22. kapitola: MÍTINKOVÉ REMINISCENCE (4. část)

Ano, s jistou nadsázkou řečeno, na mezinárodních mítincích nás čekali po delším půstu tři tučnější roky. Střed osmdesátých let byl pro československé ekipy úspěšný. Podařilo se navázat na cenná prvenství Latiny z Budapešti a Nikolase z Prahy. Hlavní úlohu při tom sehrál další Františkův svěřenec Kleón. Jediný náš kůň z éry jejího federativního uspořádání, který zvítězil ve dvou po sobě následujících ročnících. Jinými slovy řečeno – jediný, který dokázal své mítinkové vítězství hned v další sezóně obhájit.

Z dnešního pohledu se mohou jevit takové úspěchy pofiderní, problematické, přeceňované. Byla však úplně jiná doba a tím pádem také, oproti současnosti, zcela rozdílná kritéria. Všichni alespoň trochu zasvěcení věděli moc dobře, že vyspělý svět je trochu, vlastně hodně, jinde. I když i směrem na východ od dostihového ráje se občas, či spíš jen výjimečně, podařilo vygenerovat, jak se říká dnes, jedince, který dokázal držet krok s těmi od železné opony na západ. Možná, že i Kleón, jehož František Vítek v jednom rozhovoru nazval, jak jsme si už připomněli, koněm pro dvacáté první století, měl dispozice pro to, aby výkonnostně přesáhl rámec, v němž byl nucen běhat. Jenže ani jemu, ani jeho trenérovi, nebylo přáno tyto domněnky potvrdit. Anebo nepotvrdit.
Vraťme se však k méně pohnutým chvílím a situacím, než které připravili náš turf o mimořádného hřebce. Kleón, jak už jsme si připomněli, triumfoval na mezinárodních mítincích v Berlíně 1984 a Budapešti 1985. Obě jeho vítězství byla cenná i proto, že je se svým jezdcem Vlastimilem Smolíkem vybojoval v nádherných dostihových bitvách, po skvělých soubojích s kvalitními zahraničními soupeři a jejich výbornými jezdci.
V Dostihovém zpravodaji 4/1984 začal jeho spolupracovník Oleg Gubín svůj komentář k berlínskému mítinku od konce, s patřičnou dávkou sugestivnosti i emocí: „Byla neděle 26. srpna, 18 hodin. Na zeleném oválu závodiště v Hoppegartenu se objevil malý průvod čtyř jezdců na koních. V čele jel mládenec v slavnostním stejnokroji s malou československou vlaječkou, o něco zpět další dva, kteří tvořili čestný doprovod čtvrtému. Ten měl na sobě modrý dres s červenomodrobílou šerpou a seděl na krásném, ještě trochu zpoceném ryzákovi. Pod cílovou věží miniprůvod zastavil a Vlasta Smolík – každý čtenář jistě onoho jezdce v modrém poznal – z Kleóna sesedl. Došlo k slavnostnímu dekorování vítězů Ceny Berlína na mezinárodním mítinku 1984. Provázely je bouřlivé ovace několika set našich turistů. A když pak zazněla naše hymna a na stožár vítězů stoupala červenobílá vlajka s modrým klínem, nejeden turfman se asi v dojetí zamyslel. Jak často jsme měli příležitost vychutnat si tento okamžik za posledních dvacet let?“
Kleón v Berlíně mezi našimi koňmi kraloval. Ale ani další hřebci a klisny, které František Vítek, podruhé v tomto městě coby reprezentační trenér na mezinárodním mítinku, do bojů na hoppegartenský dostihový ovál poslal, nezklamali. Vybojovali ještě druhé, třetí, dvě čtvrtá a jedno páté místo.
Kleón v čele reprezentační jedenáctky
Rok se s rokem sešel. O 365 dní později, v neděli 25. srpna 1985, hostila mezinárodní mítink Budapešť. Po karlovarských „výběrácích“ a několika vyřešených otaznících v nominaci přivezl František Vítek společně s dalším trenérem MVDr. Jiří Jandou na závodiště v Kincsem Parku jedenáct koní. Sestavu jezdců tvořili Vlastimil Smolík, Karol Šarina a Josef Dolejší. Právě posledně jmenovanému, ale samozřejmě i Františkovi, se znovu evokovala stále ještě živá, i když už šest let stará vzpomínka na křivdu spáchanou na zdejší dráze na Nikolasovi.
