23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (3. část)

Náhradník za favorita

Nikos jako jednoznačně se rýsující favorit derby tedy vypadl ze hry. Františka to samozřejmě hodně zaskočilo, stejně jako Vlastu Smolíka. Oba nesli teď už jistou neúčast svého nejlepšího tříletého koně v derby těžce. Nezbylo, než aby na osvětlenou předderbyovou scénu vystoupila z poněkud potemnělého pozadí další Vítkova akvizice. Syn nezapomenutelné Latiny, jemuž napajedelští chovatelé dali jméno Lancelot. Po rytíři známém z legend o králi Artušovi a Svatém grálu. Lancelot, na rozdíl od Laténa, neměl za otce Mehariho, pocházejícího z francouzského chovu, nýbrž „Ira“ Amyndase. Lancelot byl nepochybně méně kvalitní kůň než Nikos. A podobně jako jedna z jeho předchůdkyň, Centurie, enfant terrible tehdejšího Františkova ansámblu ve stáji v Lysé. Typický hřebec, až příliš „veselý a friš“, který „chodil“ po koních, rád se vzpínal a byl dost nevyzpytatelný. Vlastimil Smolík, a to se stávalo málokdy, ho příliš v lásce neměl. Nedůvěřoval mu. Sedl si na něho jen při rychlé práci. Jinak se Lancelotovi v tréninku věnoval jeho ošetřovatel a pracovní jezdec Petr Olšaník. 

Ve stáji nejprve převládal názor, že Lancelot je, nebo bude, podle dosavadních výsledků nejspíš letoun. Výsledky tomu do značné míry nasvědčovaly. Po suverénním vítězství na 1200 m a pak podstatně horším výkonu na 1400 metrů, doběhl ve Velké jarní ceně pátý. František Vítek si však postupem času nebyl tím, že Lancelotovi budou vyhovovat pouze kratší tratě, tak úplně jistý. Týden po Velké červnové a velkém zdravotním problému Nikose, a dva týdny před derby, se odvážil poslat „letouna“ Lancelota do Ceny Mladé fronty na 2400 metrů. Pro odborníky i zasvěcenější dostihovou veřejnost to byl šok. „Kruté dítě“ se však trenérovi za projevenou důvěru odměnilo. Potenciální sprinter, jehož vedl na vytrvalecké trati Angličan Richardson, protože Lancelot si se Smolíkem příliš nerozuměl ani v dostizích, dominoval. Navíc ve velmi dobrém čase.

Po čtvrté celkově, po druhé spolu

Pokud jde o jezdecké obsazení v derby, byl původní předpoklad takový, že Smolík povede v derby Nikose, čtyřiadvacetiletý Angličan Michael A. Richardson, který tehdy jezdil především pro JZD Práče, kde byl trenérem Františkův syn Roman Vítek, Lancelota. A Santalina, rovněž napajedelského koně, ale pod pruhy červenobílými, nikoli modrobílými, stále se lepšící Michna. Toho František Vítek v rámci spolupráce napajedelských stájí poskytl trenéru Jaroslavu Maškovi. Nakonec se však při Nikosově neúčasti posadila na Lancelota dlouholetá Vítkova jezdecká jednička. Michna na Santalinovi zůstal. Černý Petr neúčasti tak zůstal Richardsonovi.

Dejme nyní slovo Petru Kaňkovi, respektive krátké pasáži z jeho komentáře v Dostihovém zpravodaji 5-6/1989: „Z hlavních aktérů derby, jemuž mezinárodní punc dodávali maďarští koně Taban a Bíztositek, poutal od počátku největší pozornost Vlasta Smolík. K vrcholnému výkonu potřebuje každý sportovec duševní pohodu a z tohoto hlediska na mě neudělal náš nejlepší žokej ani trochu dobrý dojem. Očividně se trápil pro Nikose a v úvodních dostizích odpoledne také nijak oslnivě nejezdil. Dal se však dohromady v pravý čas.“

V pořadí 79. Československé derby mělo dost divoký, nejednoznačný průběh, ale pro Františka Vítka a Vlastimila Smolíka nakonec šťastný závěr. O Lancelota, ale také Santalina, se měl podle předem určené Vítkovy taktiky „starat“ Vagrant s jezdcem Vratislavem Hakenem. Měl udat rychlé tempo, ale také oba ambicióznější napajedelské koně chránit, kdyby jim někdo „činil příkoří“. Smolíkovi trenér při udělování ordre v paddocku řekl: „Budeš mít rychlý dostih. Najdi si dobrou pozici, aby tě zezadu nikdo neobtěžoval.“

