23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (1. část)
Lincolnka
František Vítek se nikdy netajil tím, už jsme se o tom také zmínili, že s koňmi, které trénoval, se při jejich odchodu ze stáje vždy loučil těžce. Zvlášť s těmi, s nimiž si nejvíc porozuměl a které výkonnostně dovedl na vysokou úroveň. Takových odchodů a takových loučení bylo pochopitelně mnoho. Dostihová kariéra plnokrevníků je zpravidla velmi krátká, trvá jen několik sezón, nezřídka pouze dvě. Kvalitní klisny odcházejí do chovu často jako tříleté. To se může týkat, i když zdaleka ne v takové míře, i hřebců. Ti přece jenom běhají, a běhali i za Františkových časů, obvykle déle, někteří dokonce daleko déle. Za všechny můžeme uvést Laténa, který pokračoval v kariéře, i po odchodu z tréninkového střediska v Lysé nad Labem, do svých 10 let.

Příkladem opačným je Latina, Laténova matka, druhý kůň po Valdajovi, se kterým František vyhrál Československé derby. Ta se po své famózní kariéře, která trvala dvě sezóny, vrátila do Napajedel jako chovná klisna. František ji dodnes považuje, i když sám velmi dobře ví, jak jsou některá srovnání relativní a ošidná, za svého vůbec nejlepšího svěřence. Staví ji dokonce i kousek nad Nikolase a Kleóna.
A přece měl, sám to přiznává, ve své péči koně, který měl předpoklady být ještě lepší než ona. Nebyl to hřebec, nýbrž rovněž klisna. Jmenovala se Centurie. Tato dcera Lincolna a Century Anne se narodila, také v Napajedlích, právě v roce, kdy Latina jako tříletá excelovala a v žádném dostihu své druhé a poslední sezóny nenašla přemožitele. František jednou řekl: „Před Československým derby 1980 jsem věřil, že Latina vyhraje. Ale před Československým derby 1983 jsem byl o vítězství Centurie naprosto pevně přesvědčený. Nikdy předtím, ani potom, jsem si prvenstvím svého koně ve významném dostihu nebyl předem tak jistý.“
Přesto se Centurie do seznamu vítězů našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu nezařadila. Její kariéra byla totiž poznamenaná, některým koním se to stává, neuvěřitelnou smůlou. Nebýt toho, mohl mít František držitelku Trojkoruny i v Centurii. Pět let před Arvou.
Třikrát druhá
Jarní cena klisen, sobota 30. 4. 1983. V sedle klisny nebyl Smolík, který byl v průběhu předcházejícího dostihového dne spolu s dalšími třemi jezdci potrestán za pomalé tempo v Memoriálu trenéra Rosáka zákazem startu do 9. 5. včetně. Vlastu zastoupil nadaný, teprve osmnáctiletý, a tím pádem minimálně ostřílený, Jaroslav Michna. Zatímco největší soupeřku Centurie, Andalitó, nejel nikdo jiný než velezkušený a všemi mastmi mazaný Ferdinand Minařík. V komentáři Dostihového programu k prvnímu klasickému dostihu toho roku můžeme číst: „Starší a zkušenější jezdec měl navrch, ale Michna znovu přesvědčil o svém talentu. Doplatil však na menší zkušenost a neprokázal tolik chladnokrevnosti jako mnoha bitvami zakalený veterán. Michna šel s Centurií přece jen příliš brzy do čela a svůj minimální náskok nedokázal v konci uhájit.“ Andalitó s Minaříkem vyhrála před Centurií s Michnou po výroku „tuhý boj“ hlava…
Velká jarní cena, pondělí 9. 5. 1983. V trestu byl ještě stále nejen Vlastimil Smolík, ale také Jaroslav Michna. Ten za šikmou jízdu v cílové rovině v nevýznamném dostihu v den Jarní ceny klisen. František Vítek tedy musel na Centurii posadit svou tehdejší jezdeckou trojku, Tomáše Váňu. Bylo z toho opět druhé místo, tentokrát za šamorínským hřebcem Pittsburghem, mílařem par excellence, v sedle s Josefem Dolejším.
