Před dvěma lety získal titul slovenského šampiona na překážkách a letos, jak to zatím podle počtu startů i vítězství vypadá, může reálně pomýšlet i na nejvyšší příčky v tuzemském překážkovém žebříčku. Do vínku dostal odvahu, chuť vyhrávat a pod vedením Radka Holčáka, u kterého působí už třetím rokem, se pomalu vybrušuje jako diamant. Marcel Novák mladší, třiadvacetiletý jezdec, který ačkoliv má na kontě pětadvacet rovinových zásahů, své úsilí směřuje k překážkám.

Marceli, do letošní sezóny jste vstoupil impozantně, a to hattrickem v polské Wroclawi. Počítal jste s tak raketovým startem hned při úvodním mítinku?

Věděl jsem, že jedu na dobré koně a těšil jsme se tam. Všechno si to nějak sedlo a takhle pěkně klaplo. Ale že bych to očekával, to vůbec ne.

U polských sousedů se vám tradičně daří, v čem je právě Wroclaw pro vás speciální?

Jezdí se mi tam dobře. Nejsou zde bariéry jako třeba v Pardubicích, je zde málo točných bodů, a pokud máte dobrého koně, můžete v průběhu hodně získat. Stačí si sednout na pozici a čekat. Navíc trenéři už si mě začali více všímat a dávají mi sem dobré koně. A když to pod vámi jede, je to radost.

V letošním roce sbíráte triumfy ne po jednom, ale sériově. Po hattricku ve Wroclawi, doublech v Pardubicích a opět ve Wroclawi, jste v Brně přidal překážkovo-rovinový hattrick. Co je na tomto malém závodišti důležité, chcete-li uspět?

Musíte si zvyknout na zdejší podmínky. Tak v první řadě nesmíte mít velkého koně, který rád cválá. Důležité je také sedět na pozici, protože ze zadní části pole se dá jen těžko vyhrát. Recept na Brno? Optimální je sednout si na třetí místo a číhat...

Kromě výše jmenovaných závodišť, pravidelně přidáváte čárky i na dalším moravském závodišti ve Slušovicích. Které z letošních vítězství vás nejvíc potěšilo?

Snažím se nedělat rozdíly a jsem rád za každý vyhraný dostih. Je ale pravda, že úspěch v Pardubicích těší o něco víc než třeba ten z Brna. Nejvíc hřeje takové vítězství, které, když se doma po dostizích podíváte na video, můžete si říct, bylo to dobře odjeté. To mě motivuje jezdit dál a ještě líp.

A to se vám daří, možná i proto, že nasloucháte svému trenérovi, za nímž stojí roky práce a také spousta úspěchů...

Snažím se. S Radkem stále kopeme za stejný tým, stále bojujeme bok po boku, občas něco vymýšlíme, když se úplně nedaří, ale je to super. Z domova jsem si přinesl do ježdění úplně něco jiného než mě Radek naučil a sám už teď vnímám, že jezdím jinak než dřív. Občas už se snažím mluvit do ježdění i mému tátovi...

Bere si vaše rady k srdci?

Samozřejmě, že ne (smích). Osobně si myslím, že chvíle, kdy by mi začal naslouchat, nikdy nepřijde. Co ale vím na sto procent, že bude jezdit ještě třeba deset let.

Jezdíte překážky, ale i na rovinách za sebou máte slušnou řádku úspěchů. Nechybí vám občas sednout si v dostihu na špičkového rovinového koně?

Rovinové koně jezdím i v rámci tréninku a když slušný trenér zavolá, rád si do roviny sednu. Potit kvůli tomu už ale nechci. Za poslední roky jsem si vybudoval určitou svalovou hmotu, kterou, kdybych musel víc potit, by si to vzalo s sebou. Nerad bych tedy takto experimentoval. A tak jezdím většinou velké váhy jen v nižších kategoriích, čtyřkách a pětkách, a stačí mi to. To, že si nesednu do jedničky, mi upřímně ani nechybí, beru to tak, že jsem si vybral překážky a toho se držím. Překážky jsou mojí prioritou a že přicházím o jedničkové roviny, už mi srdce netrhá.

V druhé kvalifikaci na Velkou pardubickou jste jezdil pro Josefa Váňu Chelmsforda. Ryzáka, o němž sám jeho trenér říká, že s ním není lehké pořízení...

Instrukce jsem dostal od Honzy Kratochvíla a už čtrnáct dnů dopředu jsem byl natěšený. Bohužel, dopadlo to jak to dopadlo. Chelmsford neměl chuť běžet, vůbec mu to nesedlo. Možná svou roli sehrálo i vedro, které v Pardubicích panovalo. Kůň zkrátka neměl svůj den, tak jak to míváme i my lidi.

