23. kapitola: OD CENTURIE K LYKEIONOVI (5. část)

Třetí ve Velké jarní, první ve Velké červnové

Majitelem dvouletého Lykeiona byl, jak se můžeme dočíst v listinách vítězů a jiných historických análech, K. p. (Koncernový podnik) Tlumačov – Napajedla II. Do další sezóny však už vstoupila největší Františkova naděje pro klasické dostihy roku 1991 jako kůň, u jehož majitele bylo uvedeno: Nicola Arend – Napajedla. Nicola Ahrend byla mladá německá podnikatelka, známá Tomáše Mittelsteinera, později také jeho zaměstnavatelka, která tehdy, a pak ještě několik dalších let, žila v Československu. Lykeion splnil i jako tříletý hned v prvním dostihu beze zbytku Vítkovy představy. Na obnoveném závodišti ve Velké Chuchli navázal na karlovarské úspěchy. Po obrovském souboji se svými největšími soupeři vyhrál Memoriál Václava Michala pro tříleté hřebce. Dramatičnost toho, co se dělo na předních místech v závěru dostihu i na samotné cílové metě dokonale vystihuje výrok rozhodčích: boj hlava – krk – 1. Vlastimil Smolík zase jednou uplatnil své obrovské zkušenosti i obdivuhodnou sílu v rukách.

Velká jarní cena, první dostih Klasické trojkoruny, však o tři týdny později Lykeionovi podle trenérových představ nevyšla. Hřebec vůbec neměl dobrý průběh dostihu. Brzy po staru se octl snad v nejhorší stopě hluboké, rozbahněné dráhy. I přičiněním soupeřů se mu dlouho nedařilo z toho sajrajtu, jak si dodnes František Vítek úplně přesně vybavuje, vymotat. Pak dělali oba, kůň i Smolík, všechno možné. Stačilo to však pouze na konečné třetí místo, více než pět délek za vítězným Rozmarem. Po dostihu byl Lykeion podle Vítkových slov vyloženě zmordovaný. Mnozí soudili, že nastává ústup jeho ze slávy. Že hřebec, potažmo trenér František Vítek, a snad i žokej Vlastimil Smolík, vystříleli hodně prachu v předcházející sezóně a že kůň v důležitém období své kariéry už ztrácí formu. 

Jenže o další tři týdny později, při nejvýznamnější předzkoušce derby, Velké červnové ceně, bylo zase všechno jinak. Lykeion, opět už v plných silách, si vedl se Smolíkem ve třináctičlenném poli startujících znovu suverénně. Ústup do méně viditelných pozic byl ten tam. Výrok rozhodčích – velmi lehce čtyři a půl – výstižně charakterizoval snadnost Lykeionova vítězství. Vítkův hřebec vystoupil z polostínu opět na prudké slunce. V prvních chvílích to samozřejmě bylo lichotivé. S blížícím se startem v nejvýznamnějším klasickém dostihu šlo však o stále méně záviděníhodnou pozici. František Vítek i Vlastimil Smolík znali takovou situaci dobře. Měli s ní bohaté zkušenosti. 

Ve stopách Nikose? 

V pondělí před derby čekala Lykeiona se Smolíkem v Lysé nad Labem poslední rychlá práce. Správce závodiště, dávno už jím samozřejmě nebyl nezapomenutelný pan Jareš, však nedovolil Vítkovu koni cválat na travnaté dráze. Vztahy mezi lidmi tam bohužel nebyly právě ideální a nejvíce se to projevovalo právě v takovýchto důležitých momentech. Nezbylo tedy, než klíčový trénink absolvovat v písku. Ten ovšem byl po intenzivních červnových deštích silně nasáklý vodou. Lykeionova kopyta v něm pleskala, bylo to slyšet na stovky metrů daleko. Pro vyladění a prověření hřebcovy formy rozhodně nešlo ani trochu o ideální terén. Navíc, právě když se kůň s Vlastou Smolíkem blížili k místu, kde stál František, vběhla jim v ústrety za radostného, vyloženě bujarého štěkání trenérova jezevčice. Nevypadalo to vůbec dobře, ale k žádnému maléru naštěstí nedošlo. Pohotovému, bleskurychle reagujícímu Vlastovi se podařilo psa překentrovat. 

