Když před dvěma lety vyhrál Velkou pardubickou jimi trénovaný Sacamiro, nebylo v republice mnoho těch, kteří by jim triumf nepřáli. Naopak, manželé Eva a Radim Petříkovi, povoláními učitelka na střední zemědělské škole a pracovník ve slévárně, oslovili svým příběhem i širší laickou veřejnost a ukázali, že dělat koně dobře lze i v pár lidech a po práci. Po loňském roce, kdy si populární hnědák dal zdravotní pauzu, se na letošní Velkou opravdu těšili. O to větší zklamání pak přišlo, když se krátce před dostihem samotným zranil a veterinář jeho start nedoporučil. Co se tehdy přihodilo i jak na tom aktuálně hvězda Jezdeckého oddílu Beňov je, jsme se zeptali Evy Petříkové...

Evi, Sacamiro i letos patřil do nejužšího okruhu favoritů, co se pár dnů před startem Velké přihodilo?

Sacamiro absolvoval v pondělí ráno – tedy třináct dní před Velkou pardubickou – velkou práci, kterou zvládl parádně, a já s ní byla moc spokojená. Terén byl po víkendových deštích ideální a vše proběhlo přesně podle plánu. Po rychlé a náročné práci se dlouze vyklusal a protože cesta do stáje nebyla nejkratší, absolvoval i dlouhé vykrokování. Počasí už ale bylo chladné, a tak jsem ho ostříkala pouze mezi nohama, zadekovala a pustila do pískového paddocku.

V poledne mi volal manžel, že Sako kulhá. Nevěřila jsem tomu. Je to hrozná princezna – kdyby se mu něco stalo při práci, dal by to hned najevo. Doufala jsem tedy, že půjde o nějakou banalitu. Když jsem ve tři odpoledne přijela domů z práce, zrovna odjížděl veterinář se slovy: „Není to nic vážného, ale je mi líto – běžet nemůže.“

Podle sonografického vyšetření nebyla rána na noze způsobena prací, ale kopnutím. Záznam z kamer ve výběhu jsme projeli snad stokrát, ale nic jiného než jeho válení na několika místech jsme nezaznamenali. Koně do paddocků rozdělujeme tak, aby nedocházelo ke konfliktům – například s malým dceřiným poníkem do výběhu před závody nechodí. Ani po dvou letech, kdy stojí vedle sebe, totiž není úplně jasné, kdo je u nás šéfem, takže se snažíme všem možným potyčkám předcházet.

V jaké formě byl Sacamiro?

S přibývajícím věkem se forma hůře odhaduje. Dříve to bylo jednoduché – když se mnou při práci „mlátil o zem“, bylo jasné, že je připraven výborně. Dnes už se s věkem usadil a plně se soustředí na práci, která ho stále baví. Víte, je neuvěřitelně pracovitý – „fláká“ jen zimu, kdy ho dlouhá klusání nudí, ale jakmile se začne cválat, ožije.

Za ty roky, co je u nás, už má přečtenou každou práci. Připadá mi, že manžel by mohl trénink říkat rovnou jemu a já jsem u toho zbytečná – Sako přesně ví, co ho čeká, kde má zabojovat a kde stačí „jen cválat“. Absolvoval veškerou přípravu a věřím, že s Honzou v sedle mohl předvést svoji top formu.

Top formu, která mohla vést k vítězství?

Každý, kdo má koně na startu, alespoň trochu doufá, že by to mohlo vyjít. Sako už dokázal, že tak náročný dostih zvládne. Po roční pauze se letos vrátil a kvalifikace dokončil jen kousek za vítězi. Přesto mě překvapilo, jak moc mu věřili i sázkaři. My jsme tajně ve vítězství doufali také, ale ať by doběhl jakkoliv, jen kdyby se dostal do cíle, byl by pro nás stejně hrdina. Už samotný fakt, že se může postavit na start Velké pardubické, je pro nás splněný sen.

Jak velké zklamání jste prožívali, když přišel verdikt – nepoběží?

Nechápu svého muže, který Saka trénuje, jak dokázal zůstat klidný a všechno zvládnout s rozvahou. Sako už po dvou dnech nekulhal a na noze nebylo nic patrné, takže jsem i hysterčila, jestli jsme nezrušili start příliš ukvapeně. Naštěstí manžel s veterinářem zachovali chladnou hlavu a trvali na tom, že by tak dlouhý a náročný dostih nevydržel.

