2. dubna, čtyři dny před zahájením letošní dostihové sezóny, se dožívá úžasného životního jubilea, jen těžko uvěřitelných osmdesátin, jeden z největších a nejvěrnějších turfmanů Marek Skála.

Od roku 1963 do roku 2007, tedy plných čtyřiačtyřicet let fotografoval dostihy a dostihové koně a jezdce, na všech našich, ale nejen našich, závodištích. Vytvořil za tu dobu fotografický archiv těžko vyčíslitelné hodnoty. Odhadem, který nemusí být úplně přesný, ale víceméně je vysoce pravděpodobný, to představuje asi osmdesát tisíc negativů, z nichž v době ještě vlastně „předdigitální“ zhotovil více než sto tisíc fotografií.

Ve dnech, kdy slavil tři čtvrtiny století života, tedy právě před pěti lety, řekl: „Statistiku jsem si nikdy nedělal, ale pořádek jsem po celá ta léta udržoval vzorný. Možná, že to bude znít jako velké chlubení, ale jsem přesvědčený, že tak pečlivě popsaný a seřazený fotografický archiv už nikdo nikdy mít nebude. Všechny svoje negativy s kartotékou, jak podle data, tak podle jmen koní, jsem předal Jockey Clubu. Hledání je tak ohromně jednoduché a rychlé.“

Především se závodištěm ve Velké Chuchli je Marek Skála srostlý jako málokdo. Na dostihy sem poprvé přišel v roce 1951, kdy mu bylo sedmnáct. Na vlastní oči tak mohl tenkrát vidět například vítězství polského koně Pink Pearla s žokejem Wladyslavem Biesadzińskim v Československém derby. Snad v tom bylo i něco symbolického, protože Marek Skála, a to ví málokdo, je etnický Polák. Narodil se v roce 1934 v Krakově a jmenoval se Marek Fürst. Jako malé dítě prožil nesmírně těžké dětství. Sám vzpomínal takto: „Když vypukla druhá světová válka, rozdělily si Německo a Sovětský svaz Polsko na dvě poloviny. My jsme patřili do té východní a Rusové maminku a mě odtáhli na Sibiř. Táta už v té době nežil, zemřel krátce předtím. Na Sibiři jsme byli několik let v lágru. Pamatuji si toho z té doby jenom málo. Vím ale, že jsem měl neustále strašný hlad.“

Když se pod vedením Ludvíka Svobody začala v Buzuluku vytvářet první samostatná československá jednotka na území Sovětského svazu, nastoupila k ní Markova matka jako ošetřovatelka. Tam se seznámila se svým pozdějším druhým mužem, Čechem panem Skálou, který se pak stal Markovým nevlastním otcem. Sám Marek strávil druhou polovinu války v dětském domově ve městě Jefremov, asi 120 km od Moskvy. Maminka i otčím mimo jiné přešli se Svobodou armádou ve zdraví přes Dukelský průsmyk a po skončení války si do Jefremova pro tehdy jedenáctiletého Marka přijeli. Nejprve všichni bydleli v Tatranských Matliarech, potom se přestěhovali do Prahy. 

Teprve v hlavním městě Československa přišel Marek poprvé do kontaktu s češtinou. Dlouho se s ní těžce potýkal, ve škole to neměl lehké. Když povyrostl, stal se členem Jezdeckého oddílu TJ Slavia.  Pak ho čekala vojna, a když se z ní vrátil, chodil dvakrát týdně jezdit k trenéru Adolfu Radovi. V práci měl pod sedlem například Metála, který byl později, v roce 1971, s Evou Palyzovou druhý ve Velké pardubické. 

Jeho prvním zaměstnavatelem bylo družstvo Fotografia, kam nastoupil jako pomocný dělník. Tam se mu dostal poprvé v životě do ruky fotoaparát. Po různých peripetiích v dalších zaměstnáních si udělal maturitu, po které nastoupil do fotooddělení Filmového studia Barrandov. Tam pracoval až do doby, kdy odešel důchodu.

Na dostizích fotografoval původně jenom sám pro sebe, ale postupně se profesionalizoval. Nějakou dobu také dělal jak klusáckého, tak později i cvalového handicapera. Postupně se ale více a více soustřeďoval na roli, ve které ho vídaly celé generace aktérů i návštěvníků dostihů. Stal se de facto dvorním fotografem Státního závodišť, i když nikdy nebyl jeho zaměstnancem. Postupem let se sblížil a skamarádil se stovkami lidí z dostihového jeviště, hlediště i zákulisí. Ani jedni, ani druzí, ani třetí si bez něho především chuchelské závodiště vůbec nedovedli a nedovedou představit.

Marku, za Dostihový svět, ale i za všechny kamarády a známé, a že jich nemáš díky své přátelské a upřímné povaze i optimistickému přístupu k životu, i přes to zlé, co si jsi v něm prodělal, málo, Ti přejeme ještě mnoho let pevného zdraví. A samozřejmě také radosti z toho, co máš tak rád a pro co jsi toho tolik vykonal – z dostihů!

Petr Feldstein