Tak je to za námi. Velká pardubická s pořadovou značkou 124. je za námi.  Jako každý rok. Někomu přinesla radost, jinému smutek. Jako každý rok. Josefu Váňovi další čárku do výčtu jeho účastí. Jako téměř každý rok. A klisně Orphee des Blins třetí navazující vítězství. Jako jednou  za 124 let.   Právě proto byl letošní ročník pardubických krosových manévrů výjimečný.

„Dopadlo to tak, jak mělo,  tahle klisna si to zasloužila,“ komentoval výsledek znatelně dojatý majitel stáje DS Pegas Jiří Trávníček. A nepochybně měl pravdu. Orphee des Blins je v dějinách dostihu ojedinělým  úkazem a přesto, že historické tabulky už znají  jména výjimečných klisen z dob dávno i nedávno minulých,  právě letošní  vítězka se stala výjimečnou i mezi výjimečnými. Orphee des Blins prostě vstoupila do dostihových učebnic.

Velká je se vším všudy zvláštní dostih.  Více než kdy jindy přejete vše dobré snad všem, kdo se odváží na její start.  Nejinak tomu bylo i letos.  Člověk přál  úspěch  kvalifikačnímu nezmaru Trezorovi,  svěřencům Čestmíra Olehly, Sherardovi  stáje Fotokisza, Martine Růžičkové v její honbě za snem,  nezničitelné Orphee, váňovskému trojlístku, velkokarlovickým, smolařce Zulejce, britským cestovatelům, jejichž účast nejvíce  zaváněla dobrodružstvím… vlastně  by si Velká zasloužila šestadvacet vítězů,  pokud by se naplnily úvahy o tom, jak má být komu přáno. To se samozřejmě splnit nedá.   Kniha historie velkého dostihu není totiž jen knihou minulé radosti a úsměvů, ale také  průšvihů, slz a zklamání.  Bohužel i letošní ročník se zapsal do dějin jak z té pozitivní, tak i z negativní stránky.Radost v táboře kolem Orphee des Blins provázel smutek nad osudem Zulejky i obavy po pádech Josefa Bartoše či Lukáše Matuského.  Bohužel  i tahle nevlídná tvář k Velké pardubické dneška patří. 

Pro české dostihy  ale i letošní ročník znamenal moc. Desetitisíce lidí na závodišti i statisíce u obrazovek na těch necelých deset minut zapomněly na triviality života, na obecní volby i  třeba na fotbalový úspěch v Turecku.  Tajily dech, držely palce, a v cílové rovině  jásaly, nebo se mračily.  Pro celý český turf škoda, že se tak stane jen jednou ročně.  Anebo se nám tentokrát povede ¨zájem, projevený v Pardubicích,  zažehnout v některých návštěvnických srdcích natrvalo?  To uvidíme možná už za dva týdny, až se v Pardubicích tamní letošní sezóna bude loučit. A kdyby se při té příležitosti na závodiště vrátil třeba jen  každý dvacátý návštěvník z neděle, byl by to  určitě nebývalý úspěch…