Čas letí jako ostře speedující kůň. 6. července uplynuly už tři roky od smrti Evy Palyzové.  Vynikající dostihová jezdkyně a později úspěšná trenérka zemřela v den státního svátku a jen krátce před zahájením dostihového odpoledne v Lysé nad Labem. Na závodišti a ve městě, které je s jejím jménem nerozlučně spojeno.
Podobně, a navždy, je ovšem její jméno spojené s Velkou pardubickou. Přesto, že nebyla první ženou v historii, která se odvážila postavit na start tohoto dostihu, nýbrž „až“ druhou. A přesto, že se jí ani v jednom z devíti případů nepodařilo to, co dokázala její předchůdkyně Lata Brandisová. Zvítězit.
Protože Evě Palyzové, a především jí, náleží ono výstižné označení: nezvítězivší vítěz. Velká pardubická znamenala pro Evu Palyzovou mnoho. Právě tak mnoho ovšem znamenala pro Velkou pardubickou, ten věčný seriál o koních a lidech, ona.

      
JEZDCI SI ZVYKLI
Evě Palyzové, rozené Vítové, dal slavné dostihové jméno její manžel Ferdinand Palyza. Ten startoval ve Velké celkem sedmkrát a kromě prvenství s polokrevným Junákem v roce 1953 v ní byl se stejným koněm ještě i druhý (1951), čtvrtý (1952) a pátý (1950).  Jako Eva Vítová se ovšem jeho pozdější žena prosazovala dříve, než se za něho v roce 1956 provdala. Pod dívčím jménem vyhrála v den Velké pardubické dvakrát, v letech 1954 a 1955, Memoriál kapitána Poplera. Nejprve s Toskou, a potom se Salajkou, kterou už pro ni připravoval budoucí manžel. Ten tehdy sice ještě také jezdil, ale stále více už se zaměřoval na trenérskou profesi.
Pak následovala celá série vítězných startů dívky, která se nejprve prezentovala především jako parkúrová jezdkyně. Pětkrát za sebou byla juniorskou mistryní republiky. Pokud jde o dostihy, nemůžeme pro obdiv k jejímu pozdějšímu účinkování ve Velké pardubické opomenout, že Eva Palyzová dokázala mimo jiné vyhrát pětkrát za sebou Velkou benešovskou steeplechase. Její jméno častokrát figuruje i mezi vítěznými jezdci dalších dříve velice prestižních překážkových dostihů – Velké olomoucké steeplechase, Velké oderské steeplechase, Velké ceny Lysé nad Labem, Velké pražské steeplechase, Velké karlovarské steeplechase i Velké poděbradské steeplechase.
Později na své začátky vzpomínala takto:  „Nebylo to vůbec jednoduché, žena se vůbec prosazuje daleko hůř než muž. A v dostizích, navíc překážkových, zvlášť. Postupně si ale na mě kolegové v sedle přece jen začali zvykat a časem už mě brali jako rovnocenného partnera. Hodně tomu pochopitelně pomohly moje úspěchy.“
     
