Poddaní Jejího Veličenstva a VP v letech totality

Hrdý Albion, jak se dříve říkalo Anglii, dal světu nejen Shakespeara, Bacona, Byrona a mnoho dalších velkých osobností, ale kromě jiného také dostihy. Šedesát let po vzniku prvního klasického dostihu The Oaks a padesát devět let po prvním derby na epsomské pláni jižně od Londýna se v roce 1839 konala v Aintree u Liverpoolu poprvé Grand National steeplechase. Angličané na ni byli, a jsou dodnes, tak jako na vše, co souvisí s turfem, velmi pyšní. Ale když se o dalších třicet pět let později začala v Čechách na území Rakouska-Uherska běhat Velká pardubická, vzali i ji rychle na vědomí a každého úspěchu v ní si vážili. Ostatně – jediný člověk, který kdy dokázal oba nejslavnější překážkové dostihy světa vyhrát, byl na přelomu předminulého a minulého století Angličan George Williamson.

Historii Velké pardubické poznamenal, stejně jako veškerý život v naší zemi, komunistický převrat v únoru roku 1948. Tradiční soupeři ze svobodných zemí západní Evropy, tedy i z Anglie, k nám přestali jezdit. Železná opona měla za následek prudké snížení sportovní i společenské úrovně. 

Veni…

Než se na startu Velké pardubické opět objevili první kůň a jezdec z Ostrovů, uplynulo od „vítězného Února“ rovné čtvrtstoletí. Tak začala, i když s přestávkami, další éra anglických námluv s nejtěžším kontinentálním překážkovým dostihem, k němuž Ostrované měli a vlastně stále mají určité výhrady. Ale který je současně vždy lákal a přitahoval.  

Bylo to rok po třetím vítězství Koroka. Večer 4. října 1973, pouhého dva a půl dne před startem 83. ročníku, dorazil do Pardubic Angličan Christopher Collins se svým impozantně vyhlížejícím koněm jménem Stephen´s Society. Zdálo se, že majitel, trenér a jezdec v jedné osobě riskuje až příliš, když přípravě a aklimatizaci věnuje takové minimum času. Že věhlasný československý překážkový dostih značně podceňuje. Dostihová dráha se navíc uzavírala vždy v sobotu v poledne, dvacet čtyři hodin před zahájením celého překážkového mítinku. Pan Collins si trať pouze prošel a taktiku si stanovil podle toho, co viděl a co znal z filmů o Velké pardubické, které měl doma v Anglii možnost zhlédnout. Je ale také jisté, že kromě toho ještě s některými lidmi den před startem konzultoval, z kterého místa je nejlepší skákat přes Velký Taxisův příkop. 

…vidi…

Z osobního svědectví to víme od dlouholetého startéra Velké pardubické Jiřího Šindlera a od tehdejšího tiskového a propagačního referenta Státního závodiště Miloslava Jenšíka. 

Jiří Šindler na to v roce 1999 vzpomínal takto:“Večer před startem se mě Collins, asi mě považoval za velkého znalce Velké pardubické, zeptal, jak by měl najíždět Taxis. Překážku, ze které měl, což bylo pochopitelné, velký respekt. Řekl jsem mu, že od jezdců vím, že nalevo je Taxis, respektive živý plot nad jeho příkopem, sice trochu nižší, ale že právě proto je tam hodně plno. Zato pravá strana, která působí jako vyšší, bývá často prázdná, a je tedy mnohem menší pravděpodobnost, že by jeho valach, mimochodem nejkrásnější kůň, jakého jsem kdy do té doby viděl, padl přes jiné koně.“

Miloslav Jenšík si před několika lety vybavoval své tehdejší setkání s Collinsem takto: „Když přijel do Pardubic, hned si chtěl projít kurz dostihu. Ukázalo se, že jsem jediný, kdo je schopný s ním mluvit anglicky. U Taxisu se mě zeptal, z kterého místa je nejlepší jej skákat. Bylo mi hloupé říct, že nejsem ten, kdo by mu měl něco doporučovat. Ale pak jsem si vzpomněl, že řada jezdců a trenérů považovala za optimální najet si před překážku více vpravo, zhruba do třetiny až čtvrtiny té šíře, a prezentoval jsem mu to jako jejich názor. A že je samozřejmě důležité, aby měl před dopadem volné místo. On to pak jistě konzultoval ještě se skutečnými znalci. Ale fakt je, že ten Taxis zdolal právě takto.“

…vici!

