Ani dlouhá a velkolepá historie čtrnáct desítek let existující Velké pardubické nepamatuje pouze šťastná období. Vedle tučných let zažila i ta hubenější. Těch povedenějších ročníků však bylo určitě nepoměrně více. Opomenout ale nelze ani ty druhé. I když každá Velká pardubická, byť třeba sebeskromněji obsazená, byla vždycky mimořádnou a sledovanou událostí.

Kritické období

Druhou poválečnou Velké pardubické v roce 1947 vyhrál francouzský kůň Rayon de Lune v sedle s osmačtyřicetiletým kapitánem Mauricem Buretem, členem tzv. Cadre Noir, což byli nejlepší z nejlepších jezdců slavné jezdecké školy v Saumuru. Vše se odehrálo za obrovského zájmu veřejnosti a před návštěvou sedmdesáti tisíc diváků. Málokdo mohl tehdy čekat, že na dalšího vítěze ze zahraničí si náš nejslavnější dostih, v celé Evropě nesmírně populární, bude muset počkat deset let. 

Šlo však i o celkovou atmosféru Velké pardubické i společenskou a kulturní úroveň jejího zázemí. Komunistický převrat, ke kterému došlo pouhé čtyři měsíce po vítězství francouzské dvojice, vedl k tomu, že Velká pardubická na čas v jistém ohledu přece jen ztratila glanc. Bez mezinárodní účasti jí ubylo do značné míry na atraktivitě.  Sportovní i společenské. To ovšem neznamená, že bychom snižovali výkony těch československých koní a jezdců, kteří se jí tehdy zúčastňovali a kteří ji v kritickém období její existence de facto drželi nad vodou. Všichni, kteří v oněch letech přetěžký kurz úspěšně absolvovali a vítězili, nebo dosáhli cíle na jakémkoli jiném místě, zaslouží uznání. Někteří z nich se po zásluze stali navždy jejími opravdovými hrdiny.  

Začalo to nenápadně 

Stojatou vodu neúčasti zahraniční konkurence rozčeřil rok 1954. Ovšem jen v rámci tehdejších možností, a ty opravdu nebyly velké. Byly dány spuštěním železné opony mezi Východem a Západem. Tehdy se dostihové organizace zemí sovětského bloku dohodli, že v Pardubicích se bude od následující sezóny konat na podzim mezinárodní překážkový mítink. Jednu neděli bude hlavním dostihem Cena Volhy, a tu další, jako vyvrcholení programu, Velká pardubická steeplechase. Na podzim 1955 k tomu skutečně došlo. Vedle československých koní a jezdců přijely do Pardubic ekipy pěti zemí: Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Dostihové odpoledne při Velké pardubické tak opět mělo mezinárodní obsazení. 

Éra pozdější převahy sovětských koní a jezdců začala nenápadně. Šestiletý polokrevný hřebec Atrap s jezdcem Anatolijem Antošinem dokončili Velkou pardubickou 1955 na šestém místě. O rok později však už byl další polokrevník Istrebitěl s Rostislavem Makarovem čtvrtý a klisna Bajga s Vladimirem Fedinem pátá. Vynikajícího, svého daleko nejlepšího výsledku dosáhli tenkrát Poláci, když jejich kůň Baracs a jezdec Marian Babirecki podlehli jen o krk vítězné československé dvojici Letec – Josef Vavroušek. V následujícím ročníku však sovětská reprezentace už dosáhla nečekaného a naprosto drtivého triumfu.

Epigraf poprvé

Na start Velké pardubické 1957 nastoupilo pole třiadvaceti koní, což byl do té doby historicky největší počet startujících. Čtrnáct z nich si s těžkým kurzem poradilo a dostih dokončilo. I to byl rekord. Ten rok, jak zaznamenal Miloš Svoboda, dvojnásobný vítěz Velké z let 1946 a 1952, jeden z jejích největších znalců a nejpečlivějších kronikářů, byl zvýšen prostor před betonovou tribunou a zbudován násep pro sedadla vpravo od věže rozhodčích. Kurs byl přeměřen a prodloužen o oblouk přes překážky 10 (Malý anglický skok) a 10a (Prodloužený Taxisův příkop), protože trať byla předtím o něco kratší než pro Velkou pardubickou typických a magických 6900 metrů. Za velmi příznivého počasí sovětští koně (přestože všichni běželi Velkou poprvé) a jezdci pole zcela ovládli a obsadili prvá tři místa. Suverénně vyhrál osmiletý plnokrevný hřebec Epigraf v sedle s Vladimirem Fedinem. Druhý byl Gazon II se Lvem Bakliškinem, třetí Barbara s Rostislavem Makarovem. Mezi prvním a druhým a druhým a třetím koněm v cíli byl rozdíl vždy 10 délek. 

