Z MOZAIKY ČTYŘEK V NAŠEM TURFU (4.)
Naše krátká zastavení u dostihových let se čtyřkou na konci končíme také čtyřkou. Tedy čtvrtou částí. Zbyly pro ni poslední tři položky, léta 1984, 1994, 2004. Také v průběhu tohoto období se společenské dění u nás otřáslo v základech. Tentokrát konečně v pozitivním smyslu slova, i když původní očekávání, možná hodně naivní, se podle představ mnohých zdaleka nenaplnila a v některých ohledech zůstala „mnoho délek“ za nimi.
I dostihový sport, nejprve v Československé a později v České republice, se potýkal s velkými těžkostmi. Zpočátku dokonce bojoval o holou existenci. Transformace na de facto normální poměry nebyla po čtyřiceti letech poměrů nenormálních, jednoduchá.
První z posledních tří čtyřkových dostihových roků, které si dnes připomeneme, 1984, probíhal ještě za sešněrovaných poměrů „reálného socialismu“. Roky 1994 a 2004 už v atmosféře navrácené demokracie s možnostmi tak dlouho těžko představitelnými.

1984
Do pádu komunistického režimu zbývalo pět let. Kontakty se zahraničím ještě byly, resp. musely být, z dobrých devadesáti pěti procent orientovány na Východ. Na země, které se ještě stále nacházely v područí SSSR. Mezinárodní mítink socialistických států, po dlouhou dobu meta přímých dostihových kontaktů se zahraničím, se konal v Berlíně. Série několika hubených let z hlediska našeho účinkování vzala na závodišti v Hoppegartenu v hlavním městě tehdejší NDR konečně za své. Tříletý napajedelský hřebec Kleón, svěřenec našeho tehdy daleko nejúspěšnějšího trenéra Františka Vítka, vyhrál s Vlastimilem Smolíkem Cenu Berlína na 1800 metrů. Bylo to vítězství v maximálně silné dosažitelné konkurenci. Zrodilo se po boji, se silnými soupeři. O to bylo cennější.
Dva měsíce předtím startoval Kleón v Československém derby. Z pozice vítěze Velké červnové ceny a tří dalších dostihů patřil k favoritům. Jenže v derby startovali i dva výborní polští tříletci, Juror a Kojak. Ti také proběhli cílem v tomto pořadí na prvním a druhém místě. Jurora vedl Mieczyslaw Melnicki. Kleón se Smolíkem skončili čtvrtí. Podlehli i domácímu soupeří Ekrazitovi, v jehož sedle dosáhla největšího životního úspěchu mladá jezdkyně Jiřina Hrabánková. Tehdy se jasně ukázalo, že 2400 metrů dlouhá trať není Kleónovým optimem. Proto byl později menežován na kratší distance. Jeho optimem bylo 1800 metrů. Právě na těchto vzdálenostech se proslavil. Vítkův hřebec se stal i Koněm roku, když získal o 13 procent hlasů více než jeho vrstevnice, rovněž vynikající Redakta.
Vraťme se ještě na samý začátek sezóny. V dubnu, hned při prvním cvalovém dnu této dostihové sezóny, se poprvé konal Pohár šampiónů, jehož se v sedlech našich koní zúčastnili nejlepší žokejové Maďarska, Polska a NDR a Československa. Pohár zorganizoval agilní Turf klub SSM. Tento první ročník vyhrál M. Melnicki před V. Smolíkem, A. Gloddeovou z NDR a J. Vasem z Maďarska.
Velká pardubická se za účasti 16 koní konala po devadesáté čtvrté. Už bez vítěze tří předešlých ročníků Sagara, který se v srpnu zranil, což bohužel znamenalo velice předčasný konec kariéry tohoto vynikajícího, teprve devítiletého steeplera. Do cíle se dostala pouze čtvrtina startujících. Vítězem se stal desetiletý sovětský hřebec Erot s jezdcem Nikolajem Chudějevem, který vyhrál o deset délek před polokrevným Festivalem s Petrem Vozábem. Pouze tyto dvě dvojice neudělaly na trati ani jednu chybu, což bylo při nepříznivých podmínkách úctyhodné.
Sovětská ekipa, dlouhou dobu předtím tak úspěšná a od roku 1957 do roku 1962 nepřemožitelná, se dočkala vítězství po sedmnácti letech. Zároveň to bylo, jak se ukázalo později, v historii Velké pardubické poslední vítězství sovětského koně. 