Chris Collins nepochybně na tyto rady dal. A na začátku také příliš nepospíchal. Velký Taxisův příkop, čtvrtou překážku v pořadí, absolvoval mezi posledními. Zato však zcela jistě. Skákal skutečně spíše vpravo. Jak při odskoku, tak při dopadu, měl proto dostatek místa. Ve chvíli kdy se kopyta jeho všemi obdivovaného valacha dotkla pevné země, potvrdil si Chris Collins to, o čem byl přesvědčen už při prohlídce tratě. Že jeho kůň i on právě zdolali nejtěžší dostihovou překážku na světě. Dvacet let před její pozdější úpravou tomu tak nepochybně bylo.

Stephen´s Society i pan Collins, který v roce 1965 obsadil v liverpoolské  Velké národní v sedle koně Mr Jones úctyhodné třetí místo, získali po překonání Taxisu ohromnou jistotu. Během několika set metrů cválal mohutný anglický kůň ve vedoucí skupině. Dokonalá souhra koně a jezdce byla pro diváky nezapomenutelným zážitkem. Od té chvíle zbývala soupeřům pouze naděje, že se Stephen´s Society (který rovněž ve Velké národní startoval, ale nedokončil ji) poleká lesklé hladiny Hadího a Velkého vodního příkopu. Collins z toho měl také obavy, ale Stephen (Stývn), jak mu tento Angličan říkal, nezaváhal. Nejenže snadno vyhrál, ale vytvořil i traťový rekord časem 10:04,9, který pak vydržel čtrnáct let. Překonal jej až Železník při svém prvním vítězství s Josefem Váňou v roce 1987. 

První žena Velké národní v Pardubicích

Collins a Stephen´s Society přijeli v roce 1974 své vítězství do Pardubic obhajovat.  Dva pády, na Taxisu a Velkém vodním příkopu, jim to však znemožnily. Přesto obsadili velmi dobré třetí místo. 

Další dva ročníky už se obešly bez anglické konkurence. V roce 1976 ovšem ve Velké startoval, ale neúspěšně, dokonce kůň z USA – New Arctic s jezdcem Georgem Sloanem, dvojnásobným účastníkem Velké národní v Liverpoolu. V Pardubicích ovšem padli už na druhé překážce.

Následující rok byly mezi startujícími dvě anglické dvojice. Barony Fort s Charlottou Brewovou, kteří se o šest měsíců také zúčastnili, ale neúspěšně, Velké národní, a Can Cottage s jezdcem Broderickem Munro-Wilsonem. Tehdy 21letá slečna Brewová byla vůbec první ženou, která se kdy ke startu ve Velké národní odhodlala.  Do cíle Velké pardubické se ani jeden z anglických účastníků nedostal. Can Cottage skončil na Taxisu, Barony Fort na Malém Taxisu.

Tajemný pan Saunders 

V roce 1982 se na scéně Velké pardubické poprvé objevil Collinsův přítel George Saunders. Náklady svého pobytu v Československu hradil s Collinsovým souhlasem z jeho konta. Vítěz VP 1973 a třetí z VP 1974 měl totiž vyhrané peníze ze svého vítězství a třetího místa uložené v Živnostenské bance v Praze. Za předcházejícího režimu nemohly totiž naše banky ani majiteli konta ze Západu vyplácet výhry v jiné podobě než v nesměnitelných československých korunách. Cesta na Velkou pardubickou tedy nebyla a ani nemohla být pro Angličany lukrativní záležitostí, nýbrž projevem sportovního ducha, odvahy nebo také určité formy dobrodružství. Právě to platilo, jak se ukázalo později, o Georgeovi Saundersovi. I když v jeho případě by se snad ještě více hodilo mluvit o hazardérství.

