Komentář A. Pohořala: Pěstí mezi oči

Jsme prostě neuvěřitelní... aneb Pěstí mezi oči

Do Chuchle chodím od roku 1962, ale už dlouho jsem se netěšil na závodiště tak jako tuto sobotu, kdy proběhne Evropský pohár žokejů. A tak si tak o něm přemýšlím a najednou se vedle mne na stanici objeví tři chlapi, kteří se tam také chystají. A hned začali, že tam skoro nikdo nebude, že je pole žokejů slabé a co to vůbec bude za odpoledne. My jsme prostě neuvěřitelní, někdo dokáže vymyslet a zrealizovat takovou to věc a už ti, kteří vůbec nevědí co to obnáší, kritizují.

Já sice nejsem profesionální pořadatel, ale jsme na starosti sedm charitativních koncertů a jen ten, kdo něco  takového pořádal, ví jaké jsou to nervy, když si vám hlavní hvězda večera splete břevnovský klášter se strahovským a vy s tím musíte něco udělat. Velká škoda, nebo spíše štěstí, že jsem odcházel z restauračního zařízení s trochou promile v krvi, a že povedené trojce jela tramvaj, takže jsem neudělal to, co jsem udělat asi měl, dát jim  „pěstí mezi oči“, alespoň symbolicky. Možná ale, že to bylo dobře. Mohl bych se dopustit přestupku a tak přídavek k důchodu 900 korun, který mi slíbila vláda na únor, by asi na to padl. Měl jsem pěkně zkažený večer, ale už jsem se z toho vyspal. Nenechám si přece od tří magorů zkazit sobotní odpoledne. Doufám však (někteří říkají, že naivně), že už více „příznivců“ dostihů takhle přemýšlet nebude. Tentokrát bych je alespoň poslal do…… Ani nevíte jak bych rád použil toho českého jadrného slova i v tomto článku, ale věk a šediny mi v tom brání a navíc moje vnučka by si mohla o dědovi myslet něco moc nepěkného.
Těším se na všechny hvězdy, ale zvláště na Filipa Minaříka, se kterým jsem sice dělal rozhovor pro česko-anglický časopis, ale fyzicky jsem ho naposled viděl v situaci, kdy jsem rodině Minaříků ztratil vzácné rodinné fotografie, které jsem naštěstí po několika bezesných nocích našel.
Aleš Pohořal