22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (3. část)

Moskevský výprask
V tuctu koní, kteří nakonec dva tisíce kilometrů dlouhý očistec na moskevský mezinárodní mítink přestáli, bylo těch klisen pět. Mezi hřebci nechyběl ani čerstvý vítěz Československého derby Cedros z chuchelské stáje Hřebčína Napajedla, a tedy chlouba trenéra Jaroslava Maška. Cestu do Moskvy po „vlastní ose“ přestál i jiný zajímavý kůň, tehdy čtyřletý. Slušovický Essex trénovaný Václavem Chaloupkou. Právě tato dvojice se o čtyři roky později a víc než půl století po Gyi Lovam! s Rudolfem Poplerem vydala do Liverpoolu a startovala v Grand National Steeplechase.

Václav Chaloupka, který trénoval stále početnější stáj JZD Slušovice, byl na moskevském mítinku, který se konal 29. srpna 1982, také. Jako Františkův zástupce. Do hlavní města Sovětského svazu se však dopravil daleko pohodlněji, stejně jako všichni čtyři žokejové, kteří tehdy byli pověřeni reprezentačními povinnostmi. Vlastimil Smolík a Josef Dolejší měli mítinkových zkušeností už hodně, nováčky v tomto směru byli slušovičtí jezdci Bronislav Chudyba a Jaromír Štohanzl.
Únavná, strastiplná cesta se na výkonech našich koní nemohla neprojevit. Františkova Nikaragua startovala společně s kladenskou Ledou v Ceně Prahy na 2400 metrů, která se dva roky předtím stala doménou nezapomenutelné Latiny. Tentokrát však naše klisny, první a druhá z našeho Oaks, které se v Chuchli běželo sedm týdnů předtím, neuspěly. Páté a šesté místo s velkým odstupem za nejlepšími bylo samozřejmě zklamáním. Na druhé straně se svým způsobem jednalo o zázrak. Ve stavu v jakém obě do Moskvy dorazily, byl div, říkal si František Vítek, že vůbec byly schopny startovat.
Ani další českoslovenští koně tehdy díru do socialistického dostihového světa neudělali. I když v Ceně Berlína na 1800 metrů, v níž jsme obhajovali Nikolasovo vítězství z předcházejícího vítězství v Praze, byl alespoň třetí Františkův kůň Calumet. Nebylo to však právě nejdůstojnější třetí místo. Mezi vítěznou sovětskou klisnou Eliarou a její krajankou Gracijí bylo v cíli půldruhé délky, ovšem Calumet s Vlastimilem Smolíkem v sedle za nimi docválal podle výroku rozhodčího „daleko“. Nedařilo se ani vítězi derby Cedrosovi, který doběhl až pátý v Ceně Varšavy. Cedros však pokles formy oproti svému derbyovému triumfu signalizoval už doma v Chuchli při „výběrácích“. V roli jednoznačného favorita hlavního dostihu, Ceně mítinku, podlehl právě Calumetovi, koni o dva roky staršímu.
Moskevský výprask byl důkladný. Své jistě sehrál i přepravník Mates, kterého si František Vítek cestou do Moskvy přejmenoval na „vejtřesadlo“. Formu našim koním vytřáslo cestou opravdu dokonale. František dodnes, a už přece jenom s úsměvem, i když stále trochu hořkým, vzpomíná také na to, jak za ním druhý den tréninku přišel nešťastný Vlasta Smolík, který pracoval hlavně s Cedrosem jako přece jen naší, alespoň papírově, největší nadějí, a stěžoval si, že se necítí dobře, že je celý rozlámaný. „Něco na mě určitě leze,“ dodal. Ale nic na něj naštěstí nelezlo. Bolesti ve Smolíkových svalech a kloubech měl na svědomí Cedros. Patrně i proto, že byl z několikadenního očistce na autě také řádně rozhozený, puloval v práci ještě daleko víc než obvykle.