Když pan Chris Collins, který Saunderse ke startu ve Velké pardubické inspiroval, o svém příteli do Československa psal, zmínil se o tom, že Georgeovi je okolo padesáti let. Skutečnost však byla ještě mnohem překvapivější. George Saunders stanul poprvé na startu Velké pardubické osm měsíců po svých šedesátých prvních narozeninách. Bylo to v roce 1982 a pan Saunders, muž, jak se ukázalo až o řadu let později, s nesmírně dobrodružnou a i dosti tajemnou minulostí, původem Rus (podobně jako vítěz VP 1951 Vladimír Hejmovský), se stal nejstarším jezdcem Velké pardubické v její historii.

Na Irské lavici… 

Na počátku léta toho roku ještě pan Saunders vlastnil tři koně. Pak mu ale jednoho z nich zabil v červencové podvečerní bouřce na pastvě blesk. Dalšího koně musel tento muž s věnečkem šedých vlasů prodat, aby měl peníze na cestu do Československa a zpět. Se třetím, Pahangem, převysokým, skvěle stavěným hnědákem, přijel do Pardubic. I pan Saunders si šel nejprve prohlédnout Taxis. Vzápětí se o něm vyjádřil v tom smyslu, že podobných překážek absolvovali s Pahangem už hodně.

Pahang vzbuzoval respekt nejen svým exteriérem, ale také zřejmými skokanskými předpoklady. Jediné co proti tomuto valachovi hovořilo tak byl jeho téměř dvaašedesátiletý jezdec. Muž, který byl přes svou odvahu a snad i jezdecké schopnosti jistě daleko za vrcholem svých fyzických sil.

Pahang ovšem fantastickým způsobem zdolal první tři překážky a pak i Velký Taxisův příkop. Byl to však poslední úspěšný skok jeho života. Jeho osud se naplnil za několik okamžiků na Irské lavici. Devítiletý kůň se v nastalé euforii zřejmě rozhodl překonat její val skokem naráz, místo aby po něm vyšplhal a dolů slezl, nebo lehce seskočil. V nevyhnutelném pádu si kůň zlomil páteř a zůstal ležet na vrcholku Irské lavice, která se tak stala jeho mohylou. George Saunders, který před pátou překážkou v kurzu VP evidentně neměl svého oře pod kontrolou, se skutálel pod překážku a poranil si přitom nohu.

Není to Pahang

Za rok byl ovšem George Saunders v Pardubicích znovu. Hluboký smutek v očích, se kterým po ztrátě Pahanga dvanáct měsíců předtím odjížděl, nechal za kanálem La Manche. Jeho nový kůň, který mu ovšem nepatřil, se jmenoval French Pop. Saunders byl „pouze“ jeho trenérem a jezdcem. Občas se však smutek do pohledu pana Saunderse vracel. To když se ho někdo zeptal, jaký je French Pop, a když pan Saunders odpovídal: „Není to Pahang.“

V tehdejší Velké pardubické startovali ovšem ještě další Angličané. Beginagin s Georgem Goringem, hoteliérem z Londýna, a Wells Fargo s Michaelem Robertsem. French Pop a téměř třiašedesátiletý pan Saunders se dostali o jednu překážku dál než loni Pahang. Skončili na Popkovickém skoku, oba ale zůstali zdraví. Beginagin obsadil osmé, Wells Fargo deváté místo. Jejich amatérští jezdci byli naprosto vyčerpaní, za cílem se v prvních chvílích jen stěží drželi v sedle.  

Druhé místo hlavního účetního

Než na pardubickém závodišti na jednom ze stožárů umístěných nedaleko startu znovu zavlála anglická vlajka, uplynulo dalších pět let. V roce 1988 zkusili štěstí Free Flow a William Sporborg. Devítiletý robustní valach byl koněm typu Stephen´s Societyho a Pahanga. Typický hunter. Jeho jezdec, pobledlý, mlčenlivý mladík se zasněným pohledem nepůsobil v civilu nijak dostihově. 