Poslední důležitý Lykeionův trénink před Československým derby 1991 přesto neskončil nejlépe. Pohled na hřebcovy nohy byl totiž skličující. Zřetelně vystouplé šimbajny, které si hřebec „pořídil“ v těžkém podmáčeném písku, vypadaly hrozivě. Jediným řešením, ovšem s velmi nejistým výsledkem, bylo favorita nejočekávanější výkonnostní zkoušky šest dnů před startem nablistrovat. A pak jen čekat a modlit se, aby to dobře dopadlo. Aby v den D nemusel zůstat Lykeion ve stájovém boxu, podobně jako dva roky předtím Nikos. 

Až do nedělního odjezdu do Chuchle Lykeion vlastně vůbec netrénoval. Pohyboval se jenom lehce. Opatrně našlapoval, jako kdyby jeho nohy byly z toho nejtenčího a nejkřehčího porcelánu. V neděli dopoledne nakonec mezi koňmi, které František Vítek do Chuchle přivezl, nechyběl. 

Opět po chuchelské srsti

Československé derby 1991 načínalo osmou desítku našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu. Bylo první před novou tribunou, která se klubala na svět dlouhých šest let. Poprvé od roku 1985 se derby běželo opět na pravou, nikoli na levou ruku. Tedy po chuchelské srsti, nikoli proti ní. Tak, jak na to byli koně, jezdci a diváci zvyklí po celá desetiletí předtím. To poslední na ruku levou, tedy proti směru hodinových ručiček, vyhrál rok předtím napajedelský Gimt. Jeho trenérem ovšem nebyl ani František Vítek, ani Jaroslav Mašek, nýbrž mladý MVDr. Jiří Janda. Zato jezdec byl „starý“ známý. Vlastimil Smolík. A protože Smolík dovedl v roce 1989 k prvenství i Lancelota, znamenalo to, že s Lykeionem může dosáhnout něčeho naprosto nebývalého – derbyového hattricku. To u nás předtím, ale ani potom, až do současnosti, nikdy nikdo nedokázal.

Vlasta Smolík, první jezdec nejen Františkovy stáje, nýbrž celých Napajedel, jednoznačně náš nejlepší a nejúspěšnější žokej poslední čtvrtiny dvacátého století, měl však na dosah ještě jeden epochální úspěch. Muž, který čekal na první triumf v Československém derby až do svých pětatřiceti let, a který předtím o dvě prvenství, v letech 1979 a 1988, přišel pouze o koňskou hlavu, především však ohromnou smůlou, respektive shodou pro něho velmi nešťastných okolností, se měl totiž možnost stát se naším prvním šestinásobným vítězem. Dosud jich měl z derby na svém kontě pět, stejně jako dva slavní žokejové jiných jezdeckých generací než on – Josef Šach a František Huleš.   

Československé derby před novou, i když do značné míry kontroverzní, tribunou, očekávala dostihová veřejnost, a možná nejen dostihová, s velkým napětím. Velkým lákadlem byl nejen start favorizovaného Lykeiona, který mohl trenéru Vítkovi přinést páté a žokejovi Smolíkovi šesté vítězství, ale také účast dvou sovětských koní, Seinera a Sporta. Úroveň rovinových dostihů v tehdejším SSSR, před kterým tehdy bylo posledních šest měsíců existence, byla tenkrát ještě stále velmi dobrá. Oba soupeři z východu byli považováni za nesmírně silné soupeře. Úloha Lykeiona se Smolíkem nebyla tedy vůbec lehká. Zvlášť Seinera s tehdy populárním a výborně jezdícím Alexandrem Čugujevcem předcházela vynikající pověst. A to vlastně nikdo, kromě těch nejzasvěcenějších, nevěděl nic o Lykeionových zdravotních problémech. Tak velkých, že v sázce bylo i to, že derby nepoběží. 