V čele naší jedenáctky byl Kleón. Ne všichni z Čechoslováků, kteří tehdy na mítinku byli, ať už jde o členy výpravy, novináře, či dostihové příznivce, však považovali tehdy pětiletého ryzáka za naši nejnadějnější akvizici. Snad právě proto, že obhajoby, pokud k nim vůbec došlo, nám už dobré dvě desítky let nevycházely, dávali větší šance některým jiným našim koním.   
František Vítek později vzpomínal: „Do Budapešti jsme přijeli ve čtvrtek, deset dnů před mítinkem. Dost komplikovaně, protože po cestě jsme museli několikrát spravovat. Proto jsme koně na závodišti nevykládali ráno, jak jsme původně měli v plánu, nýbrž až v jedenáct hodin, kdy už bylo veliké horko. Na všech koních se projevily aklimatizační potíže, pouze na Kleónovi a Mysovi ne…Někteří měli i horečky. Naplno mohli všichni začít pracovat až po několika dnech…Kleón byl v pořádku, ale já jsem si moc dobře uvědomoval, jak těžký dostih ho čeká. Okolo maďarského hřebce Notóriuse, který byl opravdu vynikající, se vytvořil za vydatné pomoci domácích příznivců a novinářů nimbus neporazitelnosti.“
V kapitole věnované Kleónovi jsme stručně popsali, jak k jeho druhému mítinkovému vítězství došlo. Jak těžce bylo po nejprve klidném průběhu dostihu v závěrečném souboji se skutečně skvělým Notóriusem vydobyté. A jak potom o to sladčeji chutnalo.
Oleg Gubín, očitý svědek tohoto československého triumfu, tehdy ve svém obsáhlém článku v Dostihovém zpravodaji v jeho závěru napsal: „Slovo ke Kleónovi: je skutečnou stálicí našeho turfu. A domnívám se, že není přehnané zařadit ho hned vedle Detvana, Symbola, Masise či Korbela. A nelze zapomenout ani na Vlastu Smolíka. V Budapešti byl naší oporou a dal zapravdu těm, kteří ho obdivují.“
Ohrožena je sklizeň chmele
V dostizích, jako ostatně v životě vůbec, je to ovšem jako na houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře. I František Vítek, ač radostných chvil zažil u koní více než zážitků opačných, s tím má bohaté zkušenosti. Na vlastní kůži se mnohokrát přesvědčil, že pocit z dobře vykonané práce často střídá zklamání, štěstí smůla, euforii zmar. Snad u žádného z koní, které trénoval, se tyto dva naprosto rozdílné stavy duše neocitly tak blízko u sebe jako právě u Kleóna. Po pouhých čtyřech týdnech už nebyl tento hřebec, přirovnávaný právem k nejlepším koním naší dostihové historie, mezi živými.
Ale i mítinkové úspěchy československých barev braly v dalších letech opět za své. V Karlových Varech v srpnu 1986 jsme sice potřetí za sebou jeden dostih vyhráli, ale poslední měření sil v rámci tehdy už XXXVII. kongresu pro chov a výkonnostní zkoušky koní pořádané na našem území signalizovalo jistý ústup ze slávy.
