Sedmnáct vyhraných šampionátů

Zatím jsme se ještě konkrétněji nezmínili o triumfálním tažení Františka Vítka československými trenérskými šampionáty. Je nejvyšší čas to napravit. Poprvé na tento trůn usedl v roce 1974. Pouhé dva roky po tom, co započala spolupráce s JZD Všelibice, především pak s jeho předsedou Vladislavem Hvízdalem. Byla to také sezóna, kdy první kůň ve Františkově tréninku vyhrál klasický dostih. Vlastně hned dva. Flexareta tehdy zvítězila jak v Jarní ceně klisen, tak v Oaks. V jejím sedle byl v obou případech Vlastimil Smolík, který se právě tentýž rok stal „na plný interní úvazek“ Františkovou jezdeckou jedničkou. 

Potom až do sezóny roku 1985 včetně nikdo jiný než František Vítek tento šampionát nezískal. Stal se tedy nejúspěšnějším trenérem našich dostihových koní dvanáctkrát za sebou bez jediného přerušení. Tucet let trvající Vítkovu hegemonii se podařilo přerušit až v roce 1986 Harrymu Petrlíkovi, který ve Velké Chuchli dlouhou dobu vedl přípravu akvizic stáje Plemenářského podniku Šamorín. 

Po skončení následující sezóny v roce 1987 však třímal žezlo nejúspěšnějšího trenéra opět František Vítek. Muž, který se v šedesátých letech dvacátého století zapsal do povědomí dostihové veřejnosti především jako dvojnásobný vítěz Velké pardubické a jako sedminásobný jezdecký šampión v překážkových dostizích. 

Ani v dalších třech letech 1988, 1989 a 1990 nenašel František Vítek mezi svými trenérskými kolegy přemožitele. Do prvního roku poslední dekády dvacátého století tedy vstupoval s šestnácti triumfy. Vlastimil Smolík byl tehdy jako žokej šampiónem čtrnáctinásobným. Na jeho konci už byl František Vítek šampiónem sedmnáctinásobným, Vlastimil Smolík patnáctinásobným. Byla to neuvěřitelná bilance. Bilance, která neměla v historii našich dostihů obdobu. Oba, trenér a žokej, byli už dávno nejen nerozlučným tandemem, který si byl souzen a v němž jeden doplňoval druhého. Jako kdyby postupně splynuli v dvojjedinou bytost. I zasvěceni milovníci dostihů, přestože zdaleka ne všichni jim fandili, občas říkali Smolík, a mysleli Vítka, nebo naopak řekli Vítek, a mysleli Smolíka.

Já chci skončit, Franto

Po jejich dalším společném derbyovém triumfu s Lykeionem by nikoho z nezúčastněných ani ve snu nenapadlo, že téměř dvě desetiletí vzájemně se doplňující a skvěle fungující spolupráce „siamských dvojčat“ našeho dostihového sportu se chýlí ke konci. Ono to nenapadlo ani celou řadu zúčastněných. Ba dokonce ani jednoho ze dvou nejzúčastněnějších – trenéra Františka Vítka.

Na tu chvíli, která ho zasáhla víc, než by si byl kdy dokázal představit, myslel František od okamžiku, kdy ji prožil, vlastně neustále. Zpočátku samozřejmě mnohem častěji než po určité době. Vybavuje si ji však, vteřinu po vteřině, úplně přesně dodnes. Stejně jako své tehdejší pocity. Každý člověk si na tomto světě lecčím prochází. Čas od času se potýká s různými těžkými situacemi, včetně krutých ran osudu. Tady samozřejmě nešlo o život. Přesto to bylo něco, s čím nebylo jednoduché se vyrovnat. 

František tenkrát stál u umyvadla ve svém kumbálku ve stáji v Lysé, nalevo od vchodu. Když uslyšel kroky, byl si jist, že za ním přichází Vlasta. Jenže úplně jiným způsobem než normálně. Jako by opatrně našlapoval. Jakoby šel tišeji než jindy. Tak trochu jako člověk, který si není tak docela jistý. Nebo který nemá úplně čisté svědomí. Trenér už v tom okamžiku šestým smyslem vycítil, že mu Vlasta přichází říct něco důležitého. A přitom nepříjemného. Najednou se nedokázal k němu otočit. Přesto Vlastu viděl. V zrcadle před sebou. 