TVRDÝ KŘEST     
Ferdinand Palyza startoval ve Velké pardubické naposledy v roce 1958. Klisna Vanda II, kterou vedl, doběhla sedmá. Eva Palyzová absolvovala svou premiéru v jediném dostihu, jehož kurz vede přes Velký Taxisův příkop se stejným koněm hned následující rok. Křest ohněm pro Evu Palyzovou, která přicestovala do Pardubic nejen s manželem Ferdinandem, ale už i s dvouletým synkem Jendou, však nedopadl dobře. V ročníku, v němž dovršil svůj památný hattrick Epigraf, skončila dvojice Vanda II – Palyzová pádem na druhé překážce. Jezdkyně se navíc zranila.
„Byla to smůla. Na druhou stranu jsem asi zaplatila daň za dost velkou nerozvážnost. Když si jenom vzpomenu, jak jsme tehdy do Pardubic cestovali. Ve vagóně s Vandou a s malým Jendou. Žili jsme tehdy v manželových rodných Vlaštovičkách u Opavy. Já byla netrpělivá, chtěla jsem jet Velkou co nejdříve. Měla jsem totiž obavu, že bych mohla něco promeškat.“
Palyzovi jezdili na Velkou pardubickou společně, jako rodina, i později. Nejméně týdenní pobyt v podzimních Pardubicích pro ně znamenal vyvrcholení celého roku, a to nejen dostihového. Prostě největší možnou událost. Eva se ani trochu nedivila těm, většinou šlo o bývalé jezdce, kteří si kvůli předstartovní atmosféře, jíž celé město žili, brali dovolenou. Aby to ovzduší, s ničím na světě nesrovnatelné, do sebe v dostatečné míře nasáli. Když ale přišel pátek a do startu zbývaly pouhé dva dny, či ještě méně, šla ta zvláštní, slavnostní nálada pro ty, které čekal hlavní dostih, přece jen stranou. Vystřídalo ji napětí a jistá, někdy větší, někdy menší, nervozita. 
     
CAVALET
V době, kdy už nejezdila a převzala po svém muži trenérské žezlo, Eva Palyzová řekla: „Připravit pro Velkou pardubickou kvalitního koně trvá někdy i několik let. I koně mají samozřejmě větší nebo menší talent.“ To byl i případ Cavaleta, prvního z těch, v jehož sedle mohla mít následovnice Laty Brandisové a do té doby vedle ní stále jediná žena, která kdy v tomto dostihu startovala, oprávněné naděje na dobré umístění. Nejmladší z rodiny Palyzů, Jenda, mezitím trochu povyrostl, bylo mu osm. Jeho mamince rovných třicet. Nakonec chybělo opravdu málo, aby od 10. října roku 1965 figurovalo mezi vítěznými jezdci další jméno s koncovkou ová. Ferdinand Palyza připravil své ženě Cavaleta skvěle.
Sama Eva Palyzová popisovala své a Cavaletovo heroické vystoupení takto: „Když Cavalet nastupoval na start, věděli jsme, že není úplně v pořádku. Pobolívala ho noha. Nikdo nám moc nevěřil, zvlášť po mém prvním vystoupení, i když už od té doby uběhlo šest let. Manželův ordre zněl: Jdi dopředu. To jsem samozřejmě věděla, protože Cavalet se zpočátku moc nedal držet. Další pokyny byly takovéto: v průběhu dostihu ho šetři, neprodlužuj si trať, nic nepodjížděj a dej pozor, ať mu neublíží ostatní koně. O Taxisu jsem ani moc neuvažovala, přešli jsme přes něj úplně lehce a usadili jsme se na špici. Ale na Poplerově skoku, čtrnácté překážce, Cavalet zakopl a začala mu téct z nohy krev. Od té chvíle už nešel čistě. Na Velké vodě jsme si málem ustlali.“
Ještě před přechodem na travnatou dráhu, za Havlovým skokem, měli ovšem Cavalet s Evou Palyzovou velký náskok. Tak velký, že se zdál nedostižný.  Pak ale začal až neuvěřitelně rychle mizet. Z druhé pozice zaútočili Mocná s Františkem Vítkem. Ale i poslední proutěnou překážku zdolával Cavalet jako první. V cíli však už dříve než Cavalet byla Mocná. O dvě délky. V roce 1985, tedy o dvacet let později, Eva Palyzová přiznala: „Zoufalstvím jsem se skoro složila. Brečela jsem, nemohla jsem uvěřit tomu, že to nakonec nevyšlo. Lidé mi tleskali a já se mohla užrat vzteky. Až po hodně dlouhé době jsem si uvědomila, že bylo vlastně ohromné štěstí, že Cavalet vůbec tu Velkou tehdy dokončil. Byl to úžasně poctivý a snaživý kůň. Výkon, který podal, byl neuvěřitelný.“
    
