Ani další třicetiletí, které zahrnuje čtyřkové letopočty, nebylo chudé na politické a společenské zvraty. Zvlášť u nás. Období druhé světové války a ještě krátce před jejím vypuknutím mnichovská dohoda z konce září 1938 znemožnily konání osmi ročníků Velké pardubické. Na závodišti ve Velké Chuchli se po dobu nacistické okupace běhalo. Tedy i v roce 1944.  I když v atmosféře stále silnější germanizace. Na druhou stranu měly dostihy, jako ostatně všechny sportovní akce, které Němci v tomto těžkém období povolili, vysokou návštěvnost. V Protektorátu Čechy a Morava vzali lidé zavděk vším, co jim alespoň na chvíli dalo pozapomenout na válečné strasti.
Rok 1954, první poválečná čtyřka po skončení největšího konfliktu v lidských dějinách, byl ovšem součástí zase jiné totalitní anomálie. Vrcholících padesátých let, jež také těžce poznamenaly mnoho lidských osudů. Následující čtyřka, rok 1964, byla přece jen přijatelnější. Československo spělo i v podmínkách komunistického režimu ke zřetelnému uvolnění. Jenže o dalších deset let později, v roce 1974, bylo už zase všechno jinak. Husákovská normalizace udusila veškeré naděje na demokratičtější poměry.
Sport, včetně toho dostihového, si však vždy dokázal najít svůj modus vivendi.

1944
V tomto roce se to však netýkalo, jak už jsme si řekli, Velké pardubické. I v předposledním válečném roce východočeské závodiště chátralo a to je ještě na samém konci války čekalo bombardování. Od posledního ročníku, který přinesl triumf klisně Normě s Latou Brandisovou, uběhlo už celých sedm let…
Podobně na tom bylo i závodiště v Karlových Varech.
Zato v Chuchli probíhala šestá protektorátní sezóna. Na závodišti působilo čtrnáct trenérů. Mezi nimi i otec a syn Lomaxové, William a Leslie, František Puck, Karel Truhlář, Karel Šmejda, Hynek Býček, Jaroslav Rosák. Ve stálém tréninku tu bylo přes 160 koní. Stěžejní událostí byl samozřejmě nejvýznamnější klasický dostih pro tříleté koně, který se popáté, a také naposledy, běžel pod názvem Modrá stuha českomoravská. Následující sezónu už se konal v osvobozené zemi pod klasickým názvem z první republiky – Československé derby.
V derby z roku 1944, tedy Modré stuze českomoravské, startovalo devět koní. Největším favoritem byl německý hřebec Agamemnon, řada odborníků i sázejících věřila také Persianerovi, vítězovi chuchelské Velké jarní ceny. Vyhrála ale klisna Diva, kterou vedl žokej Bohumil Klečka. Divu trénoval Karel Šmejda a byla ze stejné stáje jako spolufavorit Persianer. Patřila Eberhardu Mauvemu. V dostihu pracovala, podle předem určené taktiky, jako Persianerův vodič. Tomu však v cílové rovině překvapivě došly síly, takže Diva byla rázem v úplně jiné situaci. Vyhrála o jeden a půl délky před další klisnou Waldreife. Až další dvě délky zpět skončil Agamemnon. Diva, dcera Simsona a Danaide, měla před startem kurz 10:1, a stala se teprve třetí klisnou, která v našem derby zvítězila. Později se stala velmi dobrou chovnou klisnou v Napajedlích. Z jejích potomků nejvíce vynikli hřebci Div, Detvan a Diadém.
Nejúspěšnějším koněm sezóny byl, stejně jako rok předtím, skvělý Lionel, tehdy pětiletý.  Z deseti startů devětkrát vyhrál. Stal se mj. po druhé za sebou (a další triumf jej čekal i v následující sezóně, po letech první mírové) i vítězem Ceny prezidenta republiky, dostihu o rok staršího než derby. V sedle Lionela byl Karel Havelka, tenkrát šestadvacetiletý. Po šesté se tehdy běžela Cena zimního favorita pro dvouleté hřebce a klisny. Stala se kořistí Ravella s žokejem Josefem Boříkem.
