24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (2. část)
Lévi
Napětí mezi dvěma protagonisty československého turfu sedmdesátých a osmdesátých let postupně povolovalo. Oba si ale museli zvykat na to, že už k sobě nepatří, alespoň ne do té míry jako dříve. Rozhodně si však jeden druhého nepřestali vážit. Věděli dobře, co pro sebe znamenali, jejich zájmem nebylo všechno zpřetrhat. Vlasta, František to na něm pozoroval stále zřetelněji, měl v souvislosti se svým odchodem z Lysé výčitky svědomí. Trenérovi ho bylo nakonec čím dál víc líto. I proto se nechtěl, ale také nemohl, zříci Vlastova jezdeckého mistrovství. Musel se však smířit s tím, že se Smolíkem nemůže počítat kdykoli. V průměru to nakonec vycházelo tak na jeden až dva dostihy za odpoledne, samozřejmě ty velké.

Jedním z kvalitních koní ve Vítkově tréninku, kterého teď už patnáctinásobný šampión Vlastimil Smolík jezdil i po odchodu z Lysé, byl Lévi (Chiavari-Levandule), reprezentant Topolčianek. Tmavý hnědák Lévi prošel na podzim 1988 jako roček napajedelskou dražbou ročků a krátce nato zakotvil v Lysé nad Labem. Ve dvou letech si však kůň, v němž František viděl od počátku nadějnou novou akvizici, zlomil spěnkovou kost. Zdálo se, že je amen přinejmenším s jeho dostihovou kariérou. Lévimu však díky vynikající veterinární péči fraktura srostla. Byl dokonce zachráněn i pro běhání. A vůbec ne ledajaké.
Vlasta Smolik ho jel v devadesátém roce v Karlových Varech třikrát jako tříletého. V Chuchli se tehdy na podzim neběhalo. Následující sezónu, tedy tu, v níž se v jejím závěru Smolík s Lysou loučil, byl v jeho sedle při všech šesti hřebcových startech. Tři z nich byly vítězné. Mimochodem – Lévi dokázal mezi 21. říjnem 1990 a 26. květnem 1991 vyhrát šestkrát za sebou. Z toho pětkrát se Smolíkem (to byl Vlasta ještě v Lysé), a jednou s tehdejší vynikající amatérskou jezdkyní Olgou Hulínskou. S tou dokonce 11. listopadu 1990 zvítězil v dostihu na trochu netradiční 1500 metrů dlouhé trati na vídeňském závodišti ve Freudenau. Olga Hulínská později změnila příjmení. Provdala se za Františkova mladšího syna Pavla a stala se tak členkou Vítkova „dostihového klanu“.
Léviho distanční optimum se ustálilo mezi 1400 a 1600 metry. Měl však, jako tříletý, na svém kontě i vítězství na 2200 metrů a třetí místo na 2400 metrů. Nejvíce se tomuto stále spolehlivějšímu a velmi užitečnému koni dařilo v pěti letech, tedy v roce 1992, kdy se také s dostihovou kariérou rozloučil. To už jezdil Vlastimil Smolík pro Františka Vítka pouze pohostinsky. Ovšem stále skvěle. Ne snad nejcennějšího, ale velmi zajímavého vítězství dosáhla dvojice Lévi-Smolík v červenci, na svatou Annu, v Bratislavě. Na mílové vzdálenosti si poradili, navíc v rekordním čase tamější dráhy ve Starém Háji, i s někdejším osudovým Vlastovým koněm a prominentním Vítkovým svěřencem Laténem. Tehdy už sedmiletým, ale stále ve velmi dobré formě běhajícím matadorem, kterého tenkrát vedl u nás žijící ruský žokej Ramil Děmidov. Dva měsíce předtím obhájil Lévi na chuchelském závodišti své vítězství v prestižní Velké květnové ceně z roku 1991, kdy ho jel Smolík. Tentokrát už ovšem s Jiřím Michalem, bývalým amatérským jezdcem. Ten se totiž na nějakou dobu stal po Vlastovi Vítkovou jedničkou v sedle.
Vždycky za peníze
Velká květnová cena byla velkou Františkovou doménou. Jím trénovaní koně ji vyhráli celkem jedenáctkrát. Ani v tomto ohledu se s ním nikdo nemohl, a dosud nemůže, měřit. Poprvé to byli v roce 1979 Nikolas se Smolíkem, naposledy, přesně o dvacet let později Emlah s Angličanem Deanem Russelem McKeownem.  