Vstup mezi prominenty

Epigraf (Elbgraf – Gassira), suverén 68. ročníku, přijel na podzim následujícího roku své vítězství obhajovat. Ne už jako hřebec, nýbrž jako valach. V sedle už také neměl Fedina, nýbrž dalšího armádního jezdce a dalšího Vladimira, Prachova. Ani jedna, ani druhá, ba ani třetí změna, kterou bylo oproti ročníku předcházejícímu velmi nevlídné počasí (běželo se ve velkém chladu na hluboké, rozbahněné dráze, vodní příkopy byly přeplněné a rozlité) však na výkonu předcházejícího vítěze, ani na konečném výsledku nic podstatného nezměnily. Prvenství, které Epigraf znovu vybojoval, však nebylo tak suverénní. Důstojného soupeře měl opět ve svém krajanovi Gazonovi II, jenž byl za vítězem zpět o osm délek, ale po předcházejícím druhém místě tentokrát doběhl třetí. Mezi dva sovětské koně se totiž po výborném výkonu vklínil československý hřebec Liptov, teprve šestiletý, vedený Karlem Stibůrkem.  

Druhým vítězstvím se Epigraf zařadil mezi nejúspěšnější koně Velké pardubické. Ta do té doby měla pouze dva trojnásobné vítěze, a to ještě z období devatenáctého století – Briganda (1875, 1877, 1878) a Lady Anne (1891, 1894, 1896). Ani vítězů dvojnásobných nebylo před Epigrafem mnoho – osm: Victoria (1881, 1883), Alphabet (1890, 1892), Magyarád (1897, 1900), Jour Fix (1902, 1903), Landgraf II (1923, 1925), Remus (1932, 1933), Herold (1935, 1936) a Var (1948, 1950).

V následujícím roce 1959, kdy se navíc konal jubilejní 70. ročník, měl tedy Epigraf možnost zařadit se do té nejvybranější společnosti. Navíc mu šlo o dvě historická prvenství, de facto absolutní, která by mu už jednou provždy zůstala a o která ho v budoucnu nemohlo nic připravit: být prvním trojnásobným vítězem Velké pardubické ve 20. století a stát se také vůbec prvním koněm od úvodního ročníku v roce 1874, který by dokázal Velkou pardubickou vyhrát ve třech po sobě jdoucích letech. Dosáhnout tedy klasického hattricku. První trojnásobný vítěz Velké pardubické Brigand sice také zvítězil třikrát za sebou, žádný jiný kůň šňůru jeho triumfů nepřerušil, ale měl v tomto ohledu tu smůlu, že v roce 1876, rok po jeho prvním vítězství, se Velká pardubická pro silné mrazy nekonala.

Zlatý hattrick

A tak bylo nač se těšit. Epigraf přijel na Velkou pardubickou 1959, která pořádala nejen svůj 70. ročník, ale slavila také 85 let od svého založení, znovu ve výborné formě. Bylo mu deset, měl dostatek zkušeností i sebevědomí, stejně jako jeho jezdec Vladimir Prachov. V Pardubicích už tehdy populární Voloďa, který si dostih přes Taxisův příkop, jeho atmosféru i město, ve kterém se koná, hned napoprvé zamiloval na celý život. 

Ve startovním poli nejen samotné Velké pardubické, ale i rámcových dostihů tentokrát chyběli Maďaři, Poláci, Bulhaři i Rumuni. Neměli tehdy k dispozici koně, u kterého by byl reálný předpoklad, že uspěje. Zvláštností, nebo jistou kuriozitou tohoto ročníku, už tehdy se „koketovalo“ s přídavnými akcemi, respektive atrakcemi, byl ukázkový seskok vynikajících československých parašutistů, mistrů světa Jaroslava Jehličky a Gustava Koubka, na plochu závodiště.

