Za MVDr. Vladimírem Tlučhořem


 Vzpomínky jsou někdy silnější než chvíle přítomné. Na kamaráda Vladimíra Tlučhoře jich mám hodně. A živých. Když do Pardubic jednou přivezli kontejner krmiva z Kanady pro místní Zverimex a v něm strážníci objevili medvídka mývala, který sem doplul, aniž by si ho někdo všimnul, napadlo mě hned se na Vláďu obrátit. Mýval se v kontejneru živil tím, že louskal granule z pytlů pro psy a zapíjel je pivem z plechovek, které si tam zdatně otvíral. Vážně. A my s Vláďou se popadali za břicha. Jenže pak chtěli toho mývala utratit kvůli předpisům o karanténě. A nás to rozzlobilo. Vláďa zase pomohl. Zdravému rozumu. Mývala si vzal k sobě na veterinární kliniku. Porušil asi tisíc předpisů, ale méďu zachránil. Přijala ho pak do péče chomutovská zoo. Mýval byl i několikrát jako hvězda v televizi. 

Vladimír mi mockrát ukázal, jaký vztah má k přírodě a ke zvířatům zvlášť. Na pardubické dostihové dráze i ve své soukromé nemocnici mi to jako vynikající veterinář a specialista na dostihové koně ukazoval pořád. Byl to machr a přesto se nevytahoval. Proto jsem před ním smekal. Byla s ním sranda. A byl férový. Hergot, to fakt není málo na to, abych teď nebrečel. Vladimíre, kamaráde, nestydím se za to.  
Vlastimil Weiner