Vlasta Smolík vedl Léviho i při jeho posledním, rovněž vítězném dostihu. 13. září 1992 spolu na chuchelském závodišti vyhráli Cenu Svobodného slova. Lévi tak „přispěl“ k celkovému počtu Vlastových 659 vítězství nezanedbatelnými sedmi triumfy. Dohromady dosáhl tento kůň dvanácti prvenství z 21 startů, přičemž ve zbývajících 9 dostizích neskončil nikdy hůř než čtvrtý. Což znamená, že pokaždé obsadil dotované místo. 
Kariéra Léviho ovšem mohla, a nejspíš také měla, pokračovat. Brutálně však do ní zasáhla, ač to v případě dostihového koně zní nejen nepravděpodobně, ale přímo absurdně, politika. František Vítek s ním počítal i pro sezónu 1993. Jenže k 31. prosinci 1992 přestala existovat Československá republika. Vedení topolčianského plemenářského podniku, Léviho majitele, proto rozhodlo, že se hřebec musí vrátit okamžitě „domů“. 
Lévi byl kůň výborný, měl však i své zvláštnosti. Mimo jiné nesnášel déšť. Jakmile začalo pršet, sklonil hlavu úplně až k zemi. Patrně se domníval, že si ji tím uchrání. Že mu tento úkon poslouží jako deštník. Jednou se po vítězném dostihu se Smolíkem v sedle, někde u mezníku 1800 metrů, kam koně setrvačností obvykle po proběhnutí cílem docválají, předklonil tak hluboce, že ze sebe Vlastu „sundal“. Ten se octl na dráze tak rychle a nečekaně, že v první chvíli nevěděl, co se vlastně stalo. Velké problémy Lévimu, respektive těm, kteří o něho pečovali, činil transport. Na autě byl v boxu hodně neklidný. Trpěl zřejmě určitou klaustrofobií. Vítek proto rozhodl, že Lévi bude mít privilegium. Pro přepravu mu byl vyčleněn prostor, do kterého by se za normálních okolností vešli dva koně.
Lévimu se právě tato vlastnost stala osudnou. Na Slovensku zřejmě pro neměli pro tento jeho „rozmar“ pochopení. Takové vstřícnosti a benevolence, takového zacházení a péče jako ve stáji Lysé nad Labem, se mu nedostalo. Brzy nato se pravděpodobně z těchto důvodů na kamiónu potloukl a zranil tak, že se později na dostihových drahách ani v jedné z nově vzniklých republik předcházející federace už neobjevil.
Tak pojďte, vy penzisti… 
Československé derby 1992 bylo po mnoha letech první, kdy Smolík a Vítek nebyli kolegy z jedné stáje. František do nejvýznamnějšího klasického dostihu, který se, jak se ukázalo v blízké budoucnosti, běžel pod „federálním názvem“ naposledy, připravoval dva napajedelské odchovance, hřebce Winchestera a Stevonta. Prvně jmenovaný Hřebčín Napajedla také reprezentoval, majitelem druhého byla stáj Sembla-Stable. Pokud šlo o koně, bylo vše jasné. Daleko komplikovanější situace ovšem nastala s jezdeckým obsazením. Pro Winchestera si František představoval Vlastu Smolíka, pro Stevonta Jaroslava Michnu. Jenže ten předtím odešel do Chuchle k trenéru Maškovi. V úvahu ještě přicházeli domovští jezdci Jiří Michal a Vratislav Haken. František však nasazení žádného z nich nepovažoval tenkrát pro tak významný dostih za dobré řešení.
Nakonec se vše přece jen vykrystalizovalo k trenérově spokojenosti. Na Stevonta se startovním číslem 5 mohl počítat s Ferdinandem Minaříkem, na Winchestera, který měl číslo 6 s Vlastimilem Smolíkem. V derby tehdy startoval nezvykle nízký počet koní – pouhých devět. Ani Winchester, ani Stevont nepatřili k favoritům, nebyli však také outsidery.