Rámec karlovarskému Mezinárodnímu mítinku vytvořilo z velké míry i skličující počasí. A to už řadu dní před jeho konáním. Ocitujme, opět z Dostihového zpravodaje, jeden odstavec z článku, který vystihuje atmosféru, jež dostihovému odpoledni bezprostředně předcházela: „Bylo časné odpoledne a louže u hlavního vchodu se utěšeně zmenšovala. Ještě ráno, jak se dalo snadno poznat, byla dvojnásobná. Správce závodiště ve Dvorech Rudolf Nachtigal, muž svérázného vystupování, specifického humoru a drsnější slupky, kterému by někdo měl za to, co pro karlovarské dostihy udělal, připnout metál, to kvitoval s mírným optimismem. Vysychá-li tato louže, vysychá i dráha. Přímou úměrnost vypozoroval za pomoci dlouhodobé empirie…Několik dnů předtím, kdy na celou republiku a na Karlovarsko dvojnásob dopadaly každou minutu nesčíslné hektolitry, jsme se ho opatrně v telefonickém rozhovoru zeptali: Není snad mítink ohrožen, když teď na dráze stojí voda? Správce odpověděl nachtigalovsky: „Ohrožena je sklizeň chmele, a to je horší!“ 
Československá ekipa byla tehdy oslabena o zraněného vítěze Československého derby  Dynamita. Naší doménou, pohříchu jedinou, nebyla ovšem Cena Berlína na 1800 metrů, nýbrž Cena Bukurešti na 1400 metrů. Nastupovali jsme do ní, a to vůbec poprvé, s dvěma držiteli čerstvého mezinárodního vavřínu. Mysem, který vyhrál pět týdnů předtím v Berlíně Hoppegartenskou míli, a Hárošem, jehož kořistí se stala v Budapešti Szabadság díj. Hároš z domovské stáje JZD Dolní Němčí s Josefem Dolejším své kvality potvrdil absolutně a po fantastickém finiši suverénně vyhrál. Zato Mys s Ferdinandem Minaříkem skončil beznadějně poslední. Na počest Hárošova vítězství zazněla hymna, z dnešního pohledu vlastně „dvojhymna“. Kde domov můj a Nad Tatru se blýska. Nikdo nepředpokládal, ani František Vítek ne, že na žádném mítinku, nejen na tomto, ale ani na dalších třech, které do zániku tohoto pravidelně pořádaného měření sil započatého v roce 1949 v Praze ještě zbývaly, už ji neuslyšíme.
Lokální patriotismus na nepravém místě
Dějištěm prvního ze tří našich zklamání byla v roce 1987 Moskva. U toho ovšem František Vítek nebyl. Jako reprezentační trenér se zúčastnil následující sezónu mítinku ve Varšavě. Mezi koňmi, kteří do Služewiece společně s dalšími čtyřnohými reprezentanty dorazili, byla i dvě jeho, a tím pádem i naše, tříletá esa. Arva a Latén, první dva koně z Československého derby 1988. Hlavní účinkující v dramatu, které se odehrávalo nejen při dostihu samotném, na dráze, ale už předem. Kdy se Vlastimil Smolík podruhé dostal do složitého dilematu. Kdy se rozhodoval, i když v tom hrál svou velkou roli i tlak majitelů, kterého z těch dvou, zda klisnu, nebo hřebce, má jet. A kdy nakonec znovu vedl koně, jenž byl v cíli o pouhou hlavu druhý.
Proti výbuchu v Moskvě byl pro nás mítink v hlavním městě Polska vyloženým balzámem na rok staré, ještě nezhojené rány. Přesto však zůstal za očekáváním dostihových odborníků i veřejnosti. Varšavský koncert odehráli se vším všudy domácí koně a jezdci. Hlavní příčinou našeho neúspěchu, i když v porovnání s Moskvou relativního, byly roztříštěné, přesněji řečeno sobecké, zájmy domácích majitelů koní vyslaných na mítink k hájení československých barev. Tato záležitost se šňůrou mítinků socialistických zemí, které František Vítek v roli trenéra reprezentace absolvoval, táhla jako příslovečná červená nit. Ve Varšavě na lokální patriotismus, v těchto souvislostech až nepochopitelný, doplatil náš největší trumf, Arva, kterou jel Smolík. A samozřejmě celý náš dostihový sport. Majitelé Silistry z VV Zákupy neunesli, že by podle předem domluvené strategie měla jejich klisna v Ceně Prahy pracovat za určitých okolností pro vítězku našeho derby.
