22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (2. část)

Hoppegartenské zklamání
Berlínský mezinárodní mítink roku 1979 byl oproti tomu, kterého se František zúčastnil více než dvě desítky let předtím podstatně skromnější. A to po všech stránkách. Šest dostihových dnů jeho programu se smrsklo na dva. Běhalo se poslední srpnovou a první zářijovou neděli. Opulentní hody, které provázely Františkovu mítinkovou premiéru po celých sedm týdnů pobytu, po němž se vrátil do všedního života o stejný počet kilogramů těžší, a navíc i notně zlenivělý, byly jen dosti kuriózní vzpomínkou. Samotný Hoppegarten byl stále velkolepou dostihovou arénou se znamenitým zázemím, ale přece jen jako by trochu zevšedněl, zešedl. To si František uvědomoval i při několika předcházejících, nemítinkových návštěvách.

Daleko méně výrazné, bohužel, bylo také tehdejší účinkování československých koní, které František Vítek jako reprezentační trenér do hlavního města tehdejší Německé demokratické republiky přivezl. Přitom předcházející průběh sezóny zavdával poměrně dost důvodů k celkem optimistickým prognózám. Především tenkrát čtyřletý Nikolas po výkonu, který předvedl při Ceně Kincsem v červenci v Budapešti, se jevil jako naše veliká naděje. Jenže, jak už víme z kapitoly, ve které jsme se věnovali právě jemu, hoppegartenský mítink tomuto napajedelskému hřebci a Františkovu svěřenci vůbec nevyšel. Na vítězství v tomto prestižním měření sil koní socialistických států si musel počkat ještě dva roky – na samý závěr své dostihové kariéry.
V Berlíně 1979 startoval druhou mítinkovou neděli, 2. září, v nejsledovanějším a nejočekávanějším souboji, Velké ceně mezinárodního kongresu na 2800 metrů. Určitě to pro něj nebyla ta ideální parketa. S žokejem Dolejším obsadil až šesté, poslední místo, osm délek za vítězným polským hřebcem Czubarykem. Nad jeho síly byli i další čtyři, i když také hodně silní soupeři.    
Jedenáctá z deseti…
Na mítinku neprorazila ani naše excelentní dvojice tříletých, Valdaj a Sparta. První a druhý kůň z Československého derby, jež vstoupilo dva měsíce předtím do historie našich dostihů i Smolíkovým dilematem – kterého z těchto dvou Vítkových koní si vybrat – a nakonec de facto jeho nesprávnou volbou.
Sparta byla ve svém dostihu až sedmá, Valdaj, který tu startoval dvakrát, nejprve šestý a pak čtvrtý. To lepší umístění získal v Ceně hřebčína Ganschow. V něm byl třetí jiný náš kůň, i když maďarského jména, Ezerjö, jehož domácím trenérem byl Miroslav Šmídek. Na mítinku se jasně ukázalo, že jak Valdaj, tak Sparta jsou sice dobří koně, i když do červnové formy jim už dost chybělo, ale že ani jeden z nich není vytrvalec. Ač v domácí konkurenci v nejdůležitějším klasickém dostihu, na 2400 metrů, dominovali. To právě Ezerjö, v našem derby třetí, měl v tomto ohledu větší předpoklady.
Berlínské třetí místo Šmídova svěřence bylo tenkrát naším největším úspěchem. Na mítinku v roce 1979 jsme skutečně jen paběrkovali. Dostihový publicista Pavel Bernard měl proto tenkrát dost dobrých důvodů ke komentáři hýřícímu sžíravou ironií: „Pokud jde o berlínský mítink, lépe nemluvit. Fakta a čísla hovoří snad dostatečně sama za sebe. Přiznám se, že jsem měl odvahu a sílu prožívat toto utrpení jen první mítinkovou neděli. Trmácet se sedm hodin ve vlaku cestou tam a sedm cestou zpátky pouze proto, abych měl potěšení vidět Spartu ,jedenáctou z deseti‘ (jak jsem po návratu trochu nadsazeně komentoval), to bylo i na mne trochu mnoho. Přijal jsem proto skoro jako satisfakci, když jsem se dověděl výsledky druhého mítinkového dne: Nikolas v hlavním dostihu ,dobře‘ šestý (ze šesti startujících), Sapo v Ceně Varšavy ještě o místo lepší, tedy ,na tabuli‘ (ovšem žel: za ním už opět nikdo), náš vítěz derby Valdaj čtvrtý v „utěšáku“…
Přišly i lepší časy
Ten článek se nečetl pěkně. Byl také možná až příliš jedovatý, ale v podstatě pravdivý. František si to uvědomoval, i když nikdy není nic tak jednoduché, jak se to jeví žurnalistům z tribun nebo z ochozů. Ale právě po berlínském neúspěchu si opakoval, že je opravdu třeba znovu a znovu se alespoň s takovouto mezinárodní konkurencí střetávat. Nezůstávat za „čínskou“ zdí. Nebýt berlínského výprasku, soudili bychom ten rok pouze z domácích soubojů, případně z Nikolasova běhání v Kincem díj v Budapešti, že jsme na tom kdovíjak dobře. Když nic jiného, tak nám mítinky alespoň trochu odhalovali, jak na tom jsme doopravdy. 
