. Krásně se tedy propojila praxe s teorií. Výborná byla třeba docentka Mezerová, její přednášky byly o různých typech zranění, jejich léčení, co nás jakožto nové trenéry může potkat, ale moc se mi líbil třeba i Martin Cáp, který nás seznamoval s tím, jak máme správně vystupovat vůči médiím. Bylo to pro mě krásné období a vlastně také odpočinek, nejnáročnější bylo vždy všechno doma nachystat, když jsem jela do školy. Manžel se toho ale úžasně zhostil a vše zvládnul. Za to mu patří můj velký dík.

Aktuálně připravujete v Kloboučkách u Bučovic trojici koní – sedmiletého Shershaba, čtyřletou Materanu a nejmladší, tříletou Florance, která se k vám dostala tak trochu netradičním způsobem...

To ano. Pan Vašina si ji vyhlídnul jako ročku a koupil ji v Napajedlích. Dozvěděla jsem se, že shání pro vnučku klidného koně do dostihů, protože Florance je moc temperamentní. Dala jsem si chvíli čas na rozmyšlenou a pak s ním domluvila směnu – že Florance vyměním za Lady Sophii. A jsem nadšená. Ze začátku to byly sice krušné chvilky, ale teď je z ní úžasná, poctivá kobylka.  Je to jediná dcera výborné Fragy, která zatím sbírá zkušenosti, a uvidíme, kam až dojde.

Své koně chystáte společně s Ivo Poloučkem...

Spolupracujeme spolu dlouho, rozumíme si a velkou předností je, že to mám jen dvě minuty do stáje. Chodíme cválat do lesa, do kopců, máme 1300 metrů dlouhou cvalovku, vybudovali jsme si sedm set metrů dlouhý ovál na objemové práce a letos bychom si rádi koupili kolotoč, to je takové naše přání. Koně relaxují v ohradách a mají klid, protože s nimi pracujeme v místě, kde téměř nepotkáte lidi ani auto. Rádi chodíme po loukách a lesích, kde učíme mladé koně obratnost. Naši koně jsou co nejvíc venku, aby se protáhli a zrelaxovali, tak jak to mají rádi. Sama hodně dám i na fyzioterapii, ráda se koní dotýkám, snažím se je masírovat, takže někteří se mi už sami nastavují.

Věříte na napojení mezi koněm a člověkem i na léčbu dotykem. Co takhle masáže koní? Už jste uvažovala o nějakém kurzu?

Už jsem přemýšlela, jak to udělat, abych nějaký mohla absolvovat. Jsou kurzy, které jsou hodně dobré, ale stojí bohužel spoustu peněz. Nicméně mám to v podvědomí, vrtá mi to v hlavě, takže třeba jednou...

Trénujete první sezónu a vaše bilance vůbec není špatná – z jedenácti startů vaši svěřenci zatím získali jedno vítězství a šestkrát se umístili tzv. na tabuli. Co je podle vás kamenem úrazu českých dostihů?

Dělat dostihy je drahé, i když člověk doběhne do třetího místa v první kategorii, přesto doplácí. Dotace jsou malé, koně, co se vyšplhají výš v handicapu nemají pak dlouho co běhat. Nabízí se tedy jezdit s nimi ven, ale to třeba vzhledem k naší situaci není úplně možné a vlastně to tak ani nechci.

Jaké jezdce či jezdkyně ráda vidíte na svých koních?

Obecně ráda spolupracuji se ženami. Myslím, že jsou vnímavější a citlivější, což mým koním sedne. Takový Shershab úplně úžasně funguje a běhá s Martinou Havelkovou. Kdykoliv ho může jezdit, jsem moc ráda. Praha mu vůbec nesedí, ale v Bratislavě je jak vyměněný, ostatně už tam letos zaznamenal dva úspěchy. Spojení Aničky Lebduškové a Materany vzniklo náhodou. Aničku mi doporučila Martina, u které Anička pracuje a s kobylou si báječně sedly. Hrozně se mi jako trenérce líbí, jak je Anička upřímná a bojovná. Když minule spolu vyhrály v Praze, slova Aničky po dostihu mě skoro dojala: "Bojovala jsem až za cíl, protože jsem nevěděla, jak blízko soupeři jsou." O koni a o dostihu mi řekne vždycky všechno, co bylo nebo nebylo špatně a proč. Je to jezdkyně, která o koních přemýšlí, a to je pro mě jako trenérku moc důležité. Samozřejmě se nebráním ani mužům jezdcům, když bude potřeba víc síly a důrazu.

Svou kariéru jste odstartovala více než slibně, jaké jsou obecně vaše ambice v dostihovém sportu?

Samozřejmě ty nejvyšší (smích).  Ne, opravdu, abychom občas potrápili koně z velkých stájí a nedali jim svou kůži zadarmo. Když se podaří, tak i něco vyhrát a dělat radost, tak jak ji koně dělají nám. 

foto: Pavla Pechmanová a archiv Petry Zachrlové