Varšavská naděje
Než přišly velké mítinkové chvíle Kleóna, dvojnásobného vítěze Ceny Berlína, (Berlín 1984 a Budapešť 1985), jimž jsme se už částečně věnovali, konalo se další mezinárodní dostihové měření sil v rámci Kongresu pro chov a výkonnostní zkoušky anglického plnokrevníka po pěti letech opět ve Varšavě. Pro Františka Vítka to byl v tomto městě třetí mítink celkově a druhý v odpovědné a nevděčné roli trenéra československé reprezentace.
Varšava 1983 nám sice kýžené vítězství nepřinesla, „nekáplo“ dokonce ani alespoň druhé místo. Přesto, pokud šlo výsledky a hlavně o výkony našich koní, výrazně ve všech směrech předčila nevydařenou i dost nešťastnou Moskvu 1982. A i když sám trenér očekával, že by se některý československý kůň mohl prosadit ještě podstatně výrazněji, nevracel se z hlavního polského města zklamaný. Nikdy předtím neměl z mítinku, na kterém jsme nevyhráli, tak dobrý pocit. Do vyložené spokojenosti samozřejmě hodně chybělo. Vrátil se mu však, a to bylo důležité, optimismus do dalších let. Optimismus, který, jak se ukázalo později, měl, díky blížícím se Kleónovým úspěchům, své opodstatnění.
Kleón ovšem ve Varšavě nebyl. Byl tehdy naprosto neznámým příslušníkem nejmladšího dostihového ročníku. V jeho dvou letech neměl, ba ani nemohl mít, nikdo nejmenší tušení, ani samotný František Vítek ne, jak úžasný potenciál v sobě tento ryzák má.
Ve Služewieci, pro naši výpravu podstatně bližším, a nejen co vzdálenosti, než hipodrom v Moskvě, byli jiní tehdy opravdu dobří koně. Jak ti ve Františkově tréninku, tak ti, kteří byli v péči jiných stájí. I tentokrát však, to už je u nás snad národním zvykem, nejen v dostizích a nejen ve sportu, byla atmosféra v ekipě zase trochu poznamenaná jistými domácími „specifiky“. Petr Kaňka, spolupracovník Dostihového zpravodaje, k tomu ve svém článku tenkrát mj. napsal: „Nominace jezdců a trenérů byla poznamenaná tlakem majitele Tarana, který prosazoval své lidi. Taran je nejlepším koněm odchovaným v historii Mimoně a majitel je ochoten pro něj udělat nemožné.“ Taran, svěřenec trenéra Jaroslava Drlíka, tehdy veliká chlouba stáje VV Zákupy, vyhrál s žokejem Vratislavem Kubátem ten rok Československé derby.
Mítinkové účinkování Tarana (Norbert-Tarantella) bylo nakonec největším, a svým způsobem i jediným, vyloženým zklamáním. V Ceně Varšavy, jež byla jakýmsi mezinárodním derby všech zúčastněných zemí, doběhl až sedmý. Přitom bylo v jeho silách, podstatně víc. František předpokládal, že by mohl být i třetí, možná čtvrtý, v nejhorším pátý. Viděl, že hřebci forma přece jen proti červnu trochu odešla. Mnozí dokonce věřili v Taranovo druhé místo. Mezi nimi i ten, který hřebce znal dokonale – Jaroslav Drlík, Taranův domácí trenér v zákupské stáji. Za favorita byl považován Ingul z ekipy SSSR, který také skutečně vyhrál. Nikolaj Nasibov, tehdy v roli trenéra sovětských koní, se ovšem, jak po dostihu přiznal, Tarana hodně bál. Považoval jej za nejnebezpečnějšího Ingulova soupeře. 
Jenže, a stává se to málokdy v tak výrazné míře, Taranovo umístění nesmírně ovlivnil až nepochopitelně špatný výkon jezdce. Žokej Vratislav Kubát, na jehož nominaci majiteli zákupské stáje tolik záleželo, podlehl tenkrát vypjaté mítinkové atmosféře, kterou do té doby nepoznal. Byl nesmírně nervózní a zcela propadl po taktické stránce. S Vlastou Smolíkem v sedle by Taran patrně dopadl nesrovnatelně lépe
Františka to hodně mrzelo. I když ani Taran, ani Vráťa Kubát nebyli „jeho“. V roli trenéra reprezentace však nikdy nedělil koně a jezdce na „své“ a na „cizí“. Po každém mítinkovém neúspěchu koně, o kterého doma pečoval někdo jiný, cítil stejné zklamání a stejný díl odpovědnosti za nepovedený výkon, jako kdyby se jednalo o příslušníka jeho stáje.
