23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (4. část)
Naděje i obavy      
Naše výprava se z německého Müllheimu vrátila krátce po pozoruhodném datu – 17. listopadu 1989. Dnu, který stál, jak se později ukázalo, na samém počátku radikálních, zásadních společenských změn. Podobně jako více než čtyři desetiletí předtím 25. únor 1948. Od nuly ovšem nikoli nalevo, a tedy do minusové polohy, nýbrž napravo, směrem ke kladným znaménkům. Obrovská změna, kdy se mnohé obrací totálně naruby, čekala v nejbližších měsících a letech i dostihový sport.

Začalo se toho dít opravdu hodně, i když nějaký čas ještě fungovala jistá setrvačnost. Tréninkové středisko vedené trenérem Františkem Vítkem zůstávalo v nadcházející zimě a pak ještě celý následující rok pod Všelibicemi. K jedné významné události však došlo poměrně záhy. Vladislav Hvízdal, který kdysi toto úpadkové družstvo postavil na nohy, byl z funkce předsedy JZD, brzy vlastně už pouze ZD, odvolán. Načas se však stal zmocněncem pro tréninkové středisko v Lysé. De facto tedy jeho vedoucím, jímž do té doby byl trenér Vítek. Byl teď Františkovým nadřízeným. Všelibické družstvo dostalo nového předsedu. Vladislava Hvízdala vystřídal Vlastimil Janeček.
I naděje, včetně těch největších, bývají často spojovány s otazníky a komplikacemi. Revoluční změny, byť by sledovaly sebeušlechtilejší cíle, mohou nepříznivě ovlivňovat, ba bourat, dosavadní zaběhnuté vztahy. To byl i případ nově vzniklé situace v tréninkovém středisku v Lysé nad Labem. Napětí bylo občas zřejmé, někdy propuklo i navenek. Přitom šlo o vyložené drobnosti. Vlastimil Smolík se jednou třeba bez jakýchkoli postranních úmyslů, ty on ostatně nikdy ničím nesledoval, zeptal při jedné příležitosti nového všelibického předsedy Janečka, zda by bylo možné ušít jezdcům ve stáji nové rajtky. Když se to Vladislav Hvízdal dověděl, hodně se rozčílil. A Smolíkovi řekl, že si takové záležitosti nemá s Janečkem domlouvat sám. 
Vladislav Hvízdal pronesl ta slova z velké a pochopitelné nervozity. Nevěděl, co s ním samotným v nejbližší budoucnosti bude. Netušil ani, co se stane s tréninkovým střediskem, které víc než patnáct let předtím vytáhl z velkých ekonomických problémů a postupně pomáhal proměnit ve stále úspěšnější a stále více prosperující subjekt. A které se navíc pochopitelně stalo jeho srdeční záležitostí. Neuměl si tehdy dost dobře představit, koneckonců jako každý, komu nebyl dostihový sport lhostejný, co obrovské společenské změny československému turfu a jeho chovatelskému zázemí vlastně přinesou. Zda jej v budoucnu posílí, nebo naopak pošlou ke dnu. Možné bylo obojí.   
Stejné myšlenky se v té době pochopitelně honily hlavou i Františku Vítkovi. Bral jako sice hodně opožděnou, ale přece jen velikou satisfakci, skutečnost, že systém, který v padesátých letech v rodných Puchlovicích těžce poznamenal život jeho rodičů a celého jejich příbuzenstva, se po čtyřiceti letech zhroutil. Věřil, a těšil se, že se všechno vrátí do někdejších normálních kolejí z časů jeho dětství v prvních poválečných letech, kdy otec s matkou samostatně hospodařili a kdy jim on sám, v rámci možností odpovídajících jeho tehdejšímu věku, pomáhal.
Na druhou stranu samozřejmě sdílel obavy z toho, co, pokud jde o jeho profesi, bude dál. Co bude s koňmi, co bude s dostihy, zda společenské zemětřesení, jakkoli vytoužené, jakkoli nezbytné, jakkoli zákonité a nevyhnutelné, nakonec negativně nepoznamená to, čemu zasvětil celý svůj život. Bylo mu padesát jedna let. Intenzivně cítil, že na rozcestí se nachází jak celá společnost, tak do jisté míry i on sám. Jako konec konců každý obyvatel této země. Povaha, s níž přišel na svět a kterou dotvářeli jeho nejbližší, i zkušenosti, jichž postupně nabýval v osobním i profesním životě, mu velely: pokračovat v práci, kterou měl rád, za jakýchkoli okolností co nejlépe a ze všech sil. Pokračovat v práci, ve které se, kromě jiného, cítil být sám sebou. Už jen to považoval za velký dar, jejž mu osud nadělil. Dobře věděl, že tato zdánlivá samozřejmost není zdaleka dána všem.