Ročník to byl, jak už signalizuje velice nízký počet těch, kteří dostih dokázali absolvovat celý, dosti krutý. Došlo k šestnácti pádům. Nemilosrdně trestal především Taxis, který neustálo jedenáct koní. K tomuto masakru, při němž tři z nich, dva sovětští a jeden polský, přišli o život, přispěla nejen rozmáčená dráha a extrémně těžká překážka, ale také bezhlavé počínání některých jezdců.
V poli startujících nebyl ani jeden z předcházejících vítězů. Dva z účastníků však Velkou pardubickou vyhráli hned v následujících letech. Festival v roce 1985 a Valencio v roce 1986.
1994
Na chuchelském závodišti se pátý rok běhalo za zcela jiných společenských poměrů než po předcházející čtyři desetiletí. V souladu s tím začal mj. strmě stoupat počet koní se jmény angloamerické provenience. Čtvrtou sezónu se dostihy konaly před dostavěnou a už fungující novou tribunou – jedněmi vychvalovanou, jinými zatracovanou. Pravda byla, a je, asi někde uprostřed. Železobetonový gigant, který nahradil dřevěné secesní tribuny s nenapodobitelným kouzlem, měl, a má, své mouchy. Ale zaplaťpánbůh za něj. Nakonec nejde jen o tribunu samotnou, ale o veškeré dostihové a divácké zázemí, které je její součástí.
Nejúspěšnějším příslušníkem klasického ročníku byl v Anglii odchovaný hřebec Progression. Vyhrál České derby (pod tímto názvem se běželo podruhé) a St. Leger. Svěřenec Tomáše Šatry dominoval v obou případech pod vedením tehdy 35letého zkušeného žokeje Karola Šariny (mimochodem – i Vlastimil Smolík čekal na první vítězství v derby do pětatřiceti).  Pro oba, trenéra i jezdce, to bylo první vítězství v nejvýznamnějším klasickém měření sil. Přitom chybělo jenom málo a derby se muselo obejít bez účasti jeho pozdějšího vítěze. Hřebec ze stáje 20th Century pro zranění nějaký čas v klíčovém období absentoval, nenasbíral potřebné kilogramy do průběžného handicapu, a mezi účastníky klasického vrcholu se dostal v poslední možné chvíli. Nebylo proto divu, že do užšího okruhu favoritů nepatřil.
V derby vyhrál na poslední chvíli perfektně připravený Progression o jednu délku před Baddeliosem (Petr Kubík), těsně třetí byl Garibaldi (Tomáš Váňa). V St. Leger už neměl Šatrův svěřenec vážnějšího soupeře.
Krátce po derby, 4. července, postihla český turf obrovská tragédie. Ve věku 49 let zemřel za tragických okolností po automobilové nehodě v Praze Vlastimil Smolík. Patnáctinásobný šampión rovinových jezdců, šestinásobný vítěz derby, celkově vítěz 659 dostihů. Ano, od smrti našeho fenomenálního žokeje, skromného, nesmírně pracovitého, laskavého člověka uplyne zanedlouho dvacet let.
Velká pardubická steeplechase načala tři roky předtím druhou stovku svých ročníků. Ve sto čtvrtém, který se běžel v tradičním termínu, druhé říjnové neděli 9. 10., startovalo devatenáct koní. Šestnáct našich, tři ze zahraničí. Těmi byli It´s a Snip z Anglie, Pacha de Ferce z Francie a Trenčan ze Slovenska, které, jak jsme si začali zvykat, také patřilo do „ciziny“. Dva roky po neblahých událostech, kdy do dráhy vběhli tzv. ochranáři, kteří dostih totálně znehodnotili, už byla daleko klidnější situace. Po druhé se běželo přes překážky, z nichž některé, včetně Velkého Taxisova příkopu, byly upraveny, aby nebyly tak nebezpečné.
Ze zahraničních koní si daleko nejlépe vedl vyslanec z Ostrovů It´s a Snip v sedle se svým majitelem Charliem Mannem. Obsadil druhé místo. Ani jediný slovenský zástupce, Trenčan, si nevedl špatně. Doběhl osmý. Zato francouzský Pacha de Ferce nezdolal jako jediný kůň v poli Velký Taxis v jeho zánovním, tak trochu „light“ provedení.
