24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (3. část)
Vlasta Smolík v Chuchli
Smolíkův přestup do Chuchle však Františka Vítka trápil i kvůli něčemu jinému. Ne jednou, a ne pouze několikrát, si nemohl nepovšimnout, že z patnáctinásobného šampióna, našeho nejúspěšnějšího žokeje všech dob, se ve zdejší specifické společnosti lidí ze stájí stává tak trochu někdo jiný. Že se přičiněním atmosféry, která ve Vlastově staronovém působišti panuje, posouvá stále blíž k těm, kteří ji spoluvytvářejí. Kteří jsou sice realitou, ne však ozdobou zdejšího prostředí. K těm, kteří jistě nejsou žádní společenští vyvrhelové, ale kteří přece jen přistupují ke své práci a vůbec k životu a jeho hodnotám způsobem, jenž byl Františkovi, při vší jeho tolerantnosti a pochopení pro různé lidské slabosti, vždy cizí.

I Vlastimil Smolík byl, jistě i pod vlivem svého dlouholetého šéfa, především však nejbližšího kamaráda, přes občasné drobné výpadky, dokonalý profesionál. Uchovával si, vědom si svých kvalit, mistrovství, výjimečného postavení mezi ostatními jezdci, jakousi zdravou důstojnost. Aniž by přitom ztrácel vrozenou skromnost, výjimečnou pracovitost a jiné kvality vyplývající z jeho upřímné, nezkažené povahy.
František, který znal Vlastu do nejmenších podrobností, do nejjemnějších záhybů jeho duše, na něm prostě nemohl při jejich teď už daleko sporadičtějších kontaktech jisté změny nepozorovat. Hnětlo ho, když někdy viděl, nebo se doslýchal, že „jeho Vlastík“ má tendenci snižovat se na úroveň některých jedinců ze svého okolí. Že si neuvědomuje, že ho v jistém smyslu slova zneužívají. Že si z něho, ač mu naoko obvykle pochlebují, občas dělají, ať už v dostihovém prostředí, nebo mimo ně, jakéhosi kašpárka. A že jemu to nevadí, nebo dělá, že mu to nevadí, a stále více se tomu přizpůsobuje. To někdy bývá osud, či spíš úděl, velkých osobností. Ve sportu, v umění, i v jiných oborech. Někteří z nich si prostě za určitých okolností neuvědomí, že se občas ocitají v situacích, která jich vůbec není hodná.
Na podzim 1993 byla na chuchelském závodišti zorganizována dražba dvouletých koní. Její účastníci přísným okem, v některých případech znalým, jindy méně znalým, zkoumali v paddocku, v atmosféře téměř slavnostní, exteriér předváděných plnokrevníků. Jen několik desítek metrů odtud seděl na jednom z koní ze stáje na kolečku spolu s ostatními jezdci Vlastimil Smolík. V pracovním oblečení a zablácených holínkách. Františkovi sklouzával zrak z dražených dvouletků stále častěji na Vlastu, teď pouze jednoho ze stájníků pro okolí zcela anonymních. Bylo mu z toho pohledu na Smolíka všelijak. 

Malá kobylka s velkým srdcem
Jedním z Františkových koní, kteří by žokeji Smolíkovi ohromně slušeli, a s kterým by nepochybně rozšířil více než šest a půl stovky svých vítězných startů, byla klisna Ajanta (Rousillon-Ajuga). Na ni už se však Vlasta nikdy neposadil. Dceru amerických rodičů narozenou a odchovanou na Ostrovech vybral jako dvouletou na dražbě v anglickém Newmarketu dr. Fidelisovi Schlée, majiteli Večerníku Praha, který se dražby také zúčastnil, Františkův syn MVDr. Roman Vítek. A to za pouhých 7000 liber. Nevelká ryzka později na našich dráhách „nahrála“ za tak málo peněz opravdu hodně dobré dostihové muziky.
Na podzim roku 1992, kdy byla zakoupena, měla Ajanta za sebou pět dostihů. Její trenér mladému Vítkovi řekl. „Vybral jste si dobře. Kobylka je to sice malá, ale má velké srdce.“ Slavná newmarketská dražba se tenkrát konala pouhý týden po Ajantině posledním běhání a na drobné klisně bylo značné dostihové vytížení vidět. Roman Vítek se však nenechal zmást tím, že je hubená, a že působí unaveně. A udělal dobře. Uvěřil i slovům anglického trenéra. Vycítil, že z jeho strany rozhodně nešlo o zdvořilostní, neupřímnou frázi, která měla skutečné kvality Ajanty lakovat na růžovo.
Když František uviděl Ajantu v jejím boxu v Lysé poprvé, skoro se lekl. Nějak tenkrát zapomněl, klisnu přivezli v noci, že bude mít druhý den ráno ve stáji nový přírůstek. A pak ho také zarazilo, že je malá a hodně „vytažená“. A také, na rozdíl od většiny ostatních koní, už hodně chlupatá. V tomto „rouše“ se jí zřejmě líbilo. Chlup totiž držela i dlouho na jaře. František původně plánoval, že Ajantu nechá prvně běhat v dubnovém Memoriálu Rudolfa Deyla, druhém odpoledni dostihové sezóny. Když však viděl, že klisna má na sobě stále zbytky zimního oblečení, rozmyslel si to. Dostih však musel být znovu otevřen, protože do něj bylo přihlášeno málo koní.
Tak se jej Ajanta nakonec zúčastnila. František si řekl, že ji nechá jen tak proběhnout. Z proběhnutí ale nakonec bylo s Vratislavem Hakenem v sedle druhé místo. To rozhodně nebyl špatný počin. Stáj Večerníku Praha, majitel Fidelis Schlée i redaktor listu Aleš Pohořal, nadšený, odborně stále zdatnější turfman, který svého nadřízeného dokázal přesvědčit o kráse dostihů a o tom, že Večerník musí mít svého koně, byli v sedmém nebi.
Jak trenér Ajantu neviděl
To však byl jenom začátek. O tři týdny později, druhý květnový den, stála Ajanta ve startovních boxech klasické Jarní ceny klisen 1993 jako jedna ze čtrnácti účastnic. Do jejího sedla angažoval František, i díky dobrým kontaktům syna Romana, tehdy už také trenéra, a tedy vlastně Františkova konkurenta, žokeje Adama Shoultse. Angličana jezdícího v Rakousku.
Shoults dorazil do Lysé už v pondělí ráno, šest dnů před startem. František chtěl, aby si klisna a žokej, kterého předcházela znamenitá pověst, měli dostatek času si na sebe zvyknout. V neděli večer proto, hned z Chuchle po předcházejících dostizích, vyrazili oba Františkovi synové, Roman a Pavel, pro Shoultse do Vídně. V pondělí šli kůň i jezdec na závodišti v Lysé takovou rozumnou práci, žádný galop. Byl příjemný jarní den, ani horko, ani chladno. I písek, ve kterém trénink absolvovali, byl vyloženě ideální. Adam Shoults pak Františkovi řekl: „S touto klisnou v neděli vyhraju.“ František se tomu zasmál jako dobrému vtipu: „Ty ses snad zbláznil, ne?“ Uvnitř však měl i on velmi dobrý pocit. Navíc bylo zřejmé, že Ajanta s Adamem si vyloženě sedli.
Mírnou favoritkou Jarní ceny klisen byla svěřenkyně Františka Holčáka Reasons for Love. Té však nakonec bylo souzeno až desáté místo. František Vítek tehdy nechtěl nechat nic náhodě. Došel s Ajantou až k startovacímu stroji na protější rovině pod strakonickou silnicí u mezníku 1600 metrů. Když koně odskočili, vydal se rychle směrem k cíli a sledoval přitom, jak se dostih vyvíjí. Ajanta ovšem jako by ve cválajícím poli vůbec nebyla. Shoultsův dres a jeho čapka se v něm nevyskytovaly. Nechápal, co se stalo. Nestalo se však vůbec nic. Jenom to, že klisna s velkým srdcem, byla opravdu nízkého vzrůst. Z míst, po kterých uvnitř dráhy pádil ke konečné metě, své barvy dlouho vidět nemohl. Ajantino nádherné vítězství si pak o to více vychutnával doma na videu.