Od 30. září se už v Chuchli běhalo bez diváků. Dostihy byly přejmenovány na Chovné zkoušky s vyloučením veřejnosti. Ty se konaly v sobotu a přístup na ně měli „pouze členové Jockey Clubu, majitelé stájí, tisk, trenéři a lidé, kterým byli uděleny licence.“ Byl to důsledek „ustanovení o zvýšeném válečném nasazení“. Fanoušky to samozřejmě nepotěšilo. Na druhou stranu bylo zřejmé, že se blíží konec války a že porážka hitlerovského Německa je nedaleko.
1954
Dostihový provoz v Československu řídilo od předcházejícího roku Státní závodiště. Vítězem Československého derby, které se konalo 20. června, se stal vynikající černý hnědák Symbol (Gradivo – Sidney). Svěřenec trenéra Karla Truhláře patřil Hřebčinci Prešov a v jeho sedle byl mladý Jaroslav Mašek. Symbol, který předtím vyhrál se stejným jezdcem Velkou jarní cenu i Velkou červnovou cenu, porazil devět soupeřů. Mezi nimi i výbornou Loučku s žokejem Josefem Šachem, která v dubnu dominovala v Jarní ceně klisen. Tito dva klasičtí vítězové se přitom v cílové rovině nešťastně srazili. Přesto však nakonec obsadili první a druhé místo.
Symbol potom vyhrál na podzim i St. Leger po Panošovi, který ji získal v roce 1947, se stal druhým držitelem naší Klasické trojkoruny. Skvěle si vedl i na mezinárodním mítinku v Berlíně, kde vyhrál jak Cenu Moskvy, tak dva týdny nato i Velkou cenu socialistických států na 2800 metrů ve znamenitém čase hluboko pod tři minuty. V žádném ze svých osmi startů, vesměs v dostizích nabitých skvělou konkurencí, nenašel přemožitele.
Na trať Velké pardubické, která tehdy zaznamenala malé jubileum, běžel se její 65. ročník, se vydalo devět koní. O pět méně než při tom předcházejícím. Tři ze zúčastněných koní už Velkou pardubickou předtím vyhráli – Salvator (1951), Vítěz (1952) a Junák (1953). Nejvíce se dařilo dvěma nejstarším koním v poli. Suverénním vítězem se stal 14letý hřebec Unkas s jezdcem Ludvíkem Raimondem, druzí, i když s velikou ztrátou, doběhli ještě o rok starší Vítěz s Milošem Svobodou. Jistou kuriozitou, i když ne úplně výjimečnou, bylo, že žádný z koní se na trati nevyvaroval pádu. Pěti jezdcům se však podařilo znovu nasednout a dovést svého koně do cíle. Jedním z nich byl i Letec. Ten doběhl čtvrtý. Velkou pardubickou vyhrál o dva roky později.

1964
Velkou událostí 44. Československého derby byl po dlouhé přestávce start zahraničního koně. Byl jím v Irsku odchovaný rakouský hřebec Rih v sedle s žokejem Károlym Csincserakem.  Derby se běželo 21. června. O přijatelnějších politických poměrech tehdejší doby svědčilo i to, že dva týdny předtím se dva naši zástupci, Jasan a Havlas, zúčastnili na vídeňském závodišti ve Freudenau Rakouského derby. I když bez úspěchu.
Rih se v souboji se čtrnácti československými koňmi dokázal naplno prosadit. Vyhrál o jednu a čtvrt délky před Limanem (K. Havelka). Třetí a čtvrté místo obsadili s minimálním odstupem na druhého koně v cíli oba naši účastníci vídeňského derby, Jasan (J. Šach) a Havlas (M. Šusta). Mezi jezdci tohoto ročníku Československého derby byl poprvé Vlastimil Smolík. Dodnes nejúspěšnějšímu jezdci našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu, šestinásobnému vítězi, bylo tehdy devatenáct let.