Vlastimil Smolík možná to, že trenér k němu stojí zády, považoval za jisté ulehčení situace, která mu nebyla příjemná. Proto ze sebe rychle vyklopil, asi aby to měl co nejdříve za sebou, ještě než se František obrátí: „Franto, já tady chci skončit…“ Vítkovi bylo hned jasné, že nemyslí jen dnešní odpoledne. „Půjdu do Chuchle,“ dodal Smolík po chvíli, „mám to z domova blíž, to věčné dennodenní dojíždění už mě otravuje.“ Vítek nejdřív nebyl schopen se pohnout. Jako kdyby ho někdo opařil a vzápětí polil ledovou vodou. Po několika okamžicích ale v sobě tu sílu přece jen našel. Podíval se Vlastovi do jeho vždy upřímných, bezelstných očí. Teď v nich viděl rozpaky a lítost. Zároveň ale také sebelítost a vzdor. Už je rozhodnutý, pomyslel si František. Kvůli dojíždění z Prahy do Lysé a zpět, nebo jenom kvůli tomu, to ale asi není. Pro nejlepšího československého žokeje to tady, ve stájovém kamrlíku, byl určitě podobně těžký moment jako pro nejlepšího československého trenéra. Ten si uvědomil, že dál není schopen reagovat. Přesto najednou sám sebe uslyšel, jak říká: „No jo, Vlasto, tak to se nedá nic dělat…“ Ústa a jazyk pracovaly, aniž jim k tomu ochromený mozek dal sebemenší pokyn.

Několik dalších dní trvalo, a že měl František práce a starostí jako vždy nad hlavu, než vůbec dokázal myslet a soustředit se ještě na něco jiného. 

Proč vlastně odešel?

To se stalo na podzim v roce 1991. Vlasta sezónu v Lysé nad Labem dokončil a v jejím závěru, a potom i v té další, ještě některé Františkovy koně jezdil. Zároveň mu ovšem přibyla „rita“ od jiných trenérů. Uvnitř i navenek se mezi oběma velkými osobnostmi našeho turfu změnilo v prvních týdnech hodně. Vlastně skoro všechno. Zaskočený a zklamaný František nedokázal s Vlastou normálně mluvit. Přesněji řečeno, téměř vůbec s ním nekomunikoval. Pouze mu odpovídal na pozdrav. A „dával mu vědět“, což je přesnější výraz, než že by mu to „řekl“, pro jakého koně s ním ve kterém dostihu počítá. Už mu ale neradil, jak má jezdit. Nechodil ani do paddocku, aby dal Vlastovi ordre. Nějaký čas mu bylo úplně jedno, jak to běhání dopadne. Své rozpoložení se snažil nedat na sobě znát. Byl však z nečekané situace tak vykolejený, tak frustrovaný, že mu snad cokoli jiného, co se týkalo dostihů, připadalo málo důležité. 

Ostatní trenéři, jezdci či manažeři stájí z toho, že jeden druhého zjevně ignoruje (i když Vlasta by se byl s Františkem bavil rád jako dříve, neřekl však nic a trenérovu postoji se přizpůsobil) byli vedle. Kromě těch, kteří o tom, co se mezi nimi odehrálo, nejen věděli, ale kteří Vlastu Smolíka k odchodu z Lysé a jeho návratu do Velké Chuchle po sedmnácti letech buď přemlouvali, nebo přinejmenším inspirovali.

Postupně se však František se vším přece jenom smiřoval. Nic jiného mu nakonec nezbývalo. Nikdy si však na ty „nové poměry“ mezi nimi nezvykl, nikdy je nepovažoval za normální. Byli si natolik blízcí, za ta léta samozřejmě nejen profesně, ale především lidsky, že se k němu jako k cizímu nedokázal chovat dlouho. Navíc věděl, byl si tím naprosto jist, že Vlasta svým rozhodnutím odejít z Lysé, neublížil pouze jemu, ale především sám sobě. Trenér se postupně se dovídal o tom, co jeho prvního jezdce k takovému kroku vedlo. Pochopil, že se Vlasta nechal zlákat něčím, co nemělo ani reálný, ani racionální podklad. Že ve své jisté naivitě, ale také svým způsobem možná i pochopitelné touze po změně, nebo obojímu, podlehl něčemu, co byly jen chiméry a zbožná přání. 