Dejme opět slovo Olegu Gubínovi, který do dvojčísla Dostihového zpravodaje 6 – 7/1988 mj. napsal: „V nejškaredější formě se lokálpatriotismus projevil v Ceně Prahy. Dávám nyní slovo žokeji Tomáši Váňovi, s nímž jsem hovořil týden po mítinku, a od něhož mám výslovný souhlas ke zveřejnění: ,S trenérem Vítkem jsme rozebírali dostih už v sobotu. Pokud by Sověti neudali dobré tempo, měl jsem se o ně postarat já. Jinak jsem měl pomáhat Smolíkovi. Jenže v neděli za mnou přišli Zákupští. Že prý Silistra chodí výborně v práci a že bych se měl přičinit o její co nejlepší výsledek…Tak jsem nakonec jel tak, abych vyhověl oběma ordre…‘ Všichni víme, jak to dopadlo. Váňa už si patrně také uvědomil dosah svého počínání. Jistěže měl trenéra Vítka informovat o zákupském požadavku… Za nesplnění Vítkova příkazu byl už Váňa ostatně potrestán…“
Tak se stalo, že Arva nakonec doběhla druhá, tři délky za polskou Diaminou. Nebylo pochyb o tom, že mohla vyhrát. Kdyby…kdyby byly dodrženy taktické pokyny trenéra odpovědného za výkony a výsledky reprezentačních koní. Silistra skončila poslední…
Labutí píseň
Naposledy, přesně čtyřicet let po své pražské premiéře, se mezinárodní mítink států žijících zhruba stejně dlouhou dobu v područí Sovětského svazu konal v Berlíně. Byl srpen 1989. Zeď postavená v hlavním městě tehdejší NDR a současného Německa stála ještě zdánlivě pevně. Ve skutečnosti se však v důsledku obrovského politicko-společenského pnutí ve všech zemích, které se mítinků po dvě lidské generace zúčastňovaly, pořádně kymácela. Zbývalo jen posledních pár měsíců do jejího zbourání. Stejně krátká doba dělila celou východní Evropu od počátku zcela nové éry. Někdo tušil, někdo netušil, že už velmi brzy bude všechno jinak.
Poslední mezinárodní mítink naší ekipě nevyšel. Petr Kaňka jej v Dostihovém zpravodaji nazval Černá srpnová neděle. Přesto jsme vítězství, i když sotva poloviční, zaznamenali. Cenu Bukurešti vyhrál suverénním způsobem napajedelský odchovanec Census, který byl ovšem v polském tréninku a barvy tohoto státu na mítinku také hájil.
Vítěz našeho derby 1989 a Františkův svěřenec Lancelot neuspěl – možná i proto, že Vlasta Smolík neměl tehdy v Hoppegartenu svůj nejlepší den. Vůbec se nedařilo ani dalším našim koním. František Vítek se po návratu z Berlína podělil o své zklamání takto: „Letos nám chyběl kůň typu Nikolase, Kleóna, Latiny, Arvy. Takoví koně se nerodí v našem chovu každý rok. Přáli bychom si mít pro přípravu koní takové podmínky, jako mají v NDR nebo Maďarsku, o Polácích ani nemluvě. Sám jsem třeba jezdil v budapešťském písku Vokála. To se jde jako v peřinách. Je to zcela nesrovnatelné s kvalitou písku v Lysé, když už nehovoříme o Chuchli, kde je také problémů dost. S kvalitou dráhy by pochopitelně mělo jít ruku v ruce, krmení, veterinární služba a hlavně ustájení.“ Nakonec dodal: „V Hoppegartenu se pracuje velmi dobře. Ekipa a všichni kolem dělali všechno možné, abychom dopadli co nejlépe. Ale nevyšlo to.“
Celkový závěr vedení našeho dostihového sportu z berlínského mítinku byl, že takový propadák už se nesmí opakovat. A že příště, mítink se měl konat podle dodržované souslednosti po pěti letech v metropoli maďarské, to musí být podstatně lepší. Žádné „příště“ však nebylo. Mezinárodní mítink socialistických států se neuskutečnil ani v Budapešti, ani nikde jinde. Jednou provždy mu bylo odzvoněno. Všechno, jak už jsme si řekli, bylo jinak. Brzy nastal nový začátek i v dostizích.
Petr Feldstein