Před Františkem Vítkem a vůbec před naším turfem však po Berlínu 1979 byly, i co se mezinárodních mítinků týká, podstatně lepší časy. A to ve velmi blízké budoucnosti. Připomeňme si, že hned v roce 1980 dosáhla tři roky po našich předcházejících dvou úspěších v Moskvě 1977 (díky Reflexovi a Comodorovi) prvenství na mítinku v Budapešti Latina. Rok na to, když jsme jej pořádali ve Velké Chuchli my, triumfoval Nikolas. Třetím koněm ve Františkově tréninku, který se na mítinku naplno prosadil, byl Kleón. Poprvé vyhrál v roce 1984 v Berlíně, podruhé 1985 v Budapešti. Posledním naším koněm, který dokázal na mezinárodním mítinku za Františkova reprezentačního „koučování“ vyhrát, byl následující sezónu Hároš, o něhož pečoval v domácí stáji JZD Dolní Němčí trenér Janecký. 
Mezinárodní mítink socialistických států se tenkrát konal poprvé a naposledy v Karlových Varech. Velká Chuchle už procházela rozsáhlou rekonstrukcí. V podmínkách provizorního, respektive náhradního provozu, jak měli pracovníci Státního závodiště na pokyn jeho ředitele ing. Waksmundského povinnost říkat, nebylo dost dobře možné mítink uskutečnit.
V Karlových Varech to byl vůbec poslední mítink pořádaný na našem území. Všechno na světě má svůj čas. Na podzim 1989, tedy o tři roky později, už to bylo jinak. Někdejší východní blok se rozpadl. Odzvonilo éře nejen mezinárodních mítinků socialistických zemí, ale samotnému budování socialismu dle sovětského vzoru. Dle představ Moskvy.
Daleko do Moskvy
Když už jsme u té Moskvy. I ta pochopitelně bývala jejich dějištěm. Postupně se ustálila taková praxe, že na každou zemi (zpravidla její hlavní město – Karlovy Vary byly v roce 1986 skutečnou výjimkou) vycházelo pořádání mítinku, který se vůbec poprvé konal u nás v roce 1949, jednou za pět let. František Vítek se jako trenér naší ekipy vydal do hlavního města Sovětského svazu poprvé v roce 1982. Samotná cesta byla dobrodružstvím a zážitkem, na který se nezapomíná…
Na pouť dlouhou přes dva tisíce kilometrů se první část naší výpravy i s tuctem reprezentačních koní na „palubě“, vydala speciálním autem Státního závodiště. Říkalo se mu Mates. V kabině byli František Vítek a tři zaměstnanci závodiště – veterinární lékař Zdeněk Krupil a řidiči Petr Volf s Jiřím Kuncem, kteří se za volantem střídali. Vyjelo se pozdě odpoledne, tedy na noc. Nejprve směr Varšava. Mates byl, přes péči, která se mu věnovala, přece jen dost opotřebovaný. Koně se v prakticky nevypolstrovaných boxech nemohli cítit dobře. Kromě toho nebyl vůz nijak odpérován. Proti dnešku se v tomto ohledu jednalo vyloženě o středověk. Sto, dvě stě, třeba i pět set kilometrů, se dalo ještě jakžtakž vydržet. Tohle však byla hodně dlouhá štreka…
První problémy nastaly na polském území, ještě před Varšavou. Mates začal vypovídat poslušnost, naštěstí v obci, kterou právě projížděli. Aby byl schopen dál pokračovat v cestě, bylo třeba jej opravit. Jenže náhradní díly, které k tomu Volf s Kuncem potřebovali, mezi těmi, které vezly s sebou, nebyly. Nakonec se našim všeumělům podařilo dotyčné součástky získat od místního vesničana, zemědělce, který je s československou ekipou cestující na moskevský mítink vyměnil za oves.
