Stylově, v neděli 27. dubna, tedy v den, kdy se na chuchelském závodišti budou letos po čtvrté konat dostihy, oslaví úctyhodné životní jubileum pan Karel Stibůrek. Muž, který jak k dostihovému sportu, tak k Velké Chuchli, neodmyslitelně patří. Pětinásobný jezdecký šampión ve steeplechase a později úspěšný trenér se začal učit v roce 1943 u mistra nad mistry, Karla Truhláře. Jako jezdec působil mj. u Josefa Cellera, Františka Hofbauera či Stanislava Bárty. V roce 1960 přešel k Josefu Krištůfkovi. V jeho stáji se pak stal obročníkem a trenérovou pravou rukou. Později dostihové koně PP Kladruby trénoval sám. Naposledy vedl trénink koní PP Motěšice.

Těžké překážky začal jezdit už jako učeň. Prvního vítězství ve steeplechase dosáhl v roce 1948, kdy mu bylo devatenáct. Vedl tehdy koně Sherryho, se kterým hned v roce následujícím zvítězil na vůbec prvním Mezinárodním mítinku socialistických zemí, který se konal v Praze, Cenu Moskvy, steeplechase na 5500 metrů. Na svém kontě má celkem 105 vítězných startů a vyhrál snad všechny významné překážkové dostihy, které se u nás v jeho jezdecké éře konaly. S jednou jedinou výjimkou. A tou byla Velká pardubická. Dostihová Mekka překážkových jezdců byla pro něho jako zakletá a zakletou nakonec pro smolaře Karla Stibůrka zůstala.
Startoval v ní osmkrát. V roce 1950 s Čingischánem bojovali o přední umístění, ale za Velkým anglickým skokem musel být kůň pro zranění zadržen. V roce 1951 ztroskotal na Velkém anglickém skoku znovu, tentokrát s Unkasem. V roce 1953 skončil s klisnou Rudinou na Velkém vodním příkopu. V roce 1954 vedl další klisnu Venuši, před Velkým anglickým skokem cválali v čele. Venuše pak dlouho odmítala překážku překonat. Nakonec se k tomu odhodlala, ale pád ji vyřadil z boje. Se stejnou klisnou se pokusil prorazit začarovaný kruh v roce 1955 po páté, ale tentokrát si tato vranka postavila hlavu už před Irskou lavicí. Pak se Karel Stibůrek postavil na start až v roce 1958. A to už bylo něco úplně jiného. Šestiletý debutant Liptov, kterého Stibůrek jel, obsadil skvělé druhé místo, pouhé dvě délky za sovětským Epigrafem. Ten obhájil prvenství z předcházejícího roku a je dodnes se třemi vítězstvími jedním z neúspěšnějších koní VP vůbec. Zdálo se, že Karel Stibůrek se letité smůly zbavil, ale nebylo tomu tak. Následující rok vedl Korana a padli na Taxisu. O tři roky později skončili pátí. V roce 1963 měl jet Korana znovu. Měsíc před Velkou si ale při pádu s koně Divína, který v jednom z dostihů na pardubickém závodišti šlápl do vosího hnízda, roztříštil klíční kost. Za několik týdnů Koran Velkou pardubickou slavně vyhrál – ale s Františkem Vítkem. Toho zraněný a nezištný Karel Stibůrek v průběhu dostihu u překážek mocně povzbuzoval.
Posledního jezdeckého vítězství dosáhl Karel Stibůrek s Kamganem v roce 1967. S nenaplněným velkým snem, vítězstvím ve Velké pardubické, se dlouho těžko smiřoval. Ještě v roce 1972 prohlásil: „Kdybych měl vhodného koně, kterého bych si mohl sám připravit, zkusil bych ve Velké štěstí ještě jednou.“
Jako velký znalec koní s mnoha zkušenostmi si později vedl úspěšně jako trenér. Dostihový program vydaný k neděli 20. dubna, kdy se také běžela Cena 85. narozenin Karla Stibůrka, připomněl z jeho svěřenců vítězku Memoriálu Rudolfa Deyla a dvojnásobnou klasickou vítězku (Jarní cena klisen a Oaks) a zároveň Koně roku 1985 Whisky a vynikajícího sprintera Myse. Přidejme ještě třeba vítěze Gomba handicapu z roku 1986 Questora, či Velké dubnové ceny 1978 Valtze, později výborného překážkového koně. A řekněme rovněž, že Karel Stibůrek měl svého času také nezpochybnitelný podíl na řadě znamenitých výsledků koní, které trénoval jeho tehdejší „šéf“ a trenérský předchůdce ve stáji PP Kladruby Josef Krištůfek.
Redakce Dostihového světa Karlu Stibůrkovi k jeho velkému životnímu jubileu gratuluje a do budoucna přeje ještě hodně radosti z dostihů a ze života vůbec.
                                                                                                                          

Petr Feldstein