Bylo to čtvrté a předposlední derby, které se v důsledku přestavby závodiště běželo ještě „proti chuchelské srsti“. Tedy obráceně, neboli tzv. na levou ruku. Velké drama začalo v tehdejším závěru protiroviny, poblíž magického místa „u kanálů“. Smolík se držel s Lancelotem vzadu, ale v kontaktu s koňmi před sebou. Za ním byli jen někteří odpadlíci. V zatáčce si už lepšil pozici, ale musel si přitom dát pozor na nebezpečně si počínajícího maďarského Tabana, respektive na jeho žokeje Vargu. Před cílovou rovinou šel dopředu Santalino s Michnou, ale k závěrečnému speedu se připravovali i Lancelot se Smolíkem. Jenže před nimi byli ještě stále také Vagrant s Hakenem. František Vtek po dostihu řekl: „Nepočítal jsem s tím, že Vagrant vydrží vpředu tak dlouho.“ Smolíkovi nezbylo, než Vagranta objet. V tom mu ale dost komplikoval situaci opět Taban. V té chvíli však dokonale zapracovaly Smolíkovy silné ruce, ve kterých třímal Lancelotovy otěže. Kůň na žokejovo pobídnutí dokonale zareagoval. Petr Kaňka to popsal takto: „Téměř v jediném okamžiku bylo jasné, kdo je v dostihu pánem. Konečný verdikt sice vyzněl jen o ¾ délky pro Lancelota před Santalinem, ale v poslední stovce metrů už nebylo o čem pochybovat.“

Pro Františka Vítka i Vlastimila Smolíka to bylo celkově čtvrté derbyové vítězství. Ne však společné, „pouze“ každého z nich zvlášť. Vítek vyhrál do té doby ještě s Valdajem a s Arvou, zatímco Smolík s Nelsonem (trenér Jaroslav Mašek) a s Dynamitem (trenér Ladislav Šilhavý). Jejich společný triumf v tomto dostihu to byl druhý. Předtím měli příležitost radovat se oba úplně stejně jen s Latinou v roce 1980. 

Trenér v roli pracovního jezdce

Dramatický průběh tohoto Československého derby měl i složitou a ne úplně spravedlivou dohru. Zjevné pnutí mezi Lancelotem a Tabanem, který si vezl domů do Maďarska třetí místo, respektive mezi Smolíkem a Vargou, řešili rozhodčí, respektive dostihová komise. Ta byla až nepochopitelně přísná na mnohonásobného domácího šampióna, zatímco k jezdci ze zahraničí zaujala příliš ohleduplné stanovisko. Vlastimil Smolík byl potrestán za incident v cílové rovině před distancí zákazem startu na dva dostihové dny, zatímco host z Maďarska odcestoval domů bez poskvrnky. K tomu ještě jeden tehdejší postřeh Petra Kaňky: „Nevím proč ŘDTK Vargův zjevný prohřešek ,přehlédla´. Pokud šlo o zdvořilost k cizinci, je to falešný postoj. Maďaři nás nikdy v podobných případech nešetřili a my nemáme důvod se podbízet.“

Po derby 1989 si František naplno uvědomil, o jak komplikovanou přípravu tentokrát šlo. A jak nesmírně se mu ulevilo. Měl přitom samozřejmě obavu o zdraví smolaře Nikose, ale teď už i šťastlivce Lancelota. Krátce po vítězství syna Amyndase a své milované Latiny, kterému jeho vylomeniny z velké části odpustil, řekl: „Lancelot byl po dostihu v pořádku, jen trochu zakalupírovaný od Maďara po incidentu u internátu. Jinak je vše dobré, žere, a hlavně už myslí na něco jiného než na samé blbinky. Od vítězství v Ceně Mladé fronty se sice hodně zlepšil, ale na Nikose stále ještě nemá. A Nikos? V kroku už chodí čistě, ale v klusu ještě úplně dobrý není. Kdy začne kentrovat? To ještě nedokážu odhadnout.“

Vítěz Československého derby se pak ve stopách Nikolase a Centurie zúčastnil Ceny Kincsem. Se Smolíkem obsadil dobré třetí místo. Mohlo to však být ještě lepší. V sedle Lancelotova vodiče, a zároveň také jeho „bodyguarda“, Vokála si tentokrát nepočínal nejlépe Jaroslav Michna. Když už jsme ale u Vokála. Jeho pracovním jezdcem v Budapešti nebyl nikdo jiný než sám trenér František Vítek. Smolík s Michnou přicestovali do hlavního města Maďarska až krátce před dostihy. Lancelot měl v Kincsem Parku „svého“ Petra Olšaníka. Pro Vokála počítal Vítek s žokejem Theodorem Pechátem, který byl v Budapešti už od středy. Pechát však Vokálovo sedlo v tréninku striktně odmítl. 

Pro rychlou práci však už byl František pro koně příliš těžký. A tak mu nezbylo než požádat o výpomoc polského žokeje Jurka. Ten nakonec prosbě československého trenéra vyhověl. Zároveň ovšem pro něho nebyl v rámci kontaktu s naší stájí problém „vyšpiónit“, jak na tom je náš nejlepší kůň, tedy Lancelot. Vztahy v naší ekipě byly, stejně jako už mnohokrát předtím, opravdu specifické.  