Tak se všem podařilo, i když se zpožděním, dorazit do Varšavy, respektive na zdejší závodiště ve Služewieci. Tam se po zbytek dne a přes noc dali utrmácení koně i oni čtyři trochu dohromady. Ráno vyrazili dál. Sotva však opustili varšavský dostihový areál, Mates si znovu postavil hlavu. Další zdržení, další oprava, tentokrát ovšem bez větších potíží. A bez ztráty ovsa.
Problémy v Brestu Litevském     
K večeru byli na tehdejším hraničním přechodu mezi Polskem a SSSR v Brestu, neboli, jak byl také svého času nazýván, v Brestu Litevském. V době mezi dvěma světovými válkami bylo toto město součástí Polska. V roce 1945 však už patřilo Sovětskému svazu (většina tehdejších polských občanů byla z Brestu odsunuta), respektive Bělorusku, které bylo až do roku 1991 jeho součástí. Tento stručný exkurz týkající se tamní oblasti, velmi citlivé a problematické z historického i geografického hlediska, uvádíme jen pro dokreslení prostředí a situace, v níž se osazenstvo chuchelského vozu, včetně dvanácti koní, v srpnu roku 1982 nacházelo.
Prohlídka, do které se zdejší celníci pustili, byla jako řemen. Mimo jiné důkladně a systematicky propichovali dlouhými tyčemi pytle s ovsem, senem i otrubami. MVDr. Krupil šel mezitím se všemi potřebnými papíry do kanceláře, odkud se pak vrátil se slovy: „Smůla, dál nás už nepustí.“ Vyžadovali po něm totiž servisní knížku na čerpání nafty, kterou s sebou výprava nevezla. Pohonné hmoty totiž měla s sebou v barelech už z domova, aby je nemusela v SSSR kupovat a tím se ušetřilo.
Po dlouhém a nejprve úplně beznadějném dohadování původně neoblomní celníci prohlásili, že o všem musí být informována jejich náčelnice. Jedině ona může rozhodnout, jak vše vyřešit. Ta však byla po pracovní době už doma. Řekli, že pro ni zajedou. A že dr. Krupil může jet s nimi. Zbývající tři Čechoslováci, František Vítek, Jiří Kunc a Petr Volf, si opodál rozdělali ohýnek a připravovali se na to, že nastávající noc stráví tady, pod širákem. A na to, že ráno, místo pokračování na Moskvu, nejspíš naberou zpáteční kurs. Do Prahy. Vedle stál se spuštěným motorem ruský kamión, proti kterému byl chuchelský přepravník Mates mladík a fešák, a spalinami zamořoval okolí. František požádal šoféra, aby vypnul motor. Ten však odmítl. Řekl, že to nejde, protože auto má špatné akumulátory. A že je musí dobít, protože s autem pojede do Íránu.  
Za nějakou dobu se Zdeněk Krupil a celníci vrátili. Dokonce i s náčelnicí. Ta po několika telefonátech s Prahou nakonec usoudila, že když tedy naftu mají a nebudou ji v Sovětském svazu kupovat, servisní knížku vlastně k ničemu nepotřebují. A pustila je dál.
Vyrazili hned a jeli pak celou noc. Na hlavním tahu na Moskvu se kodrcali mezi obrovskými poli. Sem tam na nich ležely hromady slámy. Jedna hromada tak na půl kilometru. Jednu chvíli také, už poměrně blízko cíle jejich cesty, na široširé rovině, kde se vzala, tu se vzala, jako by vyrostla ze země, se kousek od nich objevila dívka. Patrně vylezla ze zemljanky, jinak to nebylo možné.
Po celou strastiplnou cestu, která začala v Praze, samozřejmě pravidelně zastavovali, aby nakrmili a napojili koně. Ti byli postupně stále uondanější, vyčerpanější a také netečnější. Zvláště pro klisny to byl vyložený očistec. Na sovětském území už nechtěly ani žrát, včetně Františkovy svěřenkyně Nikaraguy, ten rok čerstvé klasické vítězky. Několik týdnů předtím vyhrála ve Velké Chuchli Oaks.
Když večer, čtyřiadvacet hodin po extempore v Brestu, konečně přijeli na moskevský hipodrom a koně vyvedli ven, čekal je skličující pohled. Hřebci to ještě jakžtakž ustáli, i když i oni byli vyřízení. Klisny se však sotva držely na nohách. Motaly se, byly úplně mimo, většina z nich měla horečky. Ty se nemohou dát do dostihů dohromady, pomyslel si František. Především mu jich ale bylo nesmírně líto.
Petr Feldstein
(pokračování ve středu 20. března)