Studuje střední pedagogickou školu a ráda pracuje s dětmi. Jejím největším hobby jsou ovšem dostihoví koně, s jejichž přípravou pomáhá ve Dvorcích na Bruntálsku trenérovi Pavlovi Tůmovi. Právě pro něj před pěti lety odjela svůj první dostih a letos se po tříleté pauze do sedla vrátila. Natálie Galvasová, dívka, která si nejvíc cení upřímnosti a sama o sobě prohlašuje, že je snílek, kterého jen tak něco nezastaví. Jeden z objevů letošní sezóny, jenž neváhá na sobě pracovat a nebojí se překážek...

Natálko, pocházíte ze sportovně založené rodiny. A zatímco mužská část tíhne k ledu a hokeji, vy jste si vybrala koně. Proč?

Moje maminka pracovala v dostihové stáji a odjela i pár dostihů. Když jsem byla malinká někdy mě brávala s sebou, ale nechtěla abych jezdila. Moc dobře totiž věděla, jak náročný a nebezpečný sport to je. Asi i proto jsem jako malá vyzkoušela spoustu různých sportů, nicméně nebylo to nic platné. Nedala jsem pokoj, dokud mě nevzala ke koním.

Začínala jste na ponících nebo rovnou na velkých koních?

Začínala jsem úplně na malé poničce jménem Perlička, s níž jsem ve čtyřech letech absolvovala také svůj první dostih poníků. Bavilo mě to, přestože jsme byly stále poslední. Měla jsem totiž toho nejlepšího trenéra, který mě naučil vše, co umím, a tím byla a je moje mamka. Když už věděla, že mě od koní nedostane, říkala, ať je dělám buď pořádně, anebo vůbec.

Jak to pokračovalo dál?

Poničku Perličku vystřídala větší a lepší ponice Čejní. S tou už jsme nebyly k poražení. Byla sice trochu bláznivá, ale o to víc mě toho naučila. Díky ní mám spoustu krásných vzpomínek na celou plejádu vyhraných dostihů. Ale samozřejmě to nebylo jen růžové, jak se říká – kdo nepadá, nejezdí. Byla i spousta pádu a zranění, ale to k tomuto sportu prostě patří. Stihla jsem odjet i jeden dostih neregistrovaných koní, než byly zrušeny. Bylo mi asi dvanáct a na závodišti ve Světlé Hoře jsem vyhrála s naším Trautenbergem, kterého máme doteď doma a užívá si důchodu.

Svůj debut jste absolvovala 29. srpna 2020 v Bratislavě. Jak na to vzpomínáte?

Jezdila jsem klisnu Milsueldos od Pavla Tůmy a byla to jedna velká katastrofa. Byla jsem totiž hrozně nervózní. Zjistila jsem, že dostihy jsou úplně něco jiného než ježdění poníků nebo ježdění koní v práci. Je to tedy rachot...

Svůj první triumf jste si připsala až po několikaleté pauze, letos na konci července v sedle Mairona, připravovaného Pavlem Hlavatým. Jaké byly beprostřední dojmy?

První vítězství bylo skvělé. Největší zásluhu na něm má ale Mairon, který mě k němu dovezl. Za mě to byl úžasný dostih, který Maironovi krásně sedl, a v němž se povedlo vše tak, jak mělo. Musím přiznat, že jsem dlouho nemohla uvěřit tomu, že jsme doopravdy vyhráli.

Jak už jsme zmínily v úvodu, vaší domovskou stájí jsou Dvorce, centrála, kde chystá své svěřence Pavel Tůma. Kudy vedly vaše kroky do tak prestižní a úspěšné stáje, z níž vzešli výborní rovinoví i překážkoví koně?

Pracovat u Pavla Tůmy byl můj sen už na základní škole. Jednou jsme se tam jeli podívat a už jsem tam tak nějak zůstala...

Splnil se vám tedy sen... Máte mezi zdejšími koňmi nějakého vyloženého oblíbence?

Samozřejmě mám. Můj nejlepší z nejlepších je First Of All, se kterým jsem téměř od jeho začátků. Vodila jsem ho při jeho debutu ve Slušovicích, a jelikož jsme parťáci i v tréninku, doprovázím ho skoro při všech dostizích. Ale tím nekončím – mojí druhou srdeční záležitostí je Nellinka. Klisna, které toleruji každý den její bláznivé nálady a ona mi to vrací tím, že je skvělá. To, že jsme spolu letos vyhrály dostih v Brně, považuji za něco neskutečného.

Jezdíte jak na velkých drahách, tak i na provinciích, co máte raději?

Asi v tom nevidím úplně rozdíl. Samozřejmě menší závodiště mají své kouzlo, například Slušovice nebo Brno, kde jsem začínala s poníky. Ale jezdím ráda i na velkých závodištích. Spíš asi jde asi o to, jaký dostih na jaké dráze mám zrovna jet.

Nebojíte se ani překážek, s nimiž jste letos začala. Baví vás víc než roviny?

Asi ano, i když jsem jich zatím odjela jen pár. Samozřejmě při prvním překážkovém dostihu jsem byla nervózní, ale po startu všechny obavy opadly a já si dostih neskutečně užila. Určitě se chci víc vyjezdit, protože pořád je co se učit. Nicméně do budoucna bych se ráda věnovala jak rovinám, tak i překážkám.

Jak si udržujete kondici, která je pro dostihového jezdce vedle nízké hmotnosti klíčová?

Přiznám se, že v tomhle směru jsem naštvaná sama na sebe. Tím, že máme doma ještě dva vlastní koně, o které se staráme jen samy dvě s mamkou, nemám úplně čas a energii na to, abych večer po práci šla ještě běhat. Samozřejmě, když jsem jezdila míň nebo po dlouhé době, párkrát jsem si šla zaběhat nebo na kolo.

Moc volného času vám evidentně nezbývá, pokud se ale najde chvilka, čím se ráda zabýváte?

Baví mě lyžování, kreslení a hlavně práce s dětmi. Je sice náročná, ale práce ve školce s malými dětmi je úžasná. A když si to ještě můžete propojit jako já se sportem (dělám instruktorku lyžování), nemá to chybu.

Máte nějaký sen, který byste si v dostihovém prostředí ráda splnila?

Nemám úplně jasný cíl, zatím se pořád učím. Koně chci hlavně dělat pořádně a naplno. V okolí mám plno přátel, co mě podporují a fandí mi. Hlavní fanynkou je ale moje maminka, která mě někdy i vodí do dostihu a prožívá to ze všech nejvíc, když mi pak fandí z tribuny. 

foto: Pavla Pechmanová, Lucie Bílá,