Epigraf, usilující o nesmrtelnost, měl při svém třetím startu ve Velké pardubické 16 soupeřů. Nechyběli mezi nimi ani dva největší konkurenti z předcházejícího ročníku Liptov a Gazon II. V poli byl z dalších zajímavých koní také Koran, tenkrát osmiletý debutant, který se svých nejslavnějších chvil, v sedle s Františkem Vítkem, dočkal o čtyři roky později, Tornáda, náš nejúspěšnější kůň v 68. ročníku, Korek, Vanda II. Dobře se jevil i sovětský nováček Bazis s už zkušeným Bakliškinem.

Epigraf s Prachovem ovšem nedovolili, aby kdokoli pochyboval o jejich kvalitách a vynikající souhře. Kůň vyhrál Velkou pardubickou potřetí, jezdec podruhé. Za celý dostih neudělali jedinou chybu. Což se nedalo říci o jeho nejvážnějších soupeřích. Mezi osmi koňmi, kteří přešli celý kurz, nebyl tentokrát ani Liptov, ani Gazon II., svoji první Velkou pardubickou nedokončil ani Koran. Pád na trati měli také Korek s Oldřichem Raisnerem a Tornáda s Václavem Svobodou, ti se však nakonec do cíle dostali na čtvrtém, respektive na šestém místě. Dobře běžel Bazis, Bakliškin ho dovedl do cíle jako druhého, a třetí byla klisna Cora s Ivem Rapantem. Výrok rozhodčích však zněl takto: Zadrženě – daleko – daleko – daleko – 0,5 – 2. Třetí Epigrafovo vítězství bylo nejsuverénnější, jeho soupeři neměli žádnou šanci. Zdálo se, že desetiletý plnokrevný valach je neporazitelný, a že, pokud jde o triumfy ve Velké pardubické, ještě zdaleka nemusel říci své poslední slovo.

Jediný pád

Naposledy startoval Epigraf ve Velké pardubické 1960. S cílem pokusit se o nemožné. Zvítězit po čtvrté za sebou. Po třech vítězstvích nemohl nebýt favoritem, role to však byla nesmírně obtížná. Velká převaha sovětských koní z posledních let pomalu nedávala spát majitelům československých koní. Mnohem podstatnější však bylo, jak ukázal průběh dostihu, že těžší a navíc mladší soupeři vyrostli jedenáctiletému Epigrafovi v SSSR. Přesto se zdálo, že Epigraf s Prachovem to dokážou. O čtvrté prvenství je připravil nečekaný pád, Epigrafův první a poslední na trati Velké pardubické vůbec, na Velkém anglickém skoku. Skvělý kůň tak 71. ročník dokončil až na třetím místě – za svými krajany Grifelem s Ivanem Avdějevem a Reljefem s Nikolajem Guselnikovem. Sedmiletý Grifel, který o rok později své vítězství obhájil, vyhrál, přestože i on padl. Navíc na Taxisu.  Sovětskou nadvládu dotvrdila pátým místem ještě klisna Brusnika. Z našich koní byl nejlepší čtvrtý Lotos-1, polokrevný valach, s Jiřím Davidem.

Epigraf byl prvním koněm, který se pokusil o čtvrtý triumf v řadě. Po něm podstoupili stejně gigantický úkol postupně Železník (1990), Peruán (2001) a Tiumen (2012). Bilance dosavadních 123 ročníků řadí Epigrafa mezi koňmi na čtvrté místo. V tomto hodnocení je samozřejmě mezi čtyřnohými aktéry první Železník, jediný čtyřnásobný vítěz (ovšem ne bez přerušení). Druhé místo patří klisně Lady Anne, která v předminulém století vytěžila ze svých sedmi startů tři prvenství, jedno druhé, jedno třetí, jedno čtvrté místo a pouze jednou nebyla klasifikována. Třetí je Peruán s třemi triumfy a jedním druhým místem, čtvrtý tedy Epigraf – tři vítězství a jedno třetí místo ze čtyř startů. Hned za ním je Tiumen, také se třemi vítězstvími a jedním třetím místem, avšak z pěti startů. Osmičku největších prominentů doplňují tři zbývající trojnásobní vítězové – Brigand, Sagar a Korok.

Letos 18. října uplyne od třetího vítězného startu Epigrafa přesně padesát pět let. 

PETR FELDSTEIN