Pozn. autora:
Na konci minulé, 4. části 24. kapitoly jsem avizoval závěr literárního zpracování životního příběhu Františka Vítka na středu 5. června. Snad mi čtenáři Dostihového světa prominou, že s úplně posledním dílem tohoto vyprávění se budou moci seznámit ještě o týden později. Tedy ve středu 12. června.
PF

24. kapitola: NA KONCI TISÍCILETÍ (5. část)
Vítězstvím Reguluse v St. Leger 1995 se počet klasických vítězství koní trénovaných Františkem Vítkem na rovnou třicítku nejen zaokrouhlil, ale také uzavřel. Významných úspěchů však jeho svěřenci dosáhli potom ještě celou řadu. Přesto František tvrdí, že poté, co se jeho a Smolíkova cesta rozešly, už to nebylo ono. Že může jít o rozhodující předěl v jeho i Vlastově kariéře, cítil František od okamžiku, kdy mu jeho dlouholetý první jezdec své rozhodnutí oznámil.

Obdivuhodná síla dvojice Vítek – Smolík spočívala mimo jiné v tom, že se vzájemně doplňovali. V jejich dlouho nenarušené a nenarušitelné soudržnosti. V tom, že měli jeden ve druhém oporu. V tom, že se jeden na druhého mohl absolutně spolehnout. To, co František vymyslel a připravil, to Vlasta zpravidla dokázal na dráze realizovat. Otázku, jak by to bylo, kdyby…kdyby se třeba Smolík do Lysé vrátil, nemá smysl si pokládat. Zcela zbytečná, o to však hrůznější tragédie, k níž došlo onoho horkého odpoledne v pondělí 4. července 1994 v Praze, tuto velmi nepravděpodobnou hypotézu znemožnila. Vlasta od té chvíle nebyl a Františkovi na něho zbyly pouhé vzpomínky.
Ale spousta vzpomínek a zážitků. Přes některé problémy a občasná nedorozumění, jichž bylo jen málo, krásných, zajímavých, veselých i vážných, mnohdy nenapodobitelných a neopakovatelných. Takových, jaké přináší snad jen život u dostihových koní. Jak jednou řekl Jan Vávra, bývalý výborný žokej, a také, stejně jako František, jeden z žáků a věčných obdivovatelů trenéra Karla Truhláře. To, co člověk zažije v tomto prostředí, se nikde jinde zažít nedá. Všechno ostatní, byť určitě také pěkné, je proti tomu fádní, nezajímavé, nudné. Vávra mluvil z vlastní zkušenosti. Na konci padesátých let z politických důvodů, a aby si také zachoval hrdost a lidskou důstojnost, dostihové sedlo opustil a věnoval se potom, také úspěšně, úplně jiné, velice odborné profesi. Stesk po dostizích ho však nikdy neopustil. Po dlouhém čase se k nim vrátil jako rozhodčí, startér a člen dostihové komise.

Skončit nebo neskončit?
Devadesátá léta minulého století skutečně znamenala velký zásah do zaběhnutého, i když samozřejmě zdaleka ne ideálního fungování českého turfu. Je paradoxní, i když pouze zdánlivě, že v některých jiných postkomunistických zemích vedly nastalé politické změny, po kterých společnost naléhavě volala, k přidušení a leckde i k praktickému zániku dostihového sportu. I jeho chovatelského zázemí a podhoubí. U nás taková situace také hrozila. A když se to tak vezme, hrozí pořád. Stále latentně doutná. Není však účelem těchto řádků pouštět se do podrobného rozboru a činit kdovíjaké, s největší pravděpodobností unáhlené závěry.
František Vítek také pociťoval, že „čas oponou trhnul“ nejen v pozitivním smyslu opravdu důkladně. Byl teď soukromým trenérem. Éra Všelibic a Vladislava Hvízdala, kterému, ač k tomu byl nesčíslněkrát vyzván, František nikdy netykal, nýbrž vykal, a vyká dodnes, byla nenávratně pryč. S Napajedly to bylo také všelijaké, stále „všelijačejší“, Koní, hlavně kvalitních, dostával Vítek pořád méně. Pak jich třeba na chvíli přibylo, ale zase mu ubývali ve stáji lidé. I ně+kteří z těch, se kterými spolupracoval léta a výborně si s nimi rozuměl. Zvyklí na ještě relativně nedávné zlaté časy Latiny, Nikolase, Kleóna, Arvy, Laténa a dalších, se domnívali, že odcházejí „za lepším“. Jenže skutečnost pak obvykle byla opačná. V té době František zvažoval, zda by neměl skončit. Blížila se mu šedesátka. Fyzicky se však cítil fit. Tak zůstal. Později, s odstupem let, toho litoval. Právě tehdy byla ta pravá chvíle, a ne až ta v roce 2006, kdy o dalších osm let starší odešel do důchodu.
Nastalé dostihové poměry nesl někdy dost těžko. Tu nejistotu, co bude zítra. Ne s ním samotným, nýbrž s koňmi. S jejich běháním, s chovem, a tak dále. Vítal sice s obrovským zadostiučiněním, a v tom polistopadové časy přinesly nesmírné pozitivum, že se nejen začalo intenzivně jezdit ven, ale že se v zahraničí nakupovala nová kvalitní krev, což určitě výkonnost koní nevídaným způsobem zkvalitňovalo. Zároveň ale registroval, že k některým nákupům dochází vyloženě hurá způsobem, bez rozmyslu, bezhlavě. Že se někdy také až nezřízeně i v tomto ohledu plýtvá penězi, které by při racionálnějším uvážení mohly být použity na něco jiného.
A pak také, kromě řady jiných věcí, dost těžko nesl, že v jeho branži raketově přibývali rychlokvašení trenéři. V jiných profesích se zase objevovali sice třeba schopní, ale až nezdravě ambiciózní, draví jedinci, ochotní a schopní těžit především sami pro sebe. Takový on, ač se rozhodně nevyznačoval zakřiknutostí a malou ctižádostivostí, při své povaze nikdy nebyl. Pro tyto vlastnosti, pokud nebyly spojeny se skutečným zájmem o věc a potřebnou odborností, neměl valné pochopení. Stejně tak se nikdy nesmířil s tím, jak se na koně, respektive na jejich úspěchy, mnohdy spěchalo. Někteří majitelé byli netrpěliví, nejraději by hned měli vítěze derby, případně jiných věhlasných dostihů. A tomu odpovídající výherní dotace a popularitu. Proto na trenéry tlačili. A ti v obavě, že by mohli třeba přijít o perspektivního, kvalitního koně, stejně jako o bohatého majitele, někdy začali na své svěřence spěchat také.