První v cíli byl s dvanácti délkami náskoku před It´s a Snipem 8letý polokrevník Erudit. Bezpečný náskok si vybojoval už ve chvíli, kdy koně naposledy vybíhali zpoza lesíka, za který při tehdejším kurzu zamířili po absolvování Havlova skoku. Erudit byl odchovaný ještě v Sovětském svazu. V sedle koně byl ruský žokej Vladislav Snitkovskij, který žil a pracoval v té době u nás. Erudit startoval ve Velké podruhé, rok předtím ji nedokončil.
2004
Čtvrtý rok dvacátého prvního století. Na chuchelském závodišti se zjevil famózní kůň Darsalam z irského chovu. Poprvé startoval na mílové distanci v trojkové Ceně Paddock Revue, ve které obsadil o pouhou hlavu druhé místo. Potom však pětkrát za sebou vyhrál. Po čtvrté to bylo v Českém derby. S hongkongským žokejem Stanleym Chinem v sedle dosáhl svěřenec trenéra Arslanagije Šavujeva do té doby druhého nejlepšího času v historii dostihu, 2:30,28. V poli čtrnácti koní porazil svého největšího soupeře King Marka v sedle s dalším prominentním zahraničním žokejem, Angličanem Paulem Edderym, o tři a půl délky. Ještě snadnější kořistí se o dva měsíce později stal pro Darsalama, koně v majetku kazašského filmového producenta a režiséra Ardaka Amirkulova, St. Leger. V něm dominoval pod ruským žokejem Konstantinem Kobzarevem o devět délek před Revitonem.
Kůň, kterému pro jeho mimořádnou výkonnost byly české dostihové dráhy malé, dosahoval skvělých výsledků i v zahraničí. Už v květnu, ještě před Českým derby, vyhrál derby ve Freudenau ve Vídni. V září byl třetí v Ceně Evropy v Kolíně nad Rýnem a na počátku října vyhrál s Filipem Minaříkem německý St. Leger. Darsalam se nemohl nestát českým Koněm roku. Tento titul po vynikajících výkonech doma i v zahraničí v závěru následující sezóny obhájil.
Velké pardubické se 10. října zúčastnilo sedmnáct koní. Byli mezi nimi i vítězové předcházejících dvou ročníků Maskul (2002) a Registana (2003). Navíc právě tito dva v roce 2003 spolu tvrdě bojovali o vítězství. Klisna měla v cíli náskok pouhé tři čtvrtiny délky. Jistou kuriozitou bylo, že oba koně vedl při jejich rok po sobě jdoucích vítězstvích jeden a tentýž jezdec, Němec Peter Gehm. I takovéto zajímavosti Velká pardubická přináší. Gehm ovšem vyhrál, jako jezdec Chalka, už i v roce 2001.
Do 114. ročníku tedy Gehm nastupoval jako držitel vítězného hattricku. Navíc s reálnou šancí na čtvrté vítězství po sobě, což se do té doby nikdy nikomu nepodařilo. Ani jezdci, ani koni. Registana a Maskul (pod Dušanem Andrésem) byli v poli třinácti našich a čtyř zahraničních koní největšími favority. Žádný z předcházejících vítězů svým výkonem nezklamal. Především Registana s Peterem Gehmem si počínala skvěle. Rok staré prvenství suverénně obhájila. Vyhrála o devět délek před Retrieverem (Josef Váňa). Třetí byl Decent Fellow (Radek Havelka), čtvrtý Maskul.
Peter Gehm tedy vyhrál Velkou pardubickou jako první, a dosud také jediný, po čtvrté v nepřerušené řadě po sobě. Zdálo se, že nic nestojí v cestě tomu, aby počet svých jezdeckých triumfů sympatický Němec v budoucnu, a třeba hned v následujícím ročníku, ještě rozšířil. Bohužel stálo. Ale ještě předtím, 12. listopadu, připravil Gehm Registanu jezdeckou chybou o vítězství ve steeplechase Sporting Index v Cheltenhamu. Jak zanedbatelné a naprosto nedůležité to však bylo proti tomu, co se odehrálo o další měsíc později. 14. prosince 2004, den před svými 35. narozeninami, utrpěl Peter Gehm při tréninku ve svém působišti Weilerwistu u Kolína nad Rýnem těžké zranění. Skončil po něm na invalidním vozíku.
Stále se však do Pardubic pravidelně vrací. Alespoň jako divák dostihu, v němž v letech 2001 – 2004 čtyřikrát slavně zvítězil.
Petr Feldstein