Nejen Marek Stromský slavil v neděli svůj životní jezdecký úspěch. V prestižní Ceně Vltavy dovedla vítězného Charme Looka s přehledem do cíle Barbora Málková a vzbudila tím značnou a zaslouženou pozornost nejen pardubického publika. Po dlouhé době je totiž první ženou, která se dokázala prosadit v rámci svátečního pardubického meetingu. A i když skromně vyzdvihuje především zásluhy koně, nelze než konstatovat, že přetěžký úkol zvládla na výbornou.

Cena Vltavy byla Vaším velkým sólem. Jak jste vnímala ten dostih ze sedla? Byl tam nějaký problém, nebo jste si to spíš užívala od startu do cíle?
Je to hlavně zásluha Charme Looka – je famózní. Jediný problém jsem měla na startu, když chtěl vyrazit dříve než ostatní, takže jsem si skočila takovou zkušební Irskou … Ale potom, co se mi ho podařilo jemně zpacifikovat – na něj musíte jemně – už šlo všechno ideálně. Když jsem odskočila, neměla jsem ani na vteřinu žádnou pochybnost ani problém.

Věřila jste, že máte s Charme Lookem šanci zvítězit?
Spíš jsem se bála vůbec si to dovolit představit. Ale strašně moc jsem mu věřila. Je to nejlepší zvíře, na kterém jsem kdy v životě seděla. Navíc osobnost, pan kůň. Je to obrovský kůň - všichni říkají, že pro chlapa, ale je to jinak. On nesnese tvrdou ruku - je rád pánem své situace, a když je na něj člověk hodný, tak pro něj udělá všechno. Snažila jsem se mu maximálně vyjít vstříc a on mi to maximálně vrátil.

Bylo nějaké rozhodování okolo toho, zda Charme Looka v Ceně Vltavy pojedete Vy? Přeci jen, neuvažovalo se o zkušenějším jezdci pro tento dostih?
Původně bylo v plánu, že když se Charme ukáže jako kůň pro holku, zkusila bych to s ním příští rok. Letos to v plánu ještě nebylo, na začátku sezony na něj byli domluvení kluci. Nakonec to ale vyšlo tak, že jiní jezdci nemohli, pak se nevešel do nějakých dostihů a musel jít dostih pro mladé jezdce. A když jsem tam s ním vyhrála, řekly paní majitelka Dušková i trenérka Martina Růžičková, že není důvod to měnit - a když jsem to zvládla, dají mi šanci i ve Vltavě. Je pravda, že před startem byl nakonec velký tlak z okolí, o koně byl mezi jezdci velký zájem, ale nechali mi ho.  A moc jim za tu šanci děkuju.

Přesně tak, tlak před dostihem na Vás musel být obrovský – jak jste s tím bojovala?
Bála jsem se spíš zodpovědnosti - vědělo se, že máme velkou šanci, a že je všechno na mě, abych to nepokazila. Rozhodla jsem si to nepřipouštět. Ale z dostihu samotného jsem byla v klidu, ani jsem před startem neměla příliš trému, až mě to překvapilo – ale věřila jsem, že to zvládnu. Před dostihem jsem si v duchu přeskákala všechny skoky a dostala se do klidu.

Při Velké je vždy parádní atmosféra - jak jste si užila vítězství v takových kulisách?
Atmosféra, jakou mi lidi udělali po vítězství, to bylo něco naprosto dokonalého. Gratulovali mi i všichni kluci, jezdci. Před dostihem jsem si myslela, že nebudou nadšení, když je porazí ženská, ale naopak – všichni do jednoho přijeli a srdečně mi gratulovali. Takže jsem si to mohla náležitě užít a užívám si to doteď. Po dostihu jsem raději ani nebrala telefon, nepřijímala zprávy – pak jsem měla mobil úplně zahlcený gratulacemi, což byl úžasný pocit.