HARLEKÝN
Další koněm, se kterým se Eva Palyzová vydala do boje s přetěžkým kurzem dostihu i se soupeři, byl plnokrevný valach Harlekýn. A ne jednou, jako s Cavaletem, nýbrž hned třikrát. V roce 1967 skončili sedmí. Těsně předtím ovšem měla Eva Palyzová těžký pád v rámcovém dostihu. Do Velké pardubické nastupovala hodně otřesená a ani v ní se s Harlekýnem nevyvarovala složitých situací a okamžiků.
V poli následujícího ročníku, který se konal až o dva roky později, byla i dvojice Korok – Václav Chaloupka. Ta tenkrát dosáhla prvého ze svých tří slavných vítězství. Přesně polovina z osmnácti startujících dostih dokončila. Druhá polovina cíle nedosáhla. Harlekýn s Evou Palyzovou byli v té méně šťastné části pole.
V jubilejním osmdesátém ročníku v roce 1970 Korok své vítězství neobhájil. Před Taxisem zastavil a odmítl pokračovat. Tím se otevřely šance pro ostatní. Tedy i pro Harlekýna a jeho už zkušenou, populární pětatřicetiletou jezdkyni, která ve Velké pardubické tehdy startovala po páté. Osudným místem se však pro ně stal, stejně tak jako pro mnoho jejich předchůdců i následovníků, Hadí příkop. Do cíle se sice nakonec dostali, ale pád znamenal konec nadějí na dobré umístění. V dostihu, po kterém se na počest vítěze hrála poprvé a zatím naposledy v historii bulharská hymna zásluhou klisny Vezny II a jezdce Nedělko Mileva, byl Harlekýn klasifikován na jedenáctém místě. „Moc mě mrzelo, že jsem zklamala své příznivce, kterých bylo opravdu hodně. Věřili mi, napsali mi i spoustu krásných dopisů. Bylo mi to líto…“
  
METÁL  
Evu Palyzovou však ve Velké pardubické čekaly, hereckou mluvou řečeno, ještě další velké a krásné role. A to hned ve dvou následujících ročnících, kdy byl jejím partnerem mimoňský valach Metál. Současně to však byly ročníky, v nichž, k Evině smůle, kulminovalo umění a dokonalá souhra koně a jezdce, kteří reprezentovali barvy jihomoravských Židlochovic. Koroka a Václava Chaloupky. Eva Palyzová měla skutečně velkou smůlu, že se v letech 1971 a 1972 „trefila“ do hvězdného období této obdivuhodné dvojice.
Metál měl jinou povahu než poctivý, bojovný Cavalet. Byl chytřejší, talentovanější, ale také mazanější. Ve stáji nezkazil žádnou legraci, na požádání byl ochoten předvádět všechny možné kousky. Takový třídní, respektive stájový, šašek. Říkalo se mu „sranda kůň“. Když ale šlo do tuhého, a při Velké pardubické jde do tuhého vždycky, šly žerty pochopitelně stranou. N ježdění nebyl Metál jednoduchý, projevoval se tak trochu jako spekulant. Uměl toho hodně, ne vždy však byl ochoten to předvést.
     