Od L – jako Latina a Lancelot     
Nechat ovšem plynout události samovolně a nijak se k nim nepostavit možné nebylo.  Všelibické družstvo sice celou první sezónu po tolikrát tehdy skloňované sametové revoluci stáj ještě stále více či méně zaštiťovalo, vývoj však už směřoval jinam. Všelibice zřetelně vyklízely pozice, Vladislav Hvízdal později Lysou opustil. František se rozhodl pro jediné možné řešení. Udělal se jako trenér pro sebe, začal soukromničit. To, co bylo jeho rodičům v padesátých letech za pohnutých okolností znemožněno, se pro něho stalo nezbytností. Učinil totéž, co mnozí, vlastně většina, jeho kolegů, kteří do té doby byli zaměstnanci majitelů, jimiž byla zemědělská družstva, státní statky, plemenářské podniky, hřebčíny apod. Navázali na tradici a samozřejmou praxi dostihových trenérů dřívějších generací. Na tradici a praxi, která byla na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let minulého století násilně zpřetrhána.
Počet Františkových čtyřnohých svěřenců se tehdy prakticky nezměnil. Své koně mu do tréninku svěřovali samozřejmě dál Napajedla, resp. Tlumačov (Napajedla sama jako plemenářský podnik existovala ještě přibližně dva roky), Topolčianky, Moravské Knínice – Čebín, ale už také soukromí majitelé, jichž rychle přibývalo.
pusťme však důsledky politických událostí z pozdního podzimu roku 1989. Vraťme se do stájových boxů Františkova trenérského úseku. Právě v onom památném listopadu se do jednoho z nich „nastěhoval“ roček, který se za další rok a půl, rok a tři čtvrtě stal třetím, ale bohužel také posledním společným derbyovým triumfem trenéra Vítka a žokeje Smolíka. Jméno odrůstajícího hříběte, stejně jako v případě jeho dvou předchůdců, Latiny a Lancelota, začínalo písmenem L. Tento napajedelský odchovanec byl synem plemeníka Long Meadowse a klisny Lyl (z Lymphe, třetího koně z Čs. derby 1977), celkem úspěšné účastnice některých klasických dostihů v roce 1985, dcery dalšího slavného nositele L-jména, Lincolna. Lincolnův vnuk (a tedy Masisův pravnuk), prasynovec Latiny a, když už ozřejmujeme jeho příbuzenské vztahy, také vlastně synovec jen o rok staršího Lancelota, se jmenoval Lykeion. Františkovi se na první pohled líbil, i když na něm jistý exteriérový nedostatek přece jen shledal. Lykeion měl trochu volnější hřbet.
Rekord Vlastimila Smolíka     
Narozdíl od některých jiných úspěšných tříletých koní, podával Lykeion vynikající výkony už jako „dorostenec“. První rok jeho dostihového účinkování je spjatý se závodištěm v karlovarské čtvrti Dvory. Po Československém derby 1990 zaujalo západočeské lázeňské město úlohu centra našeho dostihového dění. Na pražském závodišti ve Velké Chuchli totiž probíhala závěrečná etapa rekonstrukce. Dokončení stavby mohutné tribuny včetně diváckého i dostihového zázemí a přechod z několikaletého provizória na normální provoz.
Dvouletý Lykeion, v jehož sedle byl při všech startech hřebcovy rovinové kariéry Vlastimil Smolík, se na oválu karlovarského závodiště objevil poprvé 29. července. Pravda je, že nezahájil nejslavněji. Byl osmý z deseti účastníků v dostihu III. kategorie na 1200 metrů. Při dalších třech startech ve svém juniorském věku však už nenašel ani jednou přemožitele.
Tři týdny po svém debutu vyhrál jiný dostih III. kategorie, který byl o dvě stě metrů delší. Vlastimil Smolík tehdy dosáhl svého 593. vítězství. V historických tabulkách tak předstihl Josefa Šacha a stal se v tomto ohledu československým rekordmanem. Potom přišly dva Lykeionovy „dvouleté“ vrcholy. Vítězství v tehdy nejvíce ceněných dostizích této věkové kategorie. V září opanovali Lykeion se Smolíkem čtyřdélkovým prvenstvím Cenu Ministerstva zemědělství ČR – Gerschův memoriál na 1400 metrů, v říjnu potom ještě prestižnější Cenu zimního favorita na 1600 metrů. Kůň se tak po zásluze stal nejlepším dvouletým hřebcem oné, pro Františka Vítka, ale nejen pro něho, přechodové sezóny roku 1990.
Výkony Vítkova juniora zaujaly neúnavného Tomáše Mittelsteinera, stále agilního v různých československo-německých rošádách. Krátce po vítězství v zimním favoritovi domluvil Lykeionův přesun do tréninku v Kolíně nad Rýnem. Františkovi to bylo dost líto. Mladý hřebec se však v zahraničí příliš dlouho neohřál. Patrně tam zase tolik nezaujal. Po několika týdnech, někdy okolo Vánoc 1990, byl „ztracený syn“ zase zpátky v Lysé nad Labem. A zdálo se, že z toho měl stejnou radost jako jeho trenér, jezdec i všichni ostatní ve stáji.
                                                                                                                                 Petr Feldstein
(pokračování ve středu 1. května)