Šedovínové barvy stáje MHM Miloslava Halíka v českém turfu hrály výraznou roli především v devadesátých letech, kdy se dočkaly i klasického triumfu zásluhou  Letní  noci. Její potomci se ale českých dostihů zúčastňují až do současnosti,  i když majitel sám  už na dostizích zdaleka není tak častým hostem. V posledních dnech však   jeho jméno plní kulturní rubriky  zpravodajských webů a  novin, Halík  je totiž autorem scénáře i režisérem nového českého filmu Decibely lásky. Romantický příběh s písněmi Michala Davida sice s dostihovým prostředím nemá s výjimkou osoby režiséra nic společného, i tak jsme ale Miloslavu Halíkovi položili v souvislosti s jeho uvedením několik otázek.  I  těch „dostihových“.

-             Jako režisér jste uvedl do kin svůj první film.  Jak se tahle myšlenka zrodila?
„Původně jsme s Michalem byli domluvení tak, že se budu podílet na produkci, a někdy před třemi lety se zdálo, že hlavní podíl na filmu budou mít slovenští investoři. Jenže nakonec se to všechno dalo jiným směrem, peníze ze Slovenska nakonec nepřišly. A když se nedařilo  naplnit to, co jsme si představovali, stal jsem se nejdřív producentem, a pak  se k tomu přidala i role autora scénáře a nakonec i režiséra…“
-             Vstoupili jste do kin s ambicí projektu, který má dělat divákům radost, a to bez ohledu na názory kritiků.  Daří se to?
„My jsme chtěli udělat film, který potěší stejně, jako Michalovy písničky,  a jsme rádi, jestli ho tak přijímají i diváci…“
-             Ve filmu hraje vedle osvědčených hereckých osobností taky bývalý fotbalista Pavel Horvát.  Neuvažoval jste také o angažování nějaké osobnosti z dostihového prostředí?
„Ne, na to tentokrát nedošlo…“
-             A jak je to s vaší současnou angažovaností  u koní?
„Poslední roky jsem se soustředil především na jezdectví, kterému se věnuje dcera. Objíždím s ní hodně závodů. Když se tenhle sport má dělat pořádně, je to záležitost náročná jak časově, tak finančně.   I když  nadále mám koně v tréninku u Josefa Váni,  na dostihy moc času nezbývá,  spíš se vídám s dostihovými vysloužilci u nás ve stájích…“
-             Znamená to, že dostihy už ani příliš nesledujete?
„Ale to ne, samozřejmě sleduji, když v něčem člověk přes dvacet let dělá,  těžko ho to přestane zajímat. Jenže dnešní situace  v turfu mě moc netěší. Když odhlédnu od technických záležitostí, myslím, že se v dnešních poměrech z dostihů vytratilo to nejpodstatnější. Přes snahu pořadatelů  pro nás majitele dostihy  přestávají být zábavou, místem, kde rádi trávíme čas nejen sledováním svých koní svěřenců na dráze, ale hlavně mimo ni, kde se chce člověk pobavit.  Současné vedení  JCČR ve vzletných prohlášeních, publikovaných před několika lety, slibovalo zlepšení  postavení majitelů, ale zdá se, že opak je pravdou. To nejsou slova moje, ale majitelů, se kterými se občas potkám.  Společenská zábava je  důležitý faktor v dostizích všude ve světě, ale u nás jako by se na něj  nyní nějak zapomínalo, a to je veliká škoda…“