Podzim 1989

V září se Nikos a Lancelot sešli v jednom dostihu. A ne ledajakém. Oba startovali ve Velké ceně československého turfu na 2400 metrů. Nikose jel Vlastimil Smolík, Lancelota Tomáš Váňa. „Bratrovražedný“ souboj tříletých napajedelských prominentů skončil, vlastně podle očekávání, vítězstvím Nikose. Ten svého kolegu ze stáje Lancelota, pyšnícího se na rozdíl od svého přemožitele derby-věncem s modrou stuhou, porazil jasně. O šest délek. Navíc znovu ve výborném čase.

Byl to jejich první, ale také poslední vzájemný souboj. St. Leger absolvoval jen Lancelot. Roli jasného favorita v něm splnil s Vlastimilem Smolíkem beze zbytku. A bez jakýchkoli problémů. Ani jeho samotného, ani žokeje, to nestálo mnoho sil. Vedle Nikose však mezi soupeři chyběli ještě další naši přední tříletí koně. Tak se Lancelot, původně považovaný za letouna, stal v roce 1989 dvojnásobným klasickým vítězem. Když se to tak vezme, nebyl, paradoxně, zase tak příliš daleko od Trojkoruny, protože ve Velké jarní ceně byl pátý. Kdo mohl předpokládat, i když mu k tomu dopomohly pro něho i velmi šťastné shody okolností, že zbývající dvě „klasiky“ vyhraje? Ani František Vítek ne. V dostizích to tak ale někdy chodí.

Lancelot pak byl odvezen, společně s dalším Františkovým koněm, klisnou Canavou, na původně předpokládaný roční pronájem do NSR. Na počátku listopadu 1989 cestoval na Západ s touto dvojicí a s několika koňmi od trenérky Evy Palyzové za stejným účelem také další napajedelský odchovanec Census. Ten, který strávil tři úspěšné sezóny v Polsku, a který dva měsíce předtím zvítězil na vůbec posledním mezinárodním mítinku socialistických států v Berlíně. Všechno se to opět odehrávalo v režii Tomáš Mittelsteinera. Lancelotovým dočasným působištěm se stal Müllheim, kde si v sedle Vlastimilem Smolíkem zaběhl vítěz Československého derby a St. Legeru na samém sklonku sezóny supervytrvaleckou distanci 4000 metrů. 

František Vítek se cesty do Müllheimu zúčastnil samozřejmě také. Na závodišti je očekával trenér Peter Remmert, v té době ještě i jezdec, který v létě dokonce startoval v našem, tedy Lancelotově vítězném derby, v sedle Verduna, hřebce z Velkých Karlovic a tedy svěřence trenéra Holčáka. Byli spolu nakonec čtvrtí, když jednu chvíli to dokonce vypadalo na ještě lepší umístění. František dodnes vzpomíná na to, jak po příjezdu do Müllheimu postávali ve studeném listopadovém povětří na dostihové dráze. A jak Remmert „hodil“ po Vlastovi Smolíkovi pěknou, úplně novou koženou bundou. Vlasta se totiž, jenom v mikině, celý choulil zimou, protože si kabát nechal v kamiónu. Remmert pak bundu nechtěl vrátit. Řekl Vlastovi, že už je jeho, že on má jinou. Vlasta ji pak moc rád nosil. Po jeho tragické smrti ji zdědil Vratislav Haken, manžel Vlastíkovy dcery Kateřiny. A ten ji občas nosí dodnes.

Po své německé misi se Lancelot vrátil do Československa. Už ne však k Františku Vítkovi do Lysé. Začal běhat překážky. Na nich se mu ale příliš nevedlo. 

Petr Feldstein

(pokračování ve středu 24. dubna)

-----

Ad Život plný koní, 22. kapitola, 4. část, Mítinkové reminiscence

Připomínka našeho čtenáře pana Františka Novotného, která se týká zmínky, že kůň Census, který vyhrál na mezinárodním mítinku v Berlíně 1989 Cenu Bukurešti, nehájil polské, nýbrž československé barvy, je oprávněná.

V Napajedlích narozený a odchovaný hřebec trénovaný v Polsku reprezentoval na tomto mítinku pod vedením polského žokeje Tomasze Dula skutečně Československo. Pravda je, že Censusovo vítězství vlastně později nebylo považováno za „náš“ úspěch.

To však nic nemění na tom, že pan Novotný má pravdu. Jako autor se za tuto nepřesnost omlouvám. Dočká-li se životní a dostihový příběh Františka Vítka svého knižního vydání, bude Censusovo účinkování na MM v Berlíně 1989, resp. informace, za kterou zemi startoval, samozřejmě uvedena na pravou míru.

                                                                                                                                Petr Feldstein