Období, kdy František a Vlasta spolu nemluvili, a kdy dotčený trenér nechodil za svým žokejem ani do paddocku, bylo tehdy už minulostí. Teď František netrpělivě vyhlížel oba, Smolíka i Minaříka, aby jim bezprostředně před startem sdělil, co měl srdci. Aby jim vysvětlil, jak si jejich účinkování v sedle obou svých účastníků derby představuje. Když ovšem k němu, každý v jiném dresu, přicházeli, uvědomil si Vítek, jací už to jsou vlastně „dědci“. Stále velcí mistři dostihového sedla se slavnou minulostí, ale, bohužel, přece jenom ve stádiu blížícího se závěru svých jezdeckých kariér. A protože byl v dobrém rozpoložení, neměl tentokrát v derby co ztratit, a protože chtěl uvolnit přece jenom jisté předderbyové napětí, přivítal je a oslovil trochu netradičně: „Tak pojďte, vy penzisti…“ Tehdy sedmačtyřicetiletý Vlasta a jednapadesátiletý Ferda to samozřejmě vzali tak, jak to bylo míněno. S humorem. I když, pravda, možná také s trochou hořké příchuti.
Poslední Československé derby dopadlo vyloženě naruby. Největší favorit Belmonte, kterého vedl žokej William Lord, jenž vyhrál čtyři roky předtím stejný dostih s Arvou, doběhl devátý, a tedy poslední. Vítězem se stal později úspěšný překážkový kůň Barbakan. Před startem vyložený outsider s kursem 204:10. Barbakan navíc zaběhl vynikající čas – 2:30,7 min. Překonal tak dosavadní rekord derby, který do té doby držel Norbert z roku 1970. Byl to první derbyový triumf jak trenéra Františka Holčáka, tak jezdce Stanislava Koubka. Pro Holčáka zdaleka ne poslední. Na rozdíl od Koubka, který tehdy dosáhl svého největšího životního úspěchu.
Byl to zlom?
Barbakan vyhrál o dvě a půl délky před Zakinthosem. O další čtyři délky zpět doběhl na třetím místě Winchester se Smolíkem. Stevont s Minaříkem skončili pátí. Mohlo to být lepší, ale také horší, pomyslel si František po doběhu. Nebyl úplně spokojený, ale také ne nespokojený. A přece – jakoby pociťoval něco zvláštního. Zmocnilo se ho jakési podivné, ne právě uklidňující rozpoložení. Určitě na tom měla svůj podíl specifická derbyová, vlastně už poderbyová atmosféra. Ale ještě něco. Co když Vlasta Smolík, jeho dlouholeté alter ego, už nikdy v derby koně, kterého trénoval on, František, nepojede?
Snažil se ten pocit, nebo snad předtuchu, zapudit. Proč by nejel? Jel ho letos, pojede ho napřesrok. Vlasta přece v sedle ještě nekončí. I když se stále častěji objevují náznaky, že začne, nebo bude chtít začít, také trénovat. Mluvilo se o Motěšicích…Ale ne, pomyslel si František. Vlasta není na trénování právě stavěný. Koním sice rozumí jako málokdo, ale je příliš hodný, měkký. Nebude si umět křiknout. Nebude umět poručit. Také k tomu, i když i Františkovi byly takové situace vždy nepříjemné a rozhodně je nevyhledával, se někdy musí přikročit. Hledal si další a další racionální důvody pro to, že jeho obavy jsou liché. Přesto se jim nedokázal ubránit. Hlodaly v něm stále. A poprvé vůbec položil sám sobě hodně ožehavou otázku: neznamenal nakonec Vlastův odchod jistý zlom, osudový předěl, i pro něho? A pro celou stáj?    
Vlastimil Smolík později skutečně v žádném derby na Františkově koni nestartoval. A pokud jde o ten zlom? Františkovýma rukama prošla ještě řada dalších dobrých i velmi dobrých plnokrevníků. Dostavily se další úspěchy, další dobré i výborné výsledky. O jisté předznamenání, ne přímo o vyložený osudový předěl, však určitě šlo. Zkušený trenér a citlivý člověk František Vítek si musel připustit neoddiskutovatelný fakt. Bez Vlasty, kterého znal do nejmenších detailů, a který byl dávno nedílnou součástí jeho života, to ani ve stáji v Lysé, ani při dostihových odpoledních tam či onde, a vlastně vůbec, už nikdy nebude ono. I když si na některého jeho koně občas ještě sedne.
                                                                                                                                 Petr Feldstein
(pokračování ve středu 22. května)