Narodila se ve znamení Panny, přímo na narozeniny své maminky. S koňmi začínala v Havířově u pana Valoviče, jehož školu si dodnes pochvaluje. Vyučila se ve Velké Chuchli a s malými přestávkami u koní pracuje stále. Půvabná éterická dáma s výtečným odhadem a rukou na koně, která si váží všech, kteří něčeho dosáhnou, aniž by se museli stydět, jakým způsobem toho dosáhli – Iveta Váňová.

Kdy a jak jste se s manželem seznámili?
Kde jinde než u koní. Bylo to v roce 1987 a zrovna v Lysé nad Labem. Romana Neslerová mě doporučila Janu Palyzovi, který trénoval pro Státní statek Konice a sháněl lidi.

Byla to láska na první pohled, nebo trvalo nějaký čas, než jste si k sobě našli cestu?
Láska na první pohled zdaleka ne. Zamilovala jsem se do úplně jiného člověka. S Tomášem jsme se moc nemuseli. Byl jiný, hodně jiný.

Po kolika letech známosti jste se brali a jak na svatbu vzpomínáte?
Vzali jsme se v srpnu 1989, a když řeknu, jak to opravdu bylo, i teď se tomu zasměji. Žili jsme si každý po svém a přitom spolu. Tomáš dospěl v dobrého žokeje, a tak mu holky nadbíhaly ze všech světových stran. Jen tak z hecu jsem tehdy prohlásila, že k oltáři půjde se mnou… O svatbě jsme s nikým moc nemluvili. Vzali jsme se ve Zlatých Horách, jen rodiče a svědci. Pak jsme dodatečně rozdávali oznámení, že jsme se vzali. Reakce okolí byly různé.

Kterou vlastnost na svém muži nejvíce obdivujete, které si nejvíce ceníte?
Obdivovat můžu jeho tvrdost a houževnatost, jak ještě teď dokáže s citem odjezdit koně. Je fakt dobrej…!

Dekorování po vítězství v karlovarské Ceně Masise (2016)

Existuje něco, čím Vás dokáže opravdu naštvat?
Jsme spolu skoro 28 let, naštvání tedy neřeším, jsou horší věci.

Váš manžel byl vynikajícím žokejem a nyní skvěle trénuje, co se z Vašeho pohledu změnilo, když „pověsil rajtky na hřebíček“?
Jako trenér je asi dost protivný. Ani na dostihy moc nekoukáme v reálu spolu. Komentuje si je pro sebe ve stylu : „Popožeň ho do té mezery, tam se ne... tam není místo, já se na to nemůžu koukat, já snad zhubnu a budu zase jezdit.“ Většinou to končí větou: „Matko, co tomu říkáš...?" Co dodat… I když ho to zmahá, trénuje rád a těší ho, že může být v sedle. Až nebude v práci jezdit, tak tedy nevím.

Jeden čas pracoval Váš muž tzv. „mimo koně“. Bylo to pro něj těžké období? Jaký byl návrat k trenérské profesi?
Ono to tak úplně bez koní nebylo. Nemohli jsme to zvládnout finančně, a tak s kamarádem vypomáhal na střechách. Brzo ráno mi pomohl odjezdit některé koně, pak odjel s pokrývači a k večeru znovu do sedla. Bylo to náročné, ale byli jsme mladší, tak nám to ani nepřišlo. Koně byli a jsou náš svět. Vydrželi jsme toho opravdu hodně a vše klapalo, jak mělo.

V Lysé nad Labem v sedle Tannhaeusera (2014)

Jste spolu doma i v práci, kdo z vás mívá poslední slovo doma a kdo v práci?
Vše je o kompromisu a toleranci. Mít poslední slovo? Na to nehrajeme.

Jaká je podle Vás hlavní přednost Vašeho muže jako trenéra?
Jak už jsem se zmínila, manžel tráví hodně času v sedle. Má lepší pocit, když si koně sám osahá. Ale byli a jsou koně, které nejezdil vůbec a taky to šlo. Vnímá druhé více, než si sami myslí. Třeba Lascara jezdil jen v dostizích a byl z něho nadšený.

Jaké společné hobby kromě koní, dostihů a dcery ještě sdílíte?
S manželem máme výhodu, že rádi sledujeme sport. Veškeré sportovní dění si nenecháme ujít. Olympiády letní i zimní, hokej a nevyzpytatelný biatlon - to je teda bomba.

Máte dvě děti – dceru Viktorii a syna Prokopa, jaký je jejich vztah ke koním?
Děti jsou pro nás vším, i když už mají svoje partnery a nebydlí s námi. Koně mají rádi, ale nevěnují se tomu. Vyrůstali vlastně s Lascarem a jako malí se o koně hodně starali s námi. Prokop vystudoval ekