24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (4. část)

Syn věhlasných rodičů
Necelé dva měsíce po šokující Smolíkově tragédii poslal František Vítek poprvé na start jednu ze svých dvouletých akvizic. Byl jím Regulus. V Napajedlích narozený a odchovaný syn ne ledajakých rodičů – Lincolna a Redakty, která přicestovala do svého rodiště k připuštění ze slavného německého hřebčína Schlenderhan. Byl to samozřejmě původ jako hrom. Otec, syn Masise a Likoni, sám na naše poměry také vynikající plemeník. Matka, dcera Dakoty a Redaktion, trojnásobná klasická vítězka, vrstevnice a soupeřka Kleóna, v roce 1985 nejlepší starší klisna v NSR. V následujícím roce tu byla zařazena do chovu. U nás o ni v chuchelské stáji Hřebčína Napajedla pečoval jako trenér Jaroslav Mašek, Františkův dlouholetý kolega a zároveň jeden z jeho velkých konkurentů. V NSR se pak klisně věnoval Heinz Jentzsch.

Hřebeček Regulus se Redaktě narodil v roce 1992. O tři roky později se mu podařilo to, co se přes tři klasické triumfy nepovedlo jeho matce. Vyhrát naše derby. Původem byl Regulus k dosažení takové mety téměř předurčen. Jako dvouletý si ovšem na dráze nepočínal nijak mimořádně. Což ale, jak se v mnoha případech, možná dokonce ve většině, ukazuje, nemusí vůbec nic znamenat.
Jako dostihového koně dostala Reguluse od Napajedel do nájmu Nicole Ahrendt, která, ač oficiálně jeho chovatelka, hřebčínu delší dobu neplatila. Ředitel ing. Hlačík trpělivě čekal, až paní Ahrendt dluh uhradí. Nakonec se přece jen dočkal. Do tréninku k Františku Vítkovi ve stáji v Lysé nad Labem přivezli Redaktina syna až na konci ledna 1994. Nebylo to však úplně samozřejmé a jednoduché, že Regulus zakotvil právě tady. O mimořádně perspektivního dvouletka měli pochopitelně velký zájem i jiní trenéři.
Nejdřív jen paběrkoval 
Regulusovu dostihovou premiéru určil František Vítek na 28. srpen 1994. Diváci na chuchelském závodišti byli na první účinkování syna Redakty, která stále byla v jejich povědomí, pochopitelně zvědaví. František ostatně také. V roli spolufavorita souboje sedmi koní III. kategorie na 1400 metrů doběhl kůň pod Tomášem Váňou druhý. Trenér posadil Váňu na Reguluse i ve dvou zbývajících startech v sezóně, na konci září a na konci října, vždy na stejně dlouhých tratích. V prvním případě se hřebcovi, opět jako jednomu z favoritů, vůbec nevedlo. Mezi třinácti účastníky doběhl až osmý. Vítězné zdaleka nebylo ani hřebcovo loučení s kariérou dvouletka. Skončil čtvrtý.
Nápadný co do jména, respektive spíš původu, ale o to nenápadnější co do výkonů, vstoupil tedy Regulus do sezóny, v níž se očekávala jeho účinkování v klasických dostizích. Zda se jich ale skutečně zúčastní, zda se do nich vejde handicapově, byla ovšem velká otázka. Po prvním Regulusově startu v sezóně 1995 se na ni odpovídalo ještě mnohem obtížněji. Ve Velké Chuchli, teď už v sedle s Liborem Šindarem, v dostihu IV. kategorie na 1600 m nazvaném Handicap Astronef, kůň, který se narodil tak říkajíc „se zlatou lžičkou v ústech“, opět nezazářil. Čtvrté místo (mimochodem – vyhrál Clermont, jehož vedl mladší syn Ferdinanda Minaříka Filip, později tak úspěšný na zahraničních dostihových dráhách, a mj. také dvojnásobný německý šampión z let 2005 a 2011) bylo vyložené zklamání. František to však do určité míry přičítal, a oprávněně, také ne právě ideálním podmínkám k tréninku po dlouhé zimě.
Takhle to bude i v derby
V tu chvíli mohl František Vítek na Regulusovy starty v klasických dostizích, především v derby, pomýšlet opravdu jen těžko. Přitom byl přesvědčen, že hřebec má, respektive bude mít na to, aby se jich nejen zúčastnil, ale aby se v nich také výrazně prosadil. Stále věřil, že se probere, že svůj potenciál, zatím jen latentní, je schopen dříve či později prodat. Samozřejmě raději dříve. Byl opravdu nejvyšší čas. Přitom na start v prvním z těch, které jsou určeny i hřebcům, Velké jarní ceně, nebylo už samozřejmě vůbec pomyšlení. Derby se však ještě stihnout dá, doufal František, a vzpomněl si přitom na Latinu. Ta patnáct let předtím v tomto období sezóny byla také ještě hodně nevýrazná. Jenže Regulus byl víc než nevýrazný. Z vnějšího pohledu, řekněme částečně zasvěceného dostihového příznivce, byl vlastně pořád nulový.
Poslední dubnový den ho s Liborem Šindarem čekal první dostih na vytrvalecké trati. Cena Emmson na 2200 metrů nejnižší V. kategorie byla de facto určena těm největším „psům“, jak se mezi dostihovými příznivci trochu jedovatě, ale v podstatě v dobrém, říká.  Regulus do ní ani nenastupoval jako favorit. Mezi deseti účastníky mu však přinesla první životní vítězství. I když dělené. Františkův hřebec doběhl do cíle současně s Caravellem, kterého vedl Allan Petrlík. Toto prvenství samozřejmě ještě nemuselo nic znamenat. Bylo ale zřejmé, a František to vždy cítil, že Regulus je rozený vytrvalec. Vzdálenosti, které běhal do té doby, byly pro něho příliš krátké. Přesto Vítka hodně překvapilo, když za ním po dostihu přišel Jaroslav Mašek, a řekl mu: „Franto, a takhle to bude vypadat i v derby. Regulus ho určitě vyhraje…“ Měl pravdu. Až na to, že vítězství Františkova koně nebylo v nejdůležitějším dostihu dělené, nýbrž zcela samostatné. Navíc s až neskutečnou převahou.
Do derby, které se ten rok v důsledku platební neschopnosti tehdejšího organizátora dostihů ve Velké Chuchli běželo v Karlových Varech, kam byl celý provoz přesunut po Velké jarní ceně, zbývalo pouhých čtrnáct dní. Na základě dosavadních výsledků neměl Regulus stále ani tu nejmenší šanci v něm startovat. Františkovi bylo jasné, že zbývá už jen poslední možnost. Hop, anebo trop. Tou mohlo být pouze co nejúspěšnější účinkování v Ceně Karlovarské Becherovky I. kategorie na derbyové trati 2400 metrů. Přesněji a „natvrdo“ řečeno: Regulus prostě musel tento dostih bezpodmínečně vyhrát. Jinak by měl prostě smůlu.
A ono se mu to podařilo. Krkolomný přechod z pětkového do jedničkového dostihu zvládnul Regulus skvěle. Přesvědčivé vítězství s Liborem Šindarem, vlastně v celé kariéře první samostatné, před valachem Star Witness, ho v poslední možné chvíli katapultovalo do prominentního pole Českého derby 1995.
Nejsuverénnější v historii   
Jediné České, resp. Československé, derby, které se kdy běželo v Karlových Varech, skončilo s ohledem na dosavadní Regulusovu kariéru, až neuvěřitelně. Navíc to bylo, a je stále, dosud nepřesvědčivější vítězství v historii našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu. Regulus všechny své konkurenty na těžké, podmáčené dráze doslova rozmetal. Libora Šindara dovezl do cíle s náskokem patnácti délek před druhým Zain Dancerem. Více než devatenáct délek před třetím Cerberusem, vítězem Velké červnové ceny. A víc než dvacet čtyři, respektive dvacet devět délek, před čtvrtým a pátým koněm na konečné metě, jejichž majitelé ještě dosáhli na příslušnou část z celkové dotace 400 000 Kč.
Jezdec Libor Šindar si tak užíval, nejen v derby, ale i později, protože vítězstvím Reguluse v neprestižnějších dostizích této sezóny ještě nebyl konec, daleko nejzářivější chvíle své kariéry. Chvíle, jimž se předtím, ani potom nepřiblížil. V derby dokázal přesně dodržet trenérovy pokyny. První kilometr cválat spíš nenápadně vzadu a teprve potom si postupně zlepšovat pozici. Přesto se to bez těžké, hodně horké chvilky, neobešlo. Odehrála se ale už těsně před startem. Regulus totiž poté, co vstoupil do mašiny, prorazil box. Vzápětí však byl do baterie zaveden znovu a už zůstal, až do startérova pokynu, relativně v klidu.
František Vítek tak dosáhl svého šestého vítězství v derby. Těch trenérských měl teď stejný počet jako Vlastimil Smolík jezdeckých. Vlasta ale už nebyl téměř rok mezi živými… I v tomto ohledu stanuli oba, a na nejvyšším místě piedestalu se drží dodnes, v čele našich historických tabulek. Na to však František nemyslel. To si neuvědomoval. Na Vlastu však vzpomínal intenzivně. Regulus by pro něho byl vyloženě ideální kůň, pomyslel si. Toho by si Vlasta uměl náležitě užít a vychutnat. Skvěle by si rozuměli.
Regulus dozrál dost pozdě, nakonec ale přece jen včas. Vlastně na minutu přesně. A že v karlovarském derby určitě nešlo o výjimku, o šťastnou shodu okolností, předvedl ještě dvakrát. Mezitím ovšem, bylo to vlastně přesně rok po jeho prvním životním běhání, absolvoval 27. srpna negativní start v Německu. Ve Fürstenberg Rennen na závodišti v Baden Badenu ve špičkovém dostihu na 2200 metrů nepředběhl ani jednoho ze svých sedmi těžkých soupeřů. Hřebcův výjezd však byl po všech stránkách hodně nešťastně připravený i zmenežovaný. Vše se uskutečnilo na přání majitelky, a až na poslední chvíli. Regulus přitom od derby neběhal. Den před odjezdem dostal alespoň trochu rychlejší práci, ale to samozřejmě nemohlo stačit. Navíc byl nesmyslně zatížen. Vítězi švýcarského derby dával 5 kg. Byla to zkrátka naprosto zbytečná a předem prohrána bitva. Jenže majitelka trvala na svém. Regulus prostě musel v Baden Badenu běžet.

Triumfy v St. Leger a…v St. Leger
Doma však tento tmavý hnědák s Liborem Šindarem svou nadvládu potvrdil v obou dostizích, jichž se zúčastnil. Byly to poslední starty jeho krátké kariéry. Nejprve 17. září vyhrál, to už v Chuchli, klasický St. Leger na 2800 metrů. A v sobotu 7. října v Pardubicích, den před Velkou pardubickou, si poradil se všemi soupeři v dostihu (nazvaném poněkud těžkopádně ve snaze vyhovět maximálně sponzorovi) 1. Pivovar Pardubice – St. Leger na trati o sto metrů delší.
Redaktinu synovi však začalo haprovat zdraví. Do pardubického St. Legeru nastoupil s bandážemi. Jeho hlavním problémem však bylo, že se mu začaly ucpávat cévky na krku. Nikdy předtím, ani potom, se František Vítek s takovým, či podobným onemocněním u koní nesetkal. To byl také důvod, proč Regulusova dostihová kariéra skončila až příliš brzy. Pokusy o to, aby pokračovala, se nevydařily. Regulus přešel na nějakou dobu k Františkovu synovi Romanu Vítkovi, který převzal po Jaroslavu Maškovi, jenž odešel do důchodu, trénink koní v jeho chuchelské stáji. Nezbylo, než aby Regulus následoval Masise a Lincolna v kariéře plemeníka. V tomto směru však za dědečkem i za tatínkem přece jen dost zaostal.
Velký důvod k radosti mohla samozřejmě mít na závěr tak úspěšné sezóny svého koně Nicole Ahrendtová. František tuto dost zvláštní a nevyzpytatelnou osůbku jako majitelku musel respektovat. Patřilo to samozřejmě k jeho profesionálnímu vybavení. Zároveň si však uvědomoval její kontroverznost. V mentalitě té drobné energické ženy, ač tomu její vzhled neodpovídal, cítil stále častěji jistou neserióznost, sklony k dobrodružnosti, ne-li k něčemu ještě problematičtějšími. Nicole Ahrendtová měla celou řadu aktivit. V Praze vedla firmu na výrobu zabezpečovacích zařízení.  Kanceláře měla nejprve na rohu náměstí I. P. Pavlova a Legerovy ulice. Pak přesídlila do Řeže. Zaměstnávala i Tomáše Mittelsteinera, který předtím pracoval také v jejích stájích v Německu.
Jak se Nicole Ahrendtová ve světě našich dostihů zjevila, tak z něj po několika letech zase zmizela. A nejen z dostihů, nýbrž z celé republiky. Poslední zpráva, kterou František v souvislosti s majitelkou Reguluse a oředtím i Lykeiona zaznamenal, byla ta, že ji prý hledá Interpol…  
Na konci sezóny byl Regulus, jako teprve čtvrtý kůň v historii z těch, co vyhráli derby, vyhlášen Koněm roku. František Vítek byl u tohoto ceremoniálu jako trenér vítěze ankety celkově po šesté. Předchůdci Reguluse, které František k tomuto triumfu dovedl, byli tři klisny a dva hřebci. V chronologickém sledu Sparta (1979), Latina (1980), Nikolas (1981), Kleón (1984) a Arva (1988).
Deset startů, pět vítězství. Dále jedno druhé, dvě čtvrtá a dvě osmá místa. Taková byla, respektive je, bilance hřebce, se kterým vyhrál František po šesté a naposledy derby. A dokonce po sedmé, a také naposledy, St. Leger. Celkový počet svých triumfů v klasických dostizích tak zaokrouhlil na rovných třicet.
                                                                                                                                 Petr Feldstein
(dokončení 24. kapitoly a celého seriálu, ve středu 5. června)