KONĚ – JEZDCI – UDÁLOSTI (1.)
V tomto roce si připomínáme 140 let od vzniku Velké pardubické. Jak jsme avizovali v úvodu k první části naší rekapitulace za čtyřkovými letopočty, budeme se na webových stránkách Dostihového světa pravidelně, vždy dvakrát za měsíc, věnovat některým zajímavostem z její historie.  Letos, 12. října, se Velká pardubická uskuteční po sto dvacáté čtvrté. Což znamená, že ji další jubileum, a sice 125. ročník, čeká už napřesrok. Proto se za naším nejslavnějším dostihem, jehož historie je bezednou zásobárnou nejrůznějších zajímavých témat, budeme ohlížet také v roce 2015. Střípky z jeho minulosti nebudeme řadit chronologicky, ani podle abecedy. I když začínáme, přece jen trochu symbolicky, jejím úvodním písmenem. Příjmení muže, kterého si připomeneme nejdříve, začíná totiž písmenem A.

FRANJO
Rodák z Chorvatska
V análech Velké pardubické figuruje jako František Aubrecht, pokřtěn byl však Franjo. Jeho otec i matka byli Češi, on však přišel na svět v roce 1896 ve městě Gjurgjevac v Chorvatsku, které tehdy, stejně jako české země, bylo součástí Rakouska-Uherska. Později se Aubrechtovi vrátili do Čech. Mladý Franjo bojoval jako voják na několika frontách první světové války. Za odvahu, statečné činy a jiné zásluhy v bojích obdržel sedm medailí.
V nově vzniklé republice se stal příslušníkem armády. Nejprve působil na Slovensku, u jezdeckého pluku v Nových Zámcích, později v Košicích. Potom se přestěhoval do východních Čech. Svůj vztah ke koním a k ježdění naplno rozvinul jako frekventant Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích, jehož velitelem byl plukovník Jindřich Ott.  

Jezdecký důstojník
František Aubrecht se potom stal jedním z řady jezdeckých důstojníků Československé armády, kteří mnohokrát startovali ve Velké pardubické. Významně tím přispívali k její úrovni. V třicátých letech minulého století a ještě nějakou dobu po druhé světové válce tvořili jezdeckou elitu slavného překážkového dostihu. Bez nich si jej tenkrát snad ani nebylo dost dobře možné představit. Stejným jezdeckým učilištěm u plukovníka Otta jich prošla celá řada. Za všechny uveďme alespoň dvojnásobné vítěze Velké pardubické – Rudolfa Poplera, o tři roky mladšího Aubrechtova vrstevníka, a Miloše Svobodu, narozeného v roce 1913, jenž už patřil do další jezdecké generace.

Nevšední život
František Aubrecht, který dosáhl hodnosti majora, zemřel v roce 1985. Dožil se tedy požehnaných 89 let. Byl to muž zajímavého, dramatického, nevšedního života. V letech německé okupace se Aubrecht, který žil v Bohdanči, a po rozpuštění naší armády pracoval jako úředník v bance, výrazně podílel na odbojové protinacistické činnosti ve východních Čechách. Podle svých vlastních slov pomohl i paravýsadku Silver A z Anglie (jmenovitě jejímu veliteli Alfrédu Bartošovi), tedy skupině, která zorganizovala a v květnu 1942 v Praze provedla atentát na Reinharda Heydricha. Některé historické prameny se zmiňují i o Aubrechtově účasti v tzv. třetím, tedy protikomunistickém odboji po roce 1948.

Tři ročníky, tři klisny
Ve Velké pardubické startoval František Aubrecht jedenáctkrát. Osmkrát v době první Československé republiky, třikrát po druhé světové válce. Jeho jméno figuruje na startovních listinách v letech 1928, 1929, 1931, 1932, 1934, 1935, 1936, 1937, 1946, 1947 a 1948.  Debutoval tedy v roce 1928, a to v sedle teprve pětileté polokrevné klisny Datle. Ta sice v průběhu dostihu nestačila tempu těch nejlepších, ale s podporou Františka Aubrechta přece jen absolvovala celý přetěžký kurz. Do cíle se dostala na desátém místě. Což se v tomto ročníku nepodařilo například Masteru Billymu s Rudolfem Poplerem, kteří padli už na druhé překážce. V roce 1929 vedl František Aubrecht jinou klisnu, osmiletou plnokrevnou Széles I. Ta se nejprve hodně zdržela na Irské lavici, později ji její jezdec zadržel na Dropu. Následující ročník vyhrál v sedle s Gyi Lovam! Aubrechtův přítel Rudolf Popler. Muž, který 34 let předtím dostal v Chorvatsku jméno Franjo, u toho ale přímo nebyl. Startoval však ve VP hned v následující sezóně. Znovu s klisnou Széles, ale jinou než při svém předcházejícím startu. Tato Széles se oficiálně jmenovala Széles II. a se svou jmenovkyní neměla žádný příbuzenský vztah. V sedle Széles II. dosáhl František Aubrecht do té doby nejlepšího výsledku. Obsadili spolu páté místo, když před nimi jako čtvrtí doběhli Gibraltar II. s Rudolfem Poplerem.

