Celých deset sezón bojoval jako překážkový jezdec o přízeň trenérů a majitelů, aby po roce, v němž získal největší počet vítězství a pražský pohár Elektrizace železnic, skončil a odešel do ústraní. Vladimír Verner, který v současné době pracuje na plný úvazek ve švýcarské firmě věnující se automobilům, by se po roční pauze do dostihového „kolotoče“ rád vrátil jako trenér. Povede se mu to?

Získal jste dobrou práci v rodných Pardubicích. Co vás táhne zpět k dostihům?
Na jednu stranu je pravda, že mám dobrou práci, ale když člověk odmala pro koně žije a vyroste s nimi, není jednoduché se jich jen tak vzdát. Navíc jsem poměrně ctižádostivý a myslím, že pro trénování mám větší dispozice než třeba k ježdění. Jelikož jsem byl vždycky „ten chytrej“, který často ostatní kritizoval, rád bych si zkusil, co trénování obnáší. I když se říká, že největší průšvihy začínají slovem výzva, tak pro mě to určitá výzva je.

Trenérský debut už máte za sebou, a to prostřednictvím bělouše Toby Sturma, který se představil na začátku srpna 2015 v Kolesách. O kolik koní v současnosti pečujete a jaké jsou jejich dostihové vyhlídky?
Koně máme ve stáji momentálně tři, z toho jedna je důchodkyně, dalšího jsme odkoupili před pár lety z Polska, zkusili ho a i když se jevil v tréninku slibně, rozhodli jsme se nakonec se strejdou, že v jeho věku (9 let) už nemá cenu jej registrovat. Posledním a jediným dostihovým koněm ve stáji je tedy náš odchovanec Toby Sturm, kterému je ale už také bohužel šest. Práce s ním je trošku náročnější, protože přece jen s podobným případem, kdy starší kůň teprve začíná, se během kariéry mockrát nesetkáte. Nedají se tedy na něj aplikovat všechny zkušenosti, ale člověk se musí pořád učit.

S koňmi vám pomáhá především strýc, zapojuje se do přípravy ještě někdo z rodiny, třeba bratr?
Brácha občas přijede na práci a hodí na věc svůj pohled. Někdy je sice až moc kritický, ale jeho připomínky jsou k nezaplacení. Jinak stáj víceméně stojí na strejdovi, který se stará. Já funguju podle toho, jak mám zrovna práci – buď jezdím do stáje ráno, nebo odpoledne. Pokud přijet z nějakého důvodu nemůžu, vždycky se strejdou domluvíme, co se bude dělat. Strejda je velký nadšenec, který mi dává víc volnosti, než bych si kdy myslel. Trénování nechává na mně, ale protože je přímý, čehož si moc vážím, vždycky mi řekne, co se mu líbí a co ne. Díky němu zatím trénováním víceméně jen relaxuju, ale případné nabídce bych se určitě nebránil. Táta s mamkou také pomáhají jak můžou. Občas chodí jezdit sestřenice Eliška (strejdova dcera), má talent a na děvče velmi dobrou morálku a chuť se učit. Momentálně se učí sedlařině u Martina Kocmana (což je úžasný člověk, profesionál a rodinný přítel). Máme to prostě všechno obšancované (smích).

Vaším snem je prosadit se jako trenér, jak si představujete ideálně svou budoucnost?
Rádi bychom to se strejdou rozjeli víc a živili se tím, co nás baví. Pokud by se nám to dařilo, stáhli bychom do rodinného týmu i bráchu a tátu a časem vytvořili takovou rodinnou mafii (smích).

To jsou určitě smělé plány. Kolik koní byste musel dostat do tréninku, abyste opustil současnou práci?
Abych mohl opustit práci a dělat to smysluplně, s tím, jak to máme nastavené, aby byli všichni spokojení, muselo by těch koní přijít šest. Nebránil bych se ale ani tomu, začít skromněji v rozumné kombinaci se současnou prací.

Jako bývalý překážkový jezdec byste se asi raději věnoval přípravě překážkářů, nebo se mýlím?
Abych byl upřímný, skoky jsem vlastně nikdy jezdit nechtěl a dohnala na mě k nim až váha. Vždycky se mi víc líbily roviny, jsou takové akčnější. Co se týče tréninku, myslím, že v rámci možností bych dovedl slušně připravit překážkového i rovinového koně.

Kde konkrétně se nachází vaše tréninkové středisko a jaké možnosti nabízí?
Objekt, kde máme koně, leží ve Strašově u Kladrub, což je asi dva kilometry od závodiště v Kolesách. Pracovat chodíme do lesa a vůbec po okolí, tím, že jsme tu s bráchou jezdecky vyrostli, znám tu každý kámen a co nevím já, ví rozhodně strejda nebo táta. Ti se v Kolesách narodili a prožili tam dětství. Na dráhu by pak neměl být problém domluvit se s trenérkou Sůrovou. I nějaký kopec se v okolí najde. Myslím, že máme perfektní podmínky pro přípravu rovinových koní a vzhledem k faktu, že na stejném místě se připravovali i koně jako Sagar či Festival, ani u překážkových by neměl být problém. I když samozřejmě vnímám, že teď je trochu jiná doba.

Současným problémem většiny českých stájí je nedostatek personálu, na čem byste kromě rodiny stavěl vy?
Kdybych dostal šanci trénovat, postavil bych tým na dobrých lidech, bez nich to nejde. Trenér může mít sebelepší know how, ale ve chvíli, kdy mu pracovní jezdec není schopen říct, jak na tom kůň je, je nahraný. Člověk, který jezdí v práci, nemusí mít vysokou školu, ale musí s koněm cítit a vyhovět mu. Aby mohl být trenér dlouhodobě úspěšný, musí stavět na inteligentních spolehlivých lidech, kterým, když nemůže dát hodně peněz, musí dát alespoň adekvátní volno. Já osobně bych kromě rodiny do týmu rád získal Lenku Helmeckou, bývalou kolegyni z Rabbitu.

Přes Lenku Helmeckou jste nakousl téma Rabbit, a proto mi to nedá nezeptat se, co bylo důvodem, proč jste odešel…
Důvodů, proč jsem se rozhodl skončit, bylo víc. Měl jsem problémy s váhou a sám jsem cítil, že po některých těch zraněních, která jsem měl, už mi chyběl potřebný drive. Jezdil jsem dobré koně, slušně připravené, a tak nějaká ta vítězství přišla. Lidi mě plácali po ramenou a chválili mě, jak jsem se vyjezdil, jak mi to jde… Protože jsem na sobě cítil, že jezdím hůř než třeba před třemi lety a nikdo si toho nevšiml, ba naopak, řekl jsem si, že je čas skončit. Neměl jsem už komu co dokazovat, byl jsem vypocený, rozbitý, naštvaný. Věděl jsem, že nemá cenu v ježdění pokračovat, pokud nepřijde větší odpočinek. Za peníze a volno, které v současnosti u koní jsou, se ta práce bohužel s radostí a maximálním zaujetím dělat nedá.

K ježdění dostihů se tedy už asi vrátit nechcete…
Neplánuju to. Když jsem skončil, tři nebo čtyři měsíce jsem koně ani nepohladil a nechybělo mi to. Pak jsem si ale skočil v práci a všechno bylo jinak. Ne ale na dlouho, stačilo si vzpomenout, jak jsem se každou neděli těšil, jen až bude po dostizích a budu se moci napít… Navíc bych si nerad nějakým „pokusem“ zkazil  svou statistiku pěkně orámovanou vítězstvím v prvním a posledním startu kariéry (smích).

Foto: Jana Syručková a Lenka Lojová