Životní partnerku překážkového jezdce Luboše Urbánka zdobí přirozený půvab a inteligence. Ačkoliv vystudovala ochranu životního prostředí na České zemědělské univerzitě, svému oboru se nevěnuje. Jejím osudem se stali koně a společně se svým životním partnerem Lubošem Urbánkem načíná v roli pracovního jezdce a ošetřovatele čtvrtou sezónu v tréninkové centrále Václava Luky mladšího v Bošovicích.

Čím vám koně učarovali a kde jste s nimi začínala?
Koně miluju odmalička. Začínala jsem na ponících, pokračovala jsem v jezdeckém oddíle a v šestnácti letech jsem začala chodit k dostihovým koním do stájí Pavla Vítka, kousek od mého bydliště. K dostihovým koním mě to táhlo vždycky.

Kdy a kde jste se s Lubošem seznámili?
S Lubošem jsme se seznámili před téměř deseti lety v Lysé nad Labem, kam jsem během studia v Praze jezdila k panu Františku Vítkovi. Luboš tam ve stejný den dojížděl k Romanu Vítkovi, který měl tehdy v Lysé ustájeno několik koní DS Pegas. S Lubošem jsme se začali kamarádit, ale vážné to začalo být až o pár let později.

Klasická láska na první pohled to tedy nebyla…
Láska na první pohled to z mého pohledu nebyla, ani na ni obecně moc nevěřím. Sympatický mi byl ale Luboš hned.

Během společného života jste vystřídali několik působišť, kde se vám líbilo nejvíce?
Pracovali jsme společně u pana Wolfa v Radomyšli, kde Luboš působil, když jsme se poznali, pak jsme byli v Benešově u Tomáše Hurta a teď už jsme čtvrtým rokem u Vaška Luky v Bošovicích. Po práci v Bošovicích dojíždíme ještě k trénéru Špeldovi. Ze všech působišt máme hezké vzpomínky a přátele.

Vystudovala jste ochranu životního prostředí na České zemědělské univerzitě. Nezvažovala jste někdy práci ve svému oboru?
Uvažovala jsem několikrát, jestli bych neměla dělat jinou práci, ale u koní jsem spokojená a momentálně si nedokážu představit dělat něco jiného.

Jaké vlastnosti si na svém partnerovi nejvíce vážíte?
Nejvíce si na Lubošovi cením toho, že je hodný, má smysl pro humor, je ke mně pozorný a má mě rád i po těch letech.

Čím vás naopak zaručeně naštve?
Většinou jsou to maličkosti a brzy mě to přejde. Jsme rozdílné povahy, což někdy vede k rozporům, ale jindy nám to pomáhá.

Život s žokejem přináší chvilky euforie, ale i strachu z pádů. Jak ty Lubošovy nesete?
Lubošovy pády a zranění nesu velmi špatně, a proto se už na žádný z jeho dostihů nedívám. Nejhorší byl asi pád v Lysé nad Labem, kdy ho v bezvědomí odvážel vrtulník. Dostihy jsou jeho život, a i když už nejezdí tak často, vzdát se jich úplně nechce.

Jste ošetřovatelskou a pracovní jezdkyní sprinterky roku 2013 Waka Laury - patří k vašim nejoblíbenejším, nebo má "šampionské" manýry?
Laura je v Bošovicích určitě moje nejoblíbenější, mám ji moc ráda. Je to osobnost a její čtyři loňská vítězství pro mne byla velkým zážitkem, obrovskou radostí a zároveň velkou odměnou za každodenní dřinu kolem koní.

Jako amatérská jezdkyně jste absolvovala třináct dostihů, v nichž jste získala i jedno vítězství. Netoužíte se někdy do dostihového sedla vrátit?
O návratu do dostihového sedla určitě neuvažuju. Jsem ráda, že jsem si to zkusila a zjistila, že to není žádná sranda. Ježdění dostihů není nic pro mne a ani mi nešlo. Úplně mi stačí a dělá radost, když se můžu svézt na dobrém koni doma v práci.

Při tak vysokém pracovním nasazení jaké s Lubošem máte, je možná zbytečné ptát se na to, jak trávíte volný čas...
Volného času opravdu moc není, ale když je, snažíme se ho trávit s našimi rodinami. Jinak máme oba rádi přírodu a naši boxerku Tracy, takže v létě s ní často vyrazíme třeba na houby.

S Lubošem tvoříte velmi sehraný pár. Co plánujete do budoucna?
Já nerada moc plánuju. Přeju si jen, abychom byli zdraví a byli jsme spolu rádi. Uvidíme, co nám čas přinese.

Foto: archiv Terezy Kučerové

.