S odstupem času nechápu, že jsem pochybovala – neodpustila bych si, kdyby se mu něco stalo jen proto, že jsem chtěla, aby běžel. Smutek a beznaděj byly obrovské, a slova útěchy od blízkých příliš nepomáhala.

Velkou pardubickou jste tak mohli sledovat téměř bez emocí...

Kdyby se na start dostihu při Velké nepostavila i naše Galánečka, asi bych závody sledovala jen doma u televize a s jedním ubrečeným okem. Až při startu Galánečky jsem si uvědomila, že dostihy děláme, protože nás baví, a dostihový svátek si jednou zažijeme bez stresu a tlaku okolí. Sázky jsem letos žádné neuzavírala, ale fandila jsem Odložilům s Kubou Kocmanem v sedle. Máme k nim přece jen nejblíž.

Jaká byla podle vás 135. Velká pardubická?

Nádherná. Vyrovnané pole, perfektní skokani, skvěle připravení koně, výborná dráha, ideální počasí – a hlavně žádné nešťastné události. Prostě krásná podívaná. A Honza Faltejsek znovu ukázal, že i letos opravdu vyhrát chtěl.

Překážkový vrchol roku je sice za námi, ale co za rok? Vrátí se Sacamiro na vítěznou vlnu?

Letošní tréninkový plán byl dobrý, zradil nás až v cílové rovině, takže pojedeme podle stejného plánu i za rok. Sacamiro už chodí pod sedlo – za svých čtrnáct dní výběhového odpočinku vlivem zranění chytil krásnou zimní srst, takže z prvního plánu, že dá ještě poslední Pardubice, jsme upustili. Stárne – bude mu třináct – ale je pošetřený, práce ho baví, a pokud mu zdraví dovolí, může snad stále konkurovat mladším soupeřům. Dcera si na něj už sice brousí zuby do military, ale zatím by to s ním ještě nezvládla, takže může pokračovat na dostihové dráze.

Ano, dcera Andrea už pomalu "vystrkuje růžky" a dává o sobě vědět, pokud se nemýlím...

Nějak tak. Má dva poníky, s nimiž závodí. Flekatý „kovbojský pony“ Magnum (129 cm) je naprostý poklad. Má úžasný charakter – chodí s námi denně na práce s dostiháčem a bez problémů se kdykoli oddělí od lotu, když je práce na něj moc. Už posloužil i jako vodič do startovacích boxů při zkouškách ve Slušovicích, zaskakujeme za ním mladé koně a často nás zachrání v terénu – bez obav projde potokem, kolem senážních balíků i štěkajících psů.

Letos se s ním Andrea zúčastnila mistrovství ČR v military v Humpolci, kde dokončili na devátém místě, a také MČR dětí na pony ve skocích ve Zduchovicích. Je neuvěřitelné, čeho spolu dosáhli, přestože trénují hlavně na vyjížďkách a na drezurní práci nezbývá moc času. Někdy, když sama najíždím na skoky, tak si říkám: „Hele, tohle přece skáče tvoje jedenáctiletá dcera s poníčkem, tak se neboj.“

Ano, je velmi šikovná a úspěšná nejen s Magnumem, ale i s kříženkou araba a plnokrevníka bílou pony klisnou Melisou...

S Melisou už to taková pohodička jako s "Flekoněm" není. Je temperamentní a dokáže ji hodně potrápit. Nemá ráda déšť, vítr ani traktory – ideální kombinace pro naše terénní ježdění. Máme ji rok a půl a stále se snažíme na ni přijít. Drezurně se zlepšuje, zvládají parkury o výšce 90 cm a mají za sebou i první military. Zatím je na ni pořád Andrea malá a musí s ní hodně bojovat – je totiž silná, temperamentní, někdy protivná, ale naštěstí poctivá skokanka.

Nejen poníci však už baví dceru, pokud vím, jejím velkým oblíbencem a parťákem je i ex-dostihový Cossicos...

Je mu už 23 let a slouží u nás jako „provozní kůň“. Skákat už nechce – což je pro nás vlastně štěstí – a tak spolu jezdí jen drezury. Ani ve svém věku ale nezapomněl, že býval dostihák, a cval ho stále baví. Každou úlohu tím trochu pokazí – při nacválání zatočí hlavou, poskočí a body jsou pryč. Jinak je to ale učitel k nezaplacení – umí všechny cviky do stupně L a je ochotný je předvést i s dceřinýma krátkýma nohama a rukama.

foto: Petra Poláková-Uvírová - Přerovský deník a archiv Evy a Radima Petříkových