Ve Velké po čtvrté a po páté
Následoval ročník, který přinesl dramatický souboj Remuse v sedle s italským jezdcem Rugierem Spanem a Gyi Lovam! s Rudolfem Poplerem. Strhující závěr vyzněl těsně pro Remuse. Bohužel to ale také bylo předznamenání nejtragičtější události v historii Velké pardubické. Nešťastné a svým způsobem i nepochopitelné Poplerovy smrti v rámcovém dostihu. František Aubrecht se na trať této Velké pardubické vydal v sedle 10letého plnokrevného ryzáka Renommé. Na druhé překážce sice zaznamenali pád, ale po jezdcově nasednutí pokračovali dál. V pokročilé ani závěrečné fázi dostihu sice do rozhodujících bojů nezasáhli, ale v cíli byli osmí z šestnácti účastníků.
Po páté figurovalo jméno Františka Aubrechta mezi účastníky Velké pardubické v roce 1934. V sedle valacha Upmana si Aubrecht vylepšil své dosavadní maximum cenným čtvrtým místem. Na Anglickém skoku byli druzí za Normou s Latou Brandisovou. Stejné pořadí si dokázali držet i po té pasáži tehdejšího kurzu Velké pardubické, v níž koně cválali za tribunami. To už ale Upmanovi hodně ubývaly síly. Čtvrté místo však uhájil.
Vždy s jiným koněm
V roce 1935 následoval negativní, zcela nevydařený start v sedle 6letého Monarcha.  V dalším ročníku si ovšem františek Aubrecht všechno vynahradil. Tentokrát jel zase úplně jiného koně, 7letého valacha jménem Hetre. Jejich jediným přemožitelem byla německá dvojice Herold – O. Lengnik, která obhájila své prvenství z roku 1935. Herold doběhl do cíle s velkým náskokem, ale Hetre s Františkem Aubrechtem deklasovali všechny ostatní soupeře. Porazili i Normu, kterou tehdy ovšem nejela Lata Brandisová, nýbrž D. Pogliaga. Norma, tentokrát už s Latou Brandisovou, si to plně vynahradila o rok později, když 17. října 1937 dosáhla prvenství, které navždy vešlo do historie jako první, a dosud, a patrně ještě asi hodně dlouho, jediné vítězství ženy v sedle. František Aubrecht u tohoto dějinného okamžiku figuroval. Jako jezdec zase úplně jiného účastníka Velké pardubické Daggera, s nímž dosáhl cíle na čtvrtém místě.
Ve svých osmi předválečných startech ve Velké pardubické měl František Aubrecht pod sebou osm různých koní.

V sedle Svatopluka
To už ovšem neplatilo v jeho zbývajících třech účastech ve Velké pardubické. Tedy po druhé světové válce. V letech 1946 a 1947 odstartoval v sedle výborného plnokrevného ryzáka Svatopluka. V obou případech v roli jednoho z favoritů. V prvním poválečném ročníku Svatopluk ani jeho jezdec svým výkonem a umístěním nezklamali. Doběhli těsně druzí, jen o půl délky za Titanem, který měl v sedle Aubrechtova mladšího přítele a rovněž absolventa Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích a důstojníka Miloše Svobodu. Přesto měl tento úspěch velice hořkou příchuť. Nebýt Aubrechtovy chyby před Velkým anglickým skokem, navedl totiž nejdřív svého koně omylem k poslední proutěné překážce v cílové rovině, s největší pravděpodobností by zvítězili.
Pokus o reparát v roce 1947, kdy se VP zúčastnilo 16 koní včetně pozdějších vítězů Rayona de Lune s kapitánem francouzské armády Buretem, nevyšel. Favorizovaný Svatopluk s Františkem Aubrechtem byl nejprve mezi koňmi, kteří měli pád na Taxisu, a vzápětí vybočil na Irské lavici. Tím účinkování dvojice Svatopluk-František Aubrecht ve Velké pardubické skončilo.

Poslední „Franjova“ Velká
Zbýval ještě poslední start tehdy dvaapadesátiletého majora. Už za komunistického režimu, v říjnu 1948, dvacet let po svém debutu, se vydal na trať v sedle desátého, a tedy jubilejního, koně svého účinkování ve Velké pardubické. Byl jím 7letý plnokrevník Petrus. Rozloučení Františka-Franja Aubrechta s milovaným dostihem bylo víc než důstojné. Zároveň i velmi dramatické a bolestivé. A to doslova. Na trať 6900 metrů dlouhého dostihu se vydalo jedenáct koní. Byli mezi nimi i dva bělouši. Jedním z nich byl právě Petrus. Nebyl sice největším favoritem, ale na přední umístění se s ním počítalo. Kůň podporovaný Aubrechtem se od překonání Irské lavice držel dlouho v čelní tříčlenné skupině. Pak ho ale postihly pády na Hadím příkopu a Velkém vodním příkopu, jezdec ho však vždy dokázal nasednout. Postupně se dokonce dotáhl na vedoucího koně a pozdějšího vítěze Vara s jezdcem Miroslavem Kotkem. Oba koně společně vyběhli s velikým náskokem před ostatními zpoza lesíka. Petrus působil daleko méně unaveně než jeho soupeř. Zdálo se, že major Aubrecht si jede v sedle bílého sedmiletého hřebce pro tvrdě vybojované vítězství.  Jenže na předposlední překážce dostihu měl Petrus další pád, tentokrát velmi těžký. Jezdec si při tom zlomil klíční kost. František Aubrecht přesto po určité chvíli nasedl. Ve velkých bolestech dokončil svou poslední Velkou s Petrusem na třetím místě, když se mezitím před ně dostali ještě Baccarat s Václavem Čechurou.
Nezvítězivší vítěz
I tím, ale nejen tím, se jedenáctinásobný účastník (o osm dalších možných startů přišel v letech druhé světové války) Velké pardubické steeplechase František (Franjo) Aubrecht zařadil mezi její nezvítězivší vítěze. Jak výstižně nazval mnohem později ty jezdce, kteří Velkou mohli a měli vyhrát, ale nevyhráli, 33násobný startér tohoto dostihu Jiří Šindler. Také jemu se budeme v některé z příštích částí věnovat. 

Petr Feldstein