Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou jen půvabnými doplňky svých mužů, opak je však pravdou. Jaké jsou manželky a přítelkyně známých tváří dostihového sportu? Po čem touží a čím se zabývají v soukromí? Na otázky odpovídá další ze seriálů Dostihového světa nazvaný příznačně – Ženy známých mužů.

Seriál, který se na našich webových stránkách bude nepravidelně střídat s dalšími pokračováními Dostihových sourozenců a připravovanými díly Rodinných vazeb, startujeme otevřenou zpovědí manželky trojnásobného českého šampióna mezi trenéry Martiny Lukové.

Jaké byly vaše začátky u koní?
Ke koním mě přivedl můj táta, který jezdil klusáky. Úplně nejspokojenější jsem byla, když si mě posadil vedle sebe na sulku a vyrazili jsme společně trénovat. Tenkrát si všichni ťukali na čelo, ale já všem dokola říkala, že se držím pořádně. Sulka mi ale k srdci nikdy nepřirostla, vždycky jsem chtěla do sedla. V devíti letech jsem začala jezdit dostihy poníků. Pamatuji si, jak jsem každý večer brečela, že chci svého vlastního koně, na kterém bych mohla jezdit. A tak ve čtrnácti přišel ten první...

Jakou školu jste vystudovala a které z předmětů byly vaše oblíbené? Byla jste ve škole šprt?
Nejprve jsem studovala na gymnáziu v Kojetíně. Šprt jsem byla v předmětech, které mě bavily. Těmi byly biologie a chemie. Po maturitě jsem se dostala na Mendelovu univerzitu v Brně, kde jsem se věnovala oboru všeobecné zemědělství. Po seznámení s Vaškem jsem přestoupila do Prahy na Suchdol, kde jsem pokračovala ve studiu stejného oboru. Po ukončení druháku jsme odjeli s Vaškem do Anglie a já na rok a půl školu přerušila. Po návratu jsem třeťák dodělávala už jako těhotná a poté i s Matyášem. Své studium jsem ukončila titulem bakalář. Další dva roky na inženýra jsem s dítětem a naší prací už skloubit nedokázala.

Kdy a kde jste se setkala poprvé se svým současným manželem? Líbil se vám na první pohled?
Vaška jsem znala od vidění z dostihového prostředí. Seznámili jsme se v Brně na galavečeru, ale chodit jsme spolu začali až rok poté. Vždycky se mi líbil, ale očkem jsem po něm neházela, to musel on. A musím říct, že se snažil.

V roce 1998 jste odjela svůj první dostih. Jaké byly dojmy?
První dostih jsem jela v Chuchli, bylo to pro trenéra Vladimíra Vinklárka a klisna se jmenovala Joy-Lov. Dokončily jsme na sedmém místě. Do té doby jsem neměla s dostihy moc zkušeností. V tréninku jsem jezdila převážně sama, proto jsem byla v šoku, když jsem poprvé dostala nášlapkem do hlavy. Upřímně, po této zkušenosti jsem si myslela, že dostih už nikdy nepojedu.

Jak dlouho jste se svým manželem a co je charakteristické pro vaše manželství?
Letos to bude dvanáct let. Charakteristické pro náš vztah? Věřím, že je to láska, důvěra a společná práce.

Máte dva syny. Po kom z vás zdědili povahu a podporujete v nich lásku ke koním?
Ano, máme sedmiletého Matyáše a téměř tříletého Lukáše. Stejně jako by lyžař naučil lyžovat své děti, i já bych své syny ráda naučila jezdit na koni. Jestli se ale tomuto koníčku budou chtít věnovat víc, to nechám na nich. Matyáš byl v minulé léto na koňském táboře, který si sám přál. Koně ovládat umí, s poníkem by problém neměl, zatím na něj ale ještě nemáme místo.

Lze vůbec stíhat domácnost, práci ve stáji a dvě děti?
Musím říct, že je to docela fofr. Obzvláště pokud Vašek odjede do zahraničí. Jsem ale typ člověka, kterému takový shon vyhovuje. Nerada se nudím a snažím se zvládat s dětmi i jiné zájmy a kroužky. Chtěla bych jim dát možnost, aby si sami vybraly, co je bude jednou bavit. Matyáš hraje fotbal, tréninky má třikrát týdně a o víkendech zápasy. Chodí také na angličtinu a do kroužku Zálesák.

Nejen o tom, jak vypadá klasický pracovní den manželky trenéra, a jak u Lukových funguje dělba domácích prací, čtěte již toto pondělí – tj. 11. března 2013 na Dostihovém světě.