PO DRUHÉ DRUHÁ
V roce 1971 měla Velká pardubická velmi silné a zajímavé pole. Na startu byli oba vítězové předcházejících ročníků. Jak Korok, tak Vezna II. se svými stálými jezdci. Třetím párem, který už dokázal Velkou pardubickou vyhrát, i když už pět let předtím, byli Nestor s Tiborem Kňazíkem. Do boje s jedenatřiceti překážkami a spoustou dalších nástrah se poprvé pustili i Mor s Karlem Benšem, pro změnu dvojnásobní vítězové let budoucích. Mezi jezdci byli i další dva nositelé pozdějších velkých jmen, teď ovšem v sedle jiných koní, než se kterými se za nějaký čas tak proslavili. Pavel Liebich a Jiří Kasal.
Dostihu však vévodili Korok s Václavem Chaloupkou a Metál s Evou Palyzovou. Jak průběh boje ukázal, na triumf tehdy nemohl dost dobře pomýšlet nikdo další. Snad s výjimkou Mora s Benšem. Ti přes pád na Taxisu skončili nakonec třetí. Zřetelně tak naznačili své možnosti, i když si na první vítězství museli od té doby ještě tři roky počkat.
Metál vedl ještě na dvacáté šesté překážce. Na následující sedmadvacítku, Havlův skok, šli už s Korokem současně, ale poctivější a snad i bojovnější Chaloupkův kůň ji zdolal o poznání lépe, než jeho soupeř s jezdkyní v mimoňském dresu. Právě tady se asi rozhodlo. Korok už před sebe Metála nepustil, v cíli byl o dvě délky dříve. Přestože byl jeho náskok vlastně minimální, Eva Palyzová na adresu vítězné dvojice sportovně řekla: „Nebyli k poražení.“ Jezdecké umění Václava Chaloupky koneckonců vždy velice obdivovala, stejně tak jako Korokovy výkony.

PO TŘETÍ BLÍZKO VÍTĚZSTVÍ
8. října 1972 byl nádherný slunečný den. V hledišti se sešla skvělá návštěva, atmosféra jako vždy báječná. Průběh odpoledne sledoval i československý prezident Ludvík Svoboda. V sedlech osmnácti koní, které si startér Jiří Šindler před dostihem, než je poslal na téměř sedmikilometrovou trať, rovnal, byly poprvé, a ve Velké pardubické také dosud naposledy, dvě ženy. Kromě zkušené Evy Palyzové i debutantka Jana Nová. Třetí „amazonka“ v tehdy už téměř sto let staré Velké pardubické jela bělku Lukavu.    
Metál měl skvělou formu, ještě výrazně lepší než rok předtím. A i když mezi jeho soupeři byl znovu Korok, Eva sobě i svému koni hodně věřila. Metál šel skutečně výborně, tentokrát vůbec nespekuloval. Bojoval, a i v pokročilém stádiu dostihu měl pořád dost sil. Snad nejvíc ze všech, kteří byli ve vedoucí skupině.
Před prvními koňmi byl Velký anglický skok. Metál na něj cválal s úžasnou chutí a suverénně jej zdolával. Na rozdíl od bulharské Vezny II., která při jeho překonávání spadla přímo před Metálovy nohy. Ten neměl nejmenší šanci kolizi ustát. Než se jeho jezdkyně znovu dostala do sedla a než svého koně vyvedeného z míry zklidnila, byli tři největší soupeři v nedohlednu. Úspěšný boj o své třetí vítězství tehdy Korok svedl s Morem. Metál s Evou Palyzovou skončili čtvrtí, deset délek za Flangem.

KDYBY SE JEŠTĚ JEDNOU NARODILA
Eva Palyzová startovala v nejtěžším a nejslavnějším dostihu na evropském kontinentu devětkrát. Vítězství, které by jí náleželo a slušelo, se však nedočkala. Její velký sen se nesplnil, na triumf Laty Brandisové z roku 1937 nenavázala. Poté, co se s pardubickým závodištěm rozloučila jako jezdkyně (v sedle tu naposledy účinkovala v roce 1975 v Memoriálu kapitána Poplera), toužila nesmírně po tom, aby byla „alespoň“ první trenérkou, která Velkou pardubickou vyhraje. Ani v tom ji však neúprosný osud nevyslyšel. Nebylo jí prostě přáno.
Přesto několik let před svou smrtí řekla: „Velká pardubická pro mě a celou naši rodinu vždycky hodně znamenala a znamená stále. Kdybych se ještě jednou narodila, šla bych do toho znovu…“   
     
Petr Feldstein