Ve Velké pardubické se našim barvám nepodařilo obhájit slavné vítězství Korana s Františkem Vítkem z předcházejícího roku. Na šňůru šesti triumfů z let 1957 – 1962 navázala reprezentace SSSR. Neohroženého prvenství v konkurenci čtrnácti účastníků, z nichž do cíle doběhla přesně polovina, dosáhli Priboj s Valentinem Gorelkinem. Druhý doběhl rumunský kůň Vampir s Teodorem Gudeou, třetí další sovětský kůň Grifel s Ivanem Avdějevem, vítězové z let 1960 a 1961. Z našich se nejvíce dařilo klisně Mocné (Václav Šebesta), jež týden předtím dominovala v rámci tehdejšího mezinárodního překážkového mítinku v Ceně Volhy. Masisova dcera doběhla v tomto ročníku čtvrtá. Následující Velkou pardubickou v roce 1965 v sedle s Františkem Vítkem vyhrála.
1974
Československé derby tohoto roku bylo jedním z nejdramatičtějších, ne-li vůbec nejdramatičtějším v historii. V jeho průběhu došlo k vyloženému masakru (naštěstí bez zranění jezdců i koní), který nemá obdobu, a který dostih velmi negativně poznamenal. Doplatil na to především velký favorit benešovský hřebec Lakmus (Wiesenklee – Laguna), kůň, o jehož vítězství tehdy málokdo pochyboval. Vítěz Velké jarní ceny, Velké květnové ceny i Velké červnové ceny, se octl mezi pěti účastníky hromadného pádu. Došlo k němu v první zatáčce na kluzké rozbahněné dráze. Dalšími účastníky této nevídané kolize byli Vagram, Car David, Adrie a Cráter. Vítězství nakonec patřilo napajedelské klisně Elitě se zkušeným Františkem Hulešem, který tehdy vyhrál derby po čtvrté.
Výborného Lakmuse ovšem tato nevídaná smůla nepřipravila o zasloužený titul Koně roku. Přišel však o Klasickou trojkorunu, která by mu, nebýt osudného karambolu, patrně neunikla. Po zbytek sezóny pak hřebec potvrzoval, že je u nás opravdu nejlepší. S Miloslavou Hermansdorferovou vyhrál nejen St. Leger, ale také Cenu prezidenta. V té ostatně oba dominovali ještě ve dvou následujících letech.
Titul rovinového šampióna mezi jezdci získal tehdy podruhé (a naposledy) Jan Košťál.
Velká pardubická psala sto let po svém vzniku osmdesátou čtvrtou kapitolu. Startovalo v ní čtrnáct koní. Mezi nimi i atraktivní obhájce vítězství z roku 1973 anglický valach Stephen´s Society se svým neméně charismatickým jezdcem, amatérem Christopherem Collinsem. Vyslanci z Ostrovů, ve Velké pardubické první po 67 letech, však v roli velkých favoritů nepodali tak bezchybný výkon jako při svém dvanáct měsíců starém debutu. Jejich skok přes Velký Taxisův příkop skončil tentokrát pádem. Druhá podobná nehoda je postihla na Velkém vodním příkopu. To už znamenalo značnou ztrátu. Osmiletý valach ani jezdec se však nevzdali a začali stíhat koně, kteří byli před nimi. Před Velkým anglickým skokem už jim patřilo třetí místo. Na něm zůstali až do cíle. Jejich přemožiteli se stali vítězové Mor s Karlem Benšem a sovětský Bariton s Mahmudem Tokovem.
Rozdíly v cíli mezi prvním a druhým, i druhým a třetím koněm, byly ovšem obrovské. Stejně jako mezi dalšími pěti, kteří dokázali absolvovat celý přetěžký dostih. 
Petr Feldstein
Příště léta 1984, 1994, 2004