Přestože jste musel Chelmsforda zadržet a kvalifikaci jste nedokončili, byla to pro vás další zkušenost...

To byla. Jsem rád za každou kvalifikaci, kterou mohu jet. Zvlášť když jde o něco jiného než znáte z práce. Jezdit dobré koně má jednu velkou výhodu: nemusíte si před každým skokem počítat, kůň jede jako automat, a to vás pak baví, i když to třeba neskončí dobrým umístěním.

Pracujete ve velké stáji, která dala už několik vítězů Velké pardubické. Je v aktuální sestavě někdo, kdo by mohl už letos míchat kartami mezi nejlepšími?

Je a není. Před dvěma lety proběhla velká selekce – odešli kvalitní steepleři jako třeba Kubali nebo String. Nakoupilo se devět dvouletých koní, kteří tvoří třetinu stáje. Z toho se již něco vyselektovalo a celkově lze říct, že slibné koně nám nakoupili majitelé AGA-Vlachovice, kteří nakupovali ve Francii. Koně jsou to velcí, chovají se jako děti a potřebují čas. My na ně netlačíme, takže absolvují pouze pár startů za rok, tak aby to v pěti letech k něčemu bylo. A pak je tady Klarc Kent...

Kůň, zakoupený s velkými ambicemi Jiřím Charvátem, a tak trochu rebel, s nímž si zatím nikdo úplně neporadil...

Je to strašně velký zvíře, největší ze všech... Jezdím ho často a osobně si myslím, že jen potřebuje vychytat mouchy, a pak si to sedne. U nás v Karlovicích je nějakých čtrnáct dnů, tři neděle... Každý si asi řekne, že do Velké je spousta času, ale není. Máme opravdu málo času na to, abychom ho poznali a přišli na něj.

Pokud se postaví na start Velké pardubické, budete v jeho sedle?

To opravdu nevím. Radek za mnou bude stát, ale rozhodující hlas má pan majitel, takže se nechám překvapit. Otázkou je, jestli na něj nepřijede, pokud budou čeští žokejové rozebraní, zahraniční jezdec. Jinak je to šikovný kůň, krásně vyhrál hyrdy v Irsku, ale možná něco špatného zažil a bude těžké mu to odstranit z hlavy. Léčit hlavu je nejtěžší, někdy i nemožné.

Velkou pardubickou, překážkový vrchol roku, jste jezdil už vloni. Jak na to vzpomínáte?

Jezdil jsem dobrého koně, který si to šel projít a hlavním cílem bylo dojít v pořádku do cíle – dokončit, což se nám podařilo. Jel jsem opatrně, a opatrní jsme byli jako nováčci oba. Letos Araucariase pojede Pepa Bartoš.

Vy se ale pravděpodobně v dostihu objevíte také...

Rád bych. Velká to je jiný level, šetří se metry, jezdí se první-druhou stopou, rozhodují centimetry. Pokud v šatně a paddocku cítíte nervozitu, ta je mávnutím praporku pryč. Soustředíte už se jenom na to, jak jet. A atmosféra? Ta je jiná než na Derby, s nímž to mohu srovnávat. Lidi řvou daleko víc...

Aktuálně vám patří druhá příčka v překážkovém šampionátu. Znamená to, že budete letos více vidět i v dresech jiných stájí a trenérů než v předešlých letech?

Mám svou stálou klientelu, pro kterou jezdím a jsem v tomhle směru možná hodně staromódní. Takže jezdím pro Radka, pro pana Bodláka, Seménkovi, občas se ozvou i jiní, a když je to slušný trenér, rád si na jeho koně sednu. Jinak na tom nechci nic měnit. Všechny dostihy se snažím odjet co nejlíp a honbě za šampionátem nechávám volný průběh. Vím totiž, že když si člověk něco moc přeje a něco moc chce, nedaří se. Znám to od svého táty, který se takhle celý život snaží vyhrát Velkou pardubickou.

Působíte vyrovnaně a spokojeně. Je to právě to, co vás žene vzhůru?

Pohoda doma i v práci má největší vliv. V Karlovicích jsem spokojený. Ze začátku to byla dřina, ale vyplatilo se. Radek mi vštípil něco jiného, než co jsem poznal doma. Táta byl vždycky samouk, já se to snažím dělat trochu jinak. Táta pro získání kondice chodil jen běhat. Já chodím do fitka, mám vlastního trenéra i někoho, kdo mi radí se stravou. Všechno v okolí mám už zajeté, takové ty své každodenní-každotýdenní rituály, s kterými člověk žije. Když se pak dobře cítí, je to znát a může to pak prodat na dráze tím nejlepším způsobem.

foto: Dostihové závodiště Pardubice, Monika Smolková, agataw.pl, Jana Kašpárková