A jak jste životní úspěch oslavila?
Nijak (smích). Dorazila jsem domů a byla jsem ráda, že jsem doma, že můžu jít spát. Byla jsem úplně hotová, dva dny předtím startem jsem špatně spala, přece jen nervy pracovaly …

Jezdíte pro trenérku Martinu Růžičkovou, na koních stáje Orling paní majitelky Duškové. Jak vznikla tato spolupráce?
Jezdila jsem kdysi svoje první hirdy jako záskok za zraněného Lukáše Sloupa a vyhrála jsem je. Martina Růžičková si mě tenkrát vyhlédla, a když jsem potom řešila, kde budu pokračovat po odchodu od Koplíků, tak mě oslovila. Teď jsem u ní devátým rokem a jsem moc spokojená. Rozhodně bych neměnila, hlavně máme v dámském týmu i výborné vztahy.

Jak jste se vlastně dostala ke koním a dostihům, jaké byly Vaše jezdecké začátky? A proč jste si, pro ženu velmi netypicky, vybrala právě překážkové dostihy?
Když mi bylo asi osm let, dívala jsem se na Velkou pardubickou a dostihy mě uchvátily. Hlavně jsem si říkala, že bych se jednou hrozně ráda podívala do zázemí pardubického závodiště, odkud ČT během přenosu vysílala vstupy. Pak jsem začala chodit do stáje Pavla Složila, kterou jsme měli kousek. Od malička mi říkali, že mám na ježdění talent a hlavně jsem se nikdy nebála. A prostě mě to chytlo. Když jsem pak šla do Chuchle, byla jsem na roviny těžká a navíc mě nikdy tolik neoslovovaly. Skoky jsou pro mě větší výzva. Tím samozřejmě neshazuju roviny, ale mě osobně prostě baví ten adrenalin.

Jak se cítíte jako „amazonka“ mezi samými muži? Cítíte jejich podporu, nebo Vám spíše dávají „sežrat“, že jste „jenom“ ženská?
Popravdě, ze začátku to nebylo jednoduché. Kluci mi říkali – pojedeš vzadu, poslední, nikomu nám nebudeš zavazet …. Ale to je jasné, člověk si to musí vybudovat, otrkat se. Ze začátku jsem jezdila koně, které nikdo nechtěl, tím si projde asi každý rajťák. Ale myslím si, že poslední tři čtyři roky už mě kluci docela vzali mezi sebe. Jezdím koně Orlingu, všechny je znám dobře z práce. Hrozně mě potěšilo, když se mnou teď po dostihu kluci rozebírali průběh jako se sobě rovnou. Samozřejmě, nemám takové vyjetí ve finiši, ale vědí, že jim v dostihu nedělám problémy a už to není „bacha, jede s námi Bára“.

Jaké jsou Vaše plány a cíle do dalších sezon?
Já se snažím příliš neplánovat, pak je člověk často jen zklamaný. Ale určitě chci zůstat ve stáji Martiny Růžičkové – jsem tu velice spokojená. Pracuju i jako obchodní zástupce firmy Orling, naprosto mi to vyhovuje. Za pár let bych chtěla miminko, ale teď tady chci dál jezdit. Uvidíme, jak to půjde dál s Charme Lookem a s ostatními koňmi.

Kdyby se v příštích letech Charme Look postavil na start Velké, byla byste v jeho sedle?
Doufám! Moc ráda bych v případě jeho startu ve Velké v jeho sedle byla. Věřím, že mě v tom i paní majitelka a trenérka budou podporovat. Samozřejmě, když mi to s ním půjde.

Na závěr se zeptám, jak se Vám líbil letošní ročník Velké?
Byla taková jiná… na můj vkus tam bylo dost pádů. Bylo to trochu takové posmutnělé, asi v souvislosti s tím, co se stalo s Míšou Köhlem, to námi všemi otřáslo... Ale dostih byl určitě zajímavý - rychlý čas, pěkný závěr. A moc jsem to přála Markovi Stromskému, ten si to zasloužil jako nikdo jiný v poli … zvlášť po všech těch patáliích, které se mu staly.

Kateřina Jupová, foto: archiv Barbory Málkové