Vlna, Latinka, Centino…a ještě mnozí jiní
Dost ale líčení trochu jiných poměrů, než které po pádu nenáviděného komunismu František očekával. A kterými byl ve sportu, jemuž dával a obětoval ze sebe to nejlepší, přece jenom dost zklamán. Jak už jsme si řekli, Regulus nebyl vedle Lykeiona, Ajanty či dvojnásobného vítěze Velké květnové ceny Léviho, jediný, jenž se v devadesátých letech z Františkových koní prosadil. Nejdříve si ale stručně připomeňme některé z jejich předchůdců, také vítěze významných dostihů. Ty, kteří byli současníky ještě renomovanějších jedinců, o nichž už jsme psali a jejichž okovaná kopyta zanechala v historii našeho dostihového sportu stopy nejhlubší. Ty, na které se zatím, ač také byli vynikající, téměř, nebo dokonce vůbec, nedostalo.
V první řadě jsou to klasičtí vítězové, či spíše vítězky. Pokud za nimi neuvedeme jméno jezdce, byl jím vždy Vlastimil Smolík. Jeho jmenovkyně Vlasta vyhrála v roce 1977 Oaks. O pět let později dominovala ve stejném dostihu Nikaragua (ta vyhrála i Cenu Hřebčína Napajedla). Další Františkova klisna, Vlna, zvítězila v roce 1982 v St. Leger a o rok později i v Ceně prezidenta republiky (pod tehdejším názvem Cena znárodnění). Jarní cenu klisen v roce 1986 ovládla dcera Latiny Latinka a rok nato dokázala totéž Radava. Hřebec Centino byl v roce 1990 první ve Velké jarní ceně. Tentýž kůň vyhrál sedm měsíců předtím Cenu zimního favorita. Zopakujme si ještě, že už v roce 1976 dominoval v St. Leger Cobalt, který tentýž rok na jaře vyhrál také Cenu tříletých hřebců. V té před ním zvítězili i Aranžér (Jaroslav Kunčar) a Marko.
Century Chief (s Vratislavem Kubátem), Lorenzo (s Ferdinandem Minaříkem) a Canon (vyhrál i Velkou dubnovou cenu) přispěli k celkovým jedenácti Františkovým prvenstvím ve Velké květnové ceně. Vítkovým svěřencem po určitou dobu byl i vynikající a velmi populární Lakmus, který vyhrál třikrát za sebou Cenu prezidenta republiky. Naposledy, v roce 1976, a to právě pod Františkovým vedením. Do listiny vítězů tohoto dostihu se zapsali i Meander (kromě jiného i vítěz Velké dubnové ceny) a Valát. Z dalších uveďme Volyni a Slavii (s Tomášem Váňou) vítězky Ceny Hřebčína Napajedla, Lorenza a Loteru, kteří vyhráli Svatováclavskou cenu, Inercji (Tomáš Váňa), jež se naplno prosadila ve Velké ceně Prahy, Lozorna, vítěze Gerschova memoriálu. 
I z tohoto výčtu je zřejmé, jak velký byl i na těchto úspěších jezdecký podíl Vlastimila Smolíka.
                                                                                                                                Petr Feldstein
(dokončení 24. kapitoly a celého seriálu ve středu 12. června)