Cena Prahy ve Služewieci
Jinou velkou naší nadějí na varšavském mítinku byla klisna Centurie (Lincoln-Century), Taranova vrstevnice a jeho velká soupeřka z klasických dostihů sezóny 1983. K této Františkově svěřenkyni, ohromně talentované „lincolnce“, se ještě vrátíme v další kapitole. Jednalo se o kobylku, která přes značné úspěchy, jichž dosáhla, včetně vítězství v St. Leger, zaostala hlavně vinou nepřízně osudu za svými velikými možnostmi. Teď si pouze připomeneme její mítinkové varšavské intermezzo.
S Vlastimilem Smolíkem v sedle se zúčastnila výborně obsazené Ceny Prahy. Přesto, že měla opravdu silné soupeřky, pošilhával František po jejím eventuálním vítězství. Navázala by tím na tři roky starý triumf Latiny v tomto dostihu v Budapešti. Před tehdejším služewieckým měřením sil elitních klisen bylo v naší výpravě pod Františkovým vedením dohodnuto, že Centurii bude dělat vodičku, a také jí v dostihu případně bude krýt záda, vítězka naší Jarní ceny klisen Andalitó (právě té Centurie v tomto dostihu v Chuchli těsně podlehla), která přece jen neměla takové vytrvalecké ambice. Do sedla Anadalitó byl nominován mladý jezdec ze Slušovic Bronislav Chudyba.
A takto viděl a popsal průběh Ceny Prahy ve Služewieci očitý svědek Petr Kaňka: „Od startu šly rychle sovětská Grama s rumunskou Lucavou. Andalitó se držela na třetím místě s menším odstupem a těsně za ní Centurie. Na konci protilehlé rovinky udělal Chudoba Centurii místo, a ta se rychle blížila k vedoucím klisnám. V té době vypadal pro nás dostih dobře. Jezdec Rölke z NDR užž musel Abidii jezdit, a Nursja se Sorbonnou byly ještě vzadu. Do rovinky jsme zatáčeli první, ale za Centurií si lepšila pozici Nursja. Melnicki v jejím sedle udeřil hned na počátku rovinky. K bariéře šel přes Centurii dost nešetrně. V té době již bylo jasné, že jsme poraženi. Polák Geborys si v sedle Lucavy počkal na Sorbonnu, a pak ji v oblouku zcela vynesl zcela ven. Sovětská Sorbonna se však rychle vzpamatovala a začala redukovat díru, která ji dělila od Nursji a Centurie. V posledních metrech se mezi Centurií a Sorbonnou rozpoutal boj o druhé místo. Nakonec naši klisnu dělily od druhého místa centimetry…“      
Komentář k mezinárodnímu mítinku ve Varšavě zakončil Petr Kaňka v dostihovém zpravodaji takto: „Opět žádné vítězství, a dokonce ani jedno druhé místo. Naši koně však byli připraveni dobře, podali dobré výkony a až na jednu výjimku byli také dobře ježděni. Soutěžili tu s těmi nejlepšími jako rovný s rovným. Spokojeni ovšem pochopitelně budeme, až nám zahrají hymnu a k tomu ještě přidáme nějaké to dobré umístění. Od výkonů ve Varšavě je k tomu už jen krůček.“
Na rozdíl od sarkastických vět Pavla Bernarda ve sejné tiskovině po berlínském mítinku o čtyři roky dříve, se trenérovi československé reprezentační ekipy Františku Vítkovi, a samozřejmě nejen jemu, četla tato slova dobře. Naděje vyslovené v závěru Kaňkova článku se později opravdu naplnily. Československá hymna se skutečně hrála. Při každém ze tří následujících mezinárodních mítinků.  
 Petr Feldstein
(pokračování ve středu 27. března)