Nedělní chuchelské odpoledne přineslo radost řadě realizačních týmů, jejichž svěřenci zaznamenali premiérové triumfy. Poprvé si vítězný ceremoniál na svou počest mohl vychutnat i mladý amatérský jezdec Adam Florian, který ve dvanáctém životním startu dovedl k jistému triumfu pětiletého ryzáka Wobull Se Now v tréninku své maminky Heleny Voršilkové.

S ryzákem Wobull Se Now jste již před čtrnácti dny bojoval o vítězství, a nakonec jste skončili druzí. Věřil jste tentokrát, že by to mohlo vyjít?
Cítil jsem v práci, že se oproti minule zvedl a docela jsem si věřil. Sice jsem si v duchu říkal, aby nebylo 1200 metrů příliš krátkých, protože jeho parketou je spíš 1400 metrů, ale bylo to super.

Dostih Vám vyšel podle představ, nebo mělo být něco jinak?
Všechno nám vyšlo, jak mělo. Původně jsem sice měl v plánu, že bychom mohli jít i za koňmi, jenže on se nenechá moc podržet, musí jít sám, je to velká osobnost. Nechal jsem ho tedy cválat ze špice a vyšlo to.

V handicapovém dostihu byla řada nízko zatížených soupeřů, z koho jste měl největší obavy?
Z Chemika a Hyacinta, který přišel druhý.

Vraťme se ale na úplný začátek. Koně a dostihy máte v rodině, vedli Vás rodiče k tomuto povolání?
Rodiče mě do koní nenutili, ale když viděli, že mě to baví, nebránili mi. Táta vždycky říkal, že když se tak rozhodnu, zakazovat mi to nebude. Máma má doteď trochu strach, bojí se hlavně překážek, ale na roviny mě pouští.

Od kolika let se věnujete ježdění?
Jezdím od deseti let. Jeden čas jsem nejezdil, rok – dva jsem hrál fotbal, ale pak mě to zase chytlo. Začal jsem na sobě pracovat a jsem rád, že jsem se dostal až sem.

Vaši rodiče příliš mediálně „propraní“ nejsou. Prozraďte prosím, kolik máte jako rodina v tréninku koní a kde je připravujete?
Doma jsme v Ústí nad Labem, konkrétně v jedné malé vesničce, která se jmenuje Mnichov. Je tam jen deset baráčků. Máme šest dostihových koní, nemáme k dispozici žádnou cvalovou dráhu, nic, takže trénujeme na polích. Na dnešní dobu možná lehce neobvyklé, ale moc fajn.

Je Vám teprve šestnáct let. Máte už jasno v tom, jestli se vydáte v tatínkových šlépějích a stanete se profesionálním jezdcem? A budete se specializovat na roviny, či už pokukujete i po překážkách?
Profesionální kariéru plánuju, teď bych rád dálkově udělal Chuchli (SŠDS - pozn. aut.) a pak uvidím. S váhou problém zatím není, ujezdím 54 kg, ale myslím, že i 53,5 kg by šlo. Určitě chci zatím zůstat na rovinách. Sice jsem si už párkrát v tréninku skočil, ale překážky odsouvám na později.

Překážky odsouváte na později, ale zcela určitě byste se nezlobil, kdyby Vám nabídl angažmá i někdo jiný než maminka? Ostatně, už se to i několikrát stalo…
Ano, zatím jsem dvakrát jezdil I Want Dance pro paní Pátkovou a jednou na Slovensku panu Kalašovi. U něj jsem byl už třikrát přes léto na brigádě. Nabídkám se nebráním a budu rád, když mi někdo dá šanci.

V sobotu nás čeká dostihový svátek Evropský pohár žokejů. Přijdete se podívat a na koho se nejvíce těšíte?
Přijdu se podívat a těším se tak nějak na všechny. Sleduju rád nejlepší žokeje a především jejich styl, který se snažím napodobit. Jejich umění mě motivuje, abych se co nejvíc zdokonaloval. Když jsem byl malý, jezdil pro nás Milan Zatloukal, takže on byl mým vzorem, i když tím úplně největším vzorem je pro mě samozřejmě táta.

Foto: Jana Syručková a Petr Guth