Hororové derby
6. června měla Centurie, mezitím znovu druhá ve Velké červnové ceně s Michnou, v sedle Vítkovu jezdeckou jedničku. Do zeleného dresu s bílou hvězdou patřícímu Tatranu Praha 1, jenž měl tuto napajedelskou akvizici v pronájmu, se konečně oblékl Vlastimil Smolík. Jenže Centurii smůla neopustila. Právě naopak. Než si řekneme, co ji postihlo tentokrát, musíme tuto obdivuhodnou „lincolnku“ také trochu pohanět. Vedle toho, že byla skutečně vynikajícím a také nesmírně odolným koněm, který v tomto ohledu předčil i většinu hřebců, měla rovněž své mouchy. V samotném dostihu dokázala při dobrém výkonu jezdce prodat všechno, co v ní bylo. Byla však velice vnímavá, citlivá, až přecitlivělá. Ve stájovém boxu to s ní nebylo snadné. A především to vůbec neměla ráda v Chuchli.
Při cestách z Lysé do Prahy v autě vždy pochopila, že bude běhat. Což ji předem žádné velké potěšení nečinilo. Tenkrát ovšem byla opravdu ve skvělé formě. Žádný jiný Františkův kůň nebyl před derby tak skvěle připraven jako tenkrát ona. Občas se ovšem stávalo, že se klisna při svém razantním způsobu cvalu sama kopla do spěnky. Vítkovci proto nechtěli ani v nejmenším riskovat. Rozhodli se, že Centurii, kterou v Lysé ošetřovali Jana Kafková a Jaroslav Rambousek, pro všechny případy v boxu chuchelské stáje zabandážuji před dostihem zadní nohy. František Vítek, jemuž to odpoledne běhala ještě řada dalších koní, měl jako trenér spoustu jiné práce. Pobíhal mezi vážnicí, sedlištěm a paddockem. Centurii proto bandážoval Jirka Ostrčil.
Jana Kafková držela klisně hlavu, Jarda Rambousek nohu. Bandáže, v nichž byl tehdy silon, téměř nepružily, a Jirkovi to navíc nějak nešlo. Byl nervózní, i proto, že start derby se rychle blížil. Navíc se Centurie, která byla v boxu dost nevyzpytatelná a teď začala být hodně nesvá, trochu bál. Bandážoval ji pro všechny případy na dlouhou ruku. Hranatá, málo poddajná páska šustila, ne a ne však dobře přilnout. Když Ostrčil, celý zpocený, skončil, bylo zřejmé, že se mu to moc nepovedlo. Jenže na předělání nebyl už čas. Všichni tři z toho byli zoufalí. Nezbylo než klisnu, i takto nedokonale zabezpečenou, odvést do sedliště.
K tomu nejhoršímu však došlo až ve startovních boxech. Krátce před tím, než se před koňmi po velmi dlouhém čekání otevřela vrátka, si nesvá a znervóznělá Centurie roztrhla nohu o stupátko. To ovšem dlouho nikdo nevěděl. Že se s jeho klisnou, kterou měla v průběhu dostihu pro všechny případy hlídat Lamela s Michnou, něco vážného děje, pochopil František na začátku protější roviny, „u kanálů“. Dcera Lincolna a Century Anne, vnučka Masise, Likoni, Wiesenkleeho a Century, byla ovšem tak tvrdý a odolný jedinec, že 2400 metrů dlouhý dostih se svým velkým a bolestivým zraněním dokončila. V roli druhého favorita (prvním byl nakonec skutečně vítězný Taran) doběhla desátá. Podala však za těchto okolností heroický výkon. Šest soupeřů dokázala porazit. Velkou tržnou ránu jí večer po návratu z Chuchle sešil v Lysé nad Labem dr. Líska. Potřeboval k tomu jedenáct stehů.
Obal od bonbónu
Dva týdny po derby byl do termínové listiny sezóny 1983 zakomponován další klasický dostih. Memoriál ing. Tichoty. Zdravá Centurie by v této Ceně klisen, respektive Oaks, neměla rovnocennou konkurentku. Ošklivé zranění se velké smolařce při její obdivuhodné nátuře až nevěřitelně rychle rychle hojilo. František dokonce koketoval s myšlenkou, že ji na start přece jen pošle. V Dostihovém programu byla Centurie dokonce ve startovní listině uvedena. Nakonec se ale trenér rozhodl nechat klisnu doma, i když si byl skoro jist, že by nejen vše bez úhony přestála, ale že by dosáhla svého prvního klasického vítězství.
Tak se Centurie chuchelskému obecenstvu představila až 7. srpna v Ceně mítinku, hlavním dostihu „výběráků“ na blížící se mezinárodní mítink ve Varšavě. Naprosto suverénně vyhrála. Trať shodnou s distancí derby i Oaks absolvovala v úžasném stylu. Druhého koně v cíli, svou přemožitelku z Jarní ceny klisen Andalitó, rozdrtila zadrženě o jedenáct délek. 