Smolíkovo mistrovské dílo

Papírové předpoklady se potvrdily. Závěrečný souboj o vítězství v jednasedmdesátém a zároveň předposledním Československém derby (od roku 1993 se běhá České derby) se skutečně zúžil na dva největší favority. Lykeiona a Seinera. Lykeion byl v cíli o jeden a čtvrt délky dříve. Snad nikdy předtím František Vítek při derby tak netrpěl. S výjimkou roku 1983, kdy mezi startujícími byla Centurie, která po problémech ve startovních boxech absolvovala celou trať s tržnou ránou na noze. Ani Lykeion nebyl stoprocentně v pořádku. Vlasta Smolík však podal svůj životní výkon. Snad nikdy předtím, nejen v derby, ale vůbec, neměl na vítězství koně, kterého jel, tak obrovský podíl. František považuje dodnes Lykeionův triumf, při vší úctě k jeho kvalitám a ke statečnému výkonu, který podal, především za Smolíkovo mistrovské dílo. 

Vlastimil Smolík se tak ve svých čtyřiceti šesti letech stal 23. června 1991 prvním naším žokejem, který vyhrál derby po třetí za sebou a po šesté celkově. Úspěch Lykeiona měl ale také zajímavou historickou příchuť a paralelu. Po svých slavných předchůdcích Silverovi, Reliefovi, Crapomovi, Sealovi, Sudanovi, Valdajovi a Nelsonovi byl teprve osmým koněm v historii našeho turfu, který dokázal vyhrát jak Cenu zimního favorita, tak Československé derby.

Předposlední dostih, poslední vítězství

V den Lykeionova derbyového vítězství uviděli František Vítek a Vlastimil Smolík poprvé v životě ženu, kterou až dosud znali pouze podle jména. Hřebcovu německou majitelku Nicolu Ahrend. Později se oba shodli na tom, že si ji představovali úplně jinak. V paddocku se objevila menší, velice drobná osůbka. Na první pohled působila spíš jako holčička než žena, která navíc musela být bezpochyby značně ambiciózní. Zdání ale někdy opravdu klame. František měl možnost se o tom později mnohokrát přesvědčit. Při jednáních byla totiž Nicola Ahrend, o níž si více povíme v následující kapitole, vždy nesmlouvavá a velice tvrdá.

Lykeionův triumf Nicolu Ahrend samozřejmě hodně potěšil. Františka i Vlastu pozvala hned po slavnostním vyhlášení a hřebcovu dekorování na dostihové dráze v prostoru cíle do jedné zbraslavské restaurace na večeři. Odmítnout se samozřejmě nedalo. František však byl celý večer jako na trní. Daleko raději by se byl viděl u Lykeiona. Věděl dobře, že zabandážované nohy nejnovějšího vítěze Československého derby, na tom určitě nejsou po tak těžkém dostihu dobře. 

Skutečně šlo, jak se ukázalo později, o vítězství draze vykoupené. Do značné míry Pyrrhovo. Trenérovy i žokejovy obavy se bohužel potvrdily. Lykeiona heroický výkon a úspěšný závěrečný duel se Seinerem opravdu těžce poznamenal. Dostihová kariéra koně, který osm svých startů proměnil v šest vítězství a jedno třetí místo, v polovině jeho druhé sezóny de facto skončila. Na dráze se pak objevil už jen jednou jedinkrát. A to až 24. června 1995 v Pardubicích. Přesně čtyři roky a jeden den po svém triumfu v derby startoval Lykeion ve steeplechase na 3200 metrů. Mezi devatenácti startujícími obsadil tento Masisův pravnuk a Lincolnův vnuk osmé místo.

                                                                                                                                 Petr Feldstein

(pokračování ve středu 8. května)