Když ovšem před startem Velké pardubické v paddocku v efektním modrém dresu naslouchal radám majitele a trenéra Free Flowa, jímž nebyl nikdo jiný než jeho otec C. H. Sporborg  (také jeden z přátel Chrise Collinse), vypadal už zcela jinak. A co teprve v sedle na koni! Od Collinsových dob nepředvedl žádný z Angličanů na pardubickém závodišti tak skvělý jezdecký výkon. Free Flow doběhl druhý, hned za Železníkem, který tehdy dosáhl s Josefem Váňou svého druhého ze čtyř vítězství.  

William Sporborg, hlavní účetní Hambros Bank Limited, společnosti vedené jeho otcem, demonstroval po celý průběh dostihu klid, přehled a eleganci anglické jezdecké školy.

Pýcha, která předcházela…

Druhé místo Free Flowa ve Velké pardubické mělo v Anglii značnou odezvu. I proto se Velké pardubické 1989, poslední v éře totalitního komunistického režimu, zúčastnilo pět koní z kolébky turfu. Po loňském úspěchu jejich krajana byli ostrovní jezdci nesmírně sebevědomí. Naprosto nepochybovali o tom, že si domů odvezou výherní dotace, které jim měly být poprvé vyplaceny, a to byl patrně další důvod jejich nečekaně početné účasti, v konvertibilní měně. 

Jejich optimismus šel však až za hranici soudnosti. Když si prohlédli Taxisův příkop, řekli zklamaně: „To tady nic jiného nemáte?“ A když jim v sobotu při instruktáži pořadatelé vysvětlovali, že kůň, má-li být klasifikován, musí mimo jiné procválat nebo alespoň proklusat cílem, pobaveně a hodně nahlas se smáli. Co to je za nesmysl – naši koně nemohou být po necelých sedmi kilometrech vyčerpáni. Jsou zvyklí na mnohem delší a náročnější tratě.

K všeobecnému překvapení byl v této ostrovní společnosti, která hodlala Velkou pardubickou pokořit, i George Saunders. V únoru mu bylo, protože léta přibývají každému stejně, šedesát osm. Šedý věneček vlasů okolo hlavy mu zbělel a ještě se zmenšil. Pořadatelé byli zděšeni. Báli se, že Saunders bude chtít jet Velkou pardubickou po třetí. Saunders sám je však uklidnil sdělením, že si těsně před odjezdem z Anglie zlomil prst na ruce a že mu lékař start zakázal. A tak se v sedle klisny Torphy, kterou Saunders trénoval, nakonec objevil náš Petr Vozáb, vítěz Velké pardubické z roku 1985 s Festivalem.

…pád

Poslední Velká pardubická v komunistickém režimu nakonec pro Angličany skončila těžkým, nevídaným, ba přímo krutým fiaskem. Pětičlenné zastoupení v 99. ročníku představovalo rovnou pětinu všech startujících. Do cíle, a to na šestém místě, se dostal jediný – bělouš Blacktorn s Williamem Ritsonem. Kůň se ovšem konečnou metou doslova proploužil. Rozhodčí přivřeli obě oči a nediskvalifikovali ho. Carribo a Saundersova Torpha průběh dostihu nepřežili, jejich pády skončily nedlouho po startu fatálním zraněním. Red Cheval a Tarquin vzdali. Příslovečný kalich hořkosti však vyslanci z Ostrovů tenkrát dopili až na zpáteční cestě domů. Na následky naprostého vyčerpání uhynul v přepravním voze třináctiletý bílý valach Blacktorn. Ten, který jediný z anglických čtyřicet osm hodin předtím Velkou pardubickou dokončil.

Byla to pro Angličany a vůbec pro jezdce a koně z ostrovů hodně tvrdá, varovná lekce. V následujících ročnících Velké pardubické, které už se konaly v podmínkách demokratické společnosti, se podobné Waterloo neopakovalo. Už nikdy nepřijeli tak nepřipravení. I když jediné vítězství kolébky turfu ve Velké pardubické za poslední čtvrtstoletí (1995 It´s a Snip s Charliem Manem – teprve druhé poválečné po Stephen´s Societym  s Christopherem Collinsem) se zemi, kde se před 175 lety zrodila Grand National Steeplechase, zdá určitě hodně málo.

                                                                                                                          Petr Feldstein