Ajanta první klasický dostih roku bezpečně opanovala. Navíc ve skvělém čase 1:37,9. Tehdy rekordním a dodnes v Jarní ceně klisen nepřekonaném. Před druhou v cíli, Architekturou, měla náskok pěti délek, před třetí Laurenou dalších sedm. Na dvanáctém místě docválala do cíle šamorínská Studienka, kterou jel žokej Vlastimil Smolík…Nádherné, sedmé Vítkovo vítězství v Jarní ceně klisen, celkově tehdy dvacáté sedmé klasické, z nichž drtivá většina byla i Smolíkova, tím Františkovi trochu zhořklo. Nemohl si pomoci. Vlasta k němu stále patřil. Možná víc, než si kdy František sám připouštěl.
Porážka s pětkrát dražším soupeřem
Ve Velké červnové ceně doběhla Ajanta, tentokrát v sedle s mladým Martinem Fialou, třetí. Jen o délku a nos za vítěznou Amande Praline, s Petrem Kubíkem, trenéra Václava Chaloupky, čtyřnásobného vítěze Velké pardubické.
Pak už přišlo na řadu České derby, ovšem s přídomkem Večerníku Praha. Ajanta v něm, teď už opět s Adamem Shoultsem, byla druhá. Jak jí nikdy nečinily starty prakticky žádné potíže, tak tentokrát se v mašině dost zdržela. V cíli jí pak ztracené metry hodně chyběly. Doběhla pět délek za skvěle finišujícím Manhattan Projectem s Polákem Piotrem Piatkowskim. Mimochodem – vítězný Manhattan Project, který byl zakoupený na stejné newmarketské dražbě předcházející podzim jako Ajanta, stál přesně pětkrát více než ona – 35 tisíc liber.
Účinkování tříleté Ajanty pokračovalo ještě třemi dalšími dostihy nejvyšší kvality. Všechny skončily jejím vítězstvím. Nejprve vyhrála s Karolem Šarinou i druhý klasický dostih určený klisnám Oaks – Memoriál ing. B. Tichoty na 2400 metrů, a znovu před další klisnou od A, Architekturou. Vlasta Smolík tenkrát vedl třetí áčko v dostihu, Amforu, odchovanou v ruském hřebčínu Voschod, ze stáje Virgo. Skončili sedmí.
V následujících dvou rovněž vítězných dostizích jel Ajantu opět Karol Šarina, který mezitím přešel z Chuchle do Lysé. Nejprve to byla v září Cena Svobodného slova na 1800 metrů a v říjnu prestižní Velká cena Prahy na 1600 metrů. Za Ajantou opět doběhla Architektura, jako vždy s mladým Alanem Petrlíkem, klisna z kategorie koní, kterým sedí označení věčně druhých. Podobně jako kdysi Sulejka, dobíhající s železnou pravidelností za Latinou. V tomto dostihu posadil František Vítek na svého dalšího koně, Glen Turnera, svou budoucí snachu Olgu Hulínskou. Ta se v konkurenci osmi našich předních žokejů prosadila výborným čtvrtým, a tedy dotovaným, místem.
Ajanta byla i protivná 
Když už jsme u Olgy Hulínské, pozdější ing. Olgy Vítkové…I ona, František to dobře věděl, měla na úspěších Ajanty veliký podíl. Ajanta totiž, jakkoli jsme ji co do výkonnosti po právu líčili v těch nejpěknějších barvách, nebyla jednoduchý kůň. Ve stájovém boxu nezlobila, o to problematičtější, až protivná, byla však na ježdění. Daleko nejvíce hodin v tréninku s ní odpracovala právě Olga. Ke klisniným četným rozmarům, mezi něž patřila i tvrdohlavost, byla obdivuhodně tolerantní a trpělivá. Právě to, stejně jako co nejvlídnější zacházení, Ajanta při své povaze potřebovala. A Olga jí toto všechno uměla dát.