Své nejlepší představení však Centurie předvedla divákům, mezi nimiž bylo stále více jejích obdivovatelů, v posledním klasickém dostihu, St. Legeru. Zase se potvrdil bonmot, respektive spíše moudrost, ke které postupně dospělo několik generací turfmanů v různých dostihových zemích světa. Zatímco derby vyhrává kůň nejšťastnější, v St. Leger vítězí kůň nejlepší.
A přece chybělo opět jenom málo, aby smůla vynikající klisny pokračovala. A aby dospěla do naprosté „dokonalosti“. Onoho 18. září 1983 si zbývajících dvanáct vyštafírovaných účastníků St. Leger už pyšně vykračovalo v paddocku, jen Centurie pořád nikde. Opět zapracovala její chuchelská „nemoc“. V boxu stájí, kde měla svůj předstartovní azyl, se, slovy Františka Vítka řečeno, zase jednou prezentovala jako hodně „přísná“. Ani Jaroslav Rambousek, ani Jana Kafková ji nemohli chytit a odvést několik set metrů k osedlání. Na poslední zapracoval osud. Tentokrát ovšem šťastně.
Před boxem totiž marnému počínání obou ošetřovatelů přihlížela mladá amatérská jezdkyně. Jmenovala se Alžběta. Ta v té době často docházela do tréninkového střediska v Lysé a Centurie patřila k jejím miláčkům. Alžběta měla s sebou v kapse bonbóny a jeden zřejmě chtěla klisně, aby ji tím uklidnila, dát. Možná ale také, že na bonbón dostala chuť sama. Každopádně jej začala rozbalovat. Zašustění staniolu Centurii velice zaujalo a na okamžik se přestala věnovat tomu, co ji do té doby ohromně bavilo. Vynalézavě unikat rukám svých už zcela bezradných pečovatelů. Ti toho okamžitě využili. A Centurie byla konečně „jejich.“
Tak se St. Legeru zúčastnili nejen vítěz derby Taran, vítězka Jarní ceny klisen Andalitó, Visconsin, Anton a další tehdejší výborní tříletí, ale nakonec také kůň se startovním číslem 6 – Centurie s žokejem Vlastimilem Smolíkem. V Dostihovém programu se pak o tomto ročníku našeho nejdelšího klasického dostihu, mj. psalo: „Centurie se konečně předvedla v plném lesku své vynikající formy, i když už při Ceně mítinku 7. 8. byla výborná. V neděli však excelovala v daleko silnější konkurenci. Je pátou klisnou v řadě, po Sarně (1979), Latině (1980), Fredě (1981), a Vlně (1982), která St. Leger vyhrála, ale na rozdíl od všech čtyř svých předchůdkyň se prosazovala už v prvních dvou klasických dostizích – JCK a VJC. A to ještě byla handicapovaná jezdeckou absencí Smolíka. Ten si mohl tentokrát vítězství v jejím sedle vygustýrovat. Taktika vyšla stoprocentně, Lamela (a Foukal na ní) byla vynikajícím vodičem a nasadila skvělé tempo. Centurie, jež je dokázala ještě vystupňovat, zaběhla výjimečný čas 2:58,73. Nejlepší nejen v historii St. Leger, nýbrž také nový československý rekord na 2800 metrů. Úhrnem: Centurie potvrdila, že je opravdu naším nejlepším tříletým koněm, dokonce daleko nejlepším.“
Co scházelo, aby se Centurie St. Leger 1983 neúčastnila?. Všechno nakonec zachránil papír od bonbónu. Tak titěrná, tak nepatrná drobnost může někdy rozhodovat o úspěchu. Anebo o neúspěchu.
Z oněch pěti uvedených klisen, které vyhrály St. Leger v letech 1979 – 1983, trénoval František Vítek tři. Kromě Centurie a Latiny i Vlnu. Jen pro zajímavost: nadvláda slabšího pohlaví v tomto dostihu pokračovala dál. V roce 1984 jej vyhrála Redakta, 1985 Strela, 1987 Zana, 1988 Arva, která tím získala poslední díl kýžené Trojkoruny. Čas Centurie v St. Leger překonala až Librilla v roce 1997. Československý rekord na 2800 metrů však zůstal v držení skvělé Lincolnovy dcery navždy. Do roku 1992 včetně jej nikdo nepřekonal. A od 1. 1. 1993 Československo přestalo existovat.

Petr Feldstein