Je nenápadná, milá, sází na přirozený půvab a elegantní oblečení. Téměř každý ji zná, i když zatím neodjela jediný dostih. V maminčině stáji působí ve svém volném čase jako pracovní jezdkyně a ošetřovatelka – sympatická dívka, která potvrzuje fakt, že mámy a dcery mohou být nejlepší kamarádky, Viktorie Havelková.

Jste dcerou slavné žokejky a trenérky – jaké to je být "malá Havelková"?

Je skvělé mít tak úspěšnou maminku. Ne proto, že bych si pak mohla myslet, že můžu znamenat něco víc jen kvůli jménu, ale proto, že ji můžu obdivovat a radovat se z jejích úspěchů. Protože skvělá, to ona opravdu je.

Moc hezky o mamince mluvíte a když vás člověk pozoruje na dostizích, je vidět, jak moc se máte rády. Má popularita vaší mamky pro i vás i nějaké stinné stránky?

Ani bych neřekla…, má to spíše pozitiva. Díky tomu, že jsem dcerou Martiny Havelkové, mám v dostihovém světě úplně jiný rozhled, což je hned v několika ohledech velké plus.

Kolik času trávíte ve stáji a nechcete po vzoru jiných dětí žokejů a žokejek jezdit dostihy?

Ve stáji trávím nejvíc času co to jde... Dřív jsem si myslela, že nikdy dostihy jezdit nebudu a že budu jezdit jen jako pracovní jezdec, ale za poslední dva roky se můj postoj změnil a začala jsem nad tím přemýšlet. A tak jsem si udělala amatérskou licenci a chci to zkusit. Na nic nebudu tlačit, ale až přijde ta správná příležitost, ráda bych to vyzkoušela.

Ve stáji jste samé holky – není to občas moc velký babinec, nebo je to právě to, co dělá vaši stáj tak mimořádnou?

Myslím, že to, že jsme ve stáji jenom holky, našemu týmu vůbec nic neubírá, spíš naopak. Máme pro sebe víc pochopení, i když zrovna není nálada. Zároveň si myslím, že právě to, jak si rozumíme, je na naší stáji to mimořádné.

Dva tituly rovinové šampionky, každý rok výše i v trenérském žebříčku – v čem podle vás tkví tajemství úspěchu vaší mamky?

Do všeho co dělá, dává úplně všechno a hlavně pak srdce, to je podle mě to, co je v tomhle sportu důležité.

Vaším miláčkem ve stáji byl roky hnědák Cacophonous. Koho máte nyní, po jeho odchodu do důchodu, z aktivních dostiháků nejraději?

Odchod Cacophonouse pro mě byl velmi těžký, protože jsem na něm začínala a byl u nás šest let. Byl to pro mě víc než jen kůň, byl to ten nejlepší parťák a učitel. V době, kdy byl ještě ve stáji, jsem si oblíbila Lenu a právě ona je teď ta, kterou nejvíc jezdím. Mám tam i další oblíbence, například Square Garibaldiho, ale víceméně mám ráda úplně všechny...

Třeba i Louboutine, která před týdnem vyhrála první klasický dostih sezóny – Jarní cenu klisen. Věřili jste ve stáji, že by to mohlo vyjít? A jaký to byl pocit, vodit mamku po tomto úspěchu?

Hodně lidí by si asi řeklo, co na tom je, vodit mamku do dostihu, ale pro mě je to výjimečné. Už jen z toho důvodu, že ji můžu doprovázat jako její dcera. A když pak kůň vyhraje, znamená to pro mě ještě víc – můžu totiž být u toho, když se mamka raduje a můžu se radovat s ní. Vždy mě to dojme k slzám a ještě víc, když jsem viděla, že vyhrála Louboutine. Ne jen proto, že by to byl velký dostih, ale hlavně protože vím, že na Louboutine v letošním roce neseděl nikdo jiný než mamka. Když je ona šťastná, jsem já dvojnásob. A jestli jsme věřili ve vítězství? Ano, věřili jsme.

Jste mladinká, jakou školu studujete a čemu byste se do budoucna ráda věnovala?

Zatím jsem ještě na základní škole. Momentálně mám po přijímacích zkouškách na střední školu. O tom, co bych ráda dělala, už představu mám, ale zatím bych nerada něco prozrazovala.

To je v pořádku, ale své zájmy mi prozradíte, že ano?

Mimo koně mě baví pečení a vaření. Ráda vařím všechno, co mě napadne, ale nejraději připravuji zdravá jídla. Z pečení pak mám nejraději dorty. 

foto: Jana Syručková, Monika Smolková, František Klauser, Andrea Zavadilová