Jako čtyřletou čekalo Ajantu pět dostihů. Dva z toho byly vítězné. Po druhém místě za Architekturou (s Alanem Petrlíkem), která nakonec dokázala, že věčně druhá nemusí být jednou provždy, ve Velké květnové ceně, kdy ji vedl Tomáš Váňa, byla v den dalšího ročníku Českého derby na startu Zlatého poháru Zemědělských novin na 2600 metrů. To pro ni byla dosud nejdelší trať její kariéry. Od předcházejícího derby neběžela víc než 1800 metrů. Majitel klisny Fidelis Schlée však o její start ve Zlatém poháru nesmírně stál. Byl nepochybně ovlivněný vždy optimistickým a vše hluboce prožívajícím Alešem Pohořalem. František si ale vůbec nebyl jistý, zda je účinkování na takovou vzdálenost pro Ajantu to pravé, nicméně majitelovu přání nakonec vyhověl.
V dostihu startovali na našich koních dva výborní zahraniční žokejové. Vlastně tři, počítáme-li také tehdy už u nás vlastně zdomácnělého Rusa Ramila Děmidova, který jel ve své původní vlasti odchovaného hřebce Fausta. Dalšími žokeji, kteří k nám tehdy přicestovali z ciziny, hlavně kvůli derby, byli Francouz Jean Pierre Lopez a Angličan D. P. Harrison. Lopez jel koně Takta, a Harrison právě Ajantu. Dostih se však odvíjel pro klisnu velice příznivě. Koně, resp. jejich jezdci, nasadili pomalé tempo, a to dávalo Ajantě pro závěrečnou fázi ohromnou šanci. S anglickým jezdcem v sedle ji také využila, a to přesto, že Harrisonovi vypadl na trati z ruky bič. Vyhrála před Taktem a Law Sozirim. Schlée s Pohořalem zářili, byli na samém vrcholu svého dostihového blaha.
Čtvrtého července…
České derby vyhrál onoho 26. června za účasti čtrnácti hřebců a klisen Progression s Karolem Šarinou, svěřenec trenéra Tomáše Šatry. Mezi startujícími byl i pozdější steepler Folk s Vlastimilem Smolíkem. Obsadili spolu jedenácté místo. V pondělí 4. července 1994, o pouhých osm dnů později, zasáhla nejen dostihovou a nejen sportovní veřejnost, zdrcující, neuvěřitelná zpráva. Jediný šestinásobný vítěz našeho derby, patnáctinásobný československý šampión podlehl zraněním, která utrpěl při automobilové nehodě v Praze. Vůz řídil jeden z jeho kamarádů, který byl opilý, a jemuž se téměř nic nestalo.
Ani František tomu dlouho nemohl uvěřit. A ještě mnohem, mnohem déle se s tím nedokázal smířit. Nedokázal také ze své hlavy vyhnat jednu neodbytnou myšlenku. Nevyhnal ji vlastně dosud. I když nikdy nikdo nevíme dne ani hodiny. A i když osud každého z nás je nevyzpytatelný. Uvědomil si, že Vlastova tragédie začala vlastně okamžikem, kdy mu v kumbálu ve stáji v Lysé nesměle a přitom odhodlaně sdělil, že od něho odchází. Třeba se mu v tom měl pokusit zabránit. Měl mu říct, ať zůstane. Ať neblbne. Zkusit ho přesvědčit. Třeba by bylo všechno jinak. Jenže Vlasta, tím si byl jist, by se tenkrát přesvědčit nenechal…
Život šel dál. Pokud šlo o ten Ajantin, měla před sebou v roce 1994, roce, který František měl, a má stále, spojený především s Vlastovou tragédií, po úspěchu ve Zlatém poháru ještě tři dostihy. Poslední z nich vyhrála. Tentokrát v sedle zase s někým úplně jiným. S Robertem Pancem, který si, kromě toho, že to byl svého času talentovaný dostihový jezdec, zahrál v roce 1987 hlavní roli v hraném filmu režiséra Zdeňka Sirového Outsider. Jeho děj se odehrával převážně v prostředí chuchelského závodiště. Čtyřletá Ajanta a Robert Panc vyhráli Českomoravskou (dříve Československou) cenu na 1400 metrů.
                                                                                                                                 Petr Feldstein
(pokračování ve středu 29. května)