I když ani ta nejspíš nebyla vedena špatnými úmysly jejich vyznavačů. Patrně rovněž pramenila z velmi přehnaných představ, v porevolučním, respektive polistopadovém, nadšení. Ve skutečnosti ovšem neopodstatněných. Jak se ale říká, cesta do pekel bývá často dlážděna úmysly dobrými. Františka později, když už Vlastík nežil, mnohokrát zamrazilo. Když si uvědomil, jak se toto přísloví (i na mnoha jiných si v souvislosti se svým životem s koňmi, stejně jako bez nich, uvědomil, jak některá z nich jsou moudrá a skutečně reflektují lidskou empirii) ve Vlastově případě krutě, nemilosrdně naplnilo.

Vlasta se zkrátka domníval, byl o tom ostatně neustále přesvědčován a ubezpečován, že ve svém novém angažmá bude mít ještě daleko větší možnosti než jako jezdecká jednička sedmnáctinásobného trenérského šampióna. Přijdou prý, mimo jiné, úžasní koně z Rakouska. Takoví, proti nimž jsou i ti nejlepší napajedelští odchovanci jenom mátohy. Budou mezi nimi crackeři, kterým bude brzy i tato země malá. V jejich sedle bude moci on, žokej Vlastimil Smolík, naplno prodat své umění i ve vyspělých dostihových zemích.  

Obavy

František měl možnost, i když samozřejmě už spíš jen na dálku, postupně sledovat, jak Vlasta Smolík ze svého původně svatého nadšení postupně střízliví. A jak mu ani fakt, že už nemusí dojíždět několik desítek kilometrů do Lysé a zpět, nýbrž o něco méně desítek kilometrů do Chuchle a zpět, možná nepřipadá tak důležitý. 

I když se původní vztah Vítka a Smolíka už nepodařilo obnovit, přece jen se jeden druhému až do konce Vlastova života, i když ten nebyl příliš vzdálen, nemohli odcizit. Vlasta si se svou ženou Zdenou několik let předtím pořídili v Lysé malý baráček, na který, jak jen to bylo trochu možné, rádi jezdili. František jel jednou okolo a viděl Vlastu, jak malou pilkou „šmudlá“ na zahrádce nějaké dříví na topení. Prosím tě, proč mi neřekneš o motorovou pilu, zeptal se ho. Vlasta poděkoval, udělalo mu to radost, a trenérovu nabídku pak rád využil. 

Vlasta byl, což se o něm všeobecně vědělo, František měl František možnost se o tom přesvědčovat dennodenně, neskutečně čistotný. Absolutní pečlivka. Na té zahrádce, kde se dohadovali o motorové pile, to bylo znát na první pohled. Byla malá, ale neuvěřitelně úhledná. Dokonale uklizená, mezi krásně ošetřovanými záhonky, což byla samozřejmě především zásluha paní Zdeny, do sebe zařezávaly čisťounké pěšinky. Ty byly navíc pokryté novinami, aby se dovnitř nenaneslo bláto na botách. Jestli Vlasta něco nesnesl, tak to byl nepořádek. Nejen u sebe doma, či v tomto baráčku, ale také na návštěvách. Když na nějaké byl, sbíral tam z ubrusu či ze země drobky…

Ještě něco však Vítka, co se týkalo Vlastovy budoucnosti, tedy nastávajících časů bez Lysé, a bez svého, alespoň do jisté míry, druhého já, tedy Františka, zneklidňovalo. Jak byl Vlasta, hodný, obětavý, neskutečně pořádkumilovný a veskrze skromný člověk, tak byl také, jak František vždycky říkával, už jsme se o tom zmínili, „chytlavý“. Jako přátelský, společenský člověk někdy jen těžko odolával nabídkám a vyzváním některých svých obdivovatelů, jimž dělalo dobře, že se občas mohou pochlubit jeho náklonností, na různá setkání a posezení. Samozřejmě obvykle u skleničky. František si ho uměl, i když samozřejmě ne vždy, občas se mu Vlasta přece jenom „vymknul“, v tomto směru ohlídat. A Smolík trenérův dohled, tak trochu otcovský, i když mezi nimi byl věkový rozdíl jen šest a půl roku, ctil. A snažil se ho nezklamat.

                                                                                                                                 Petr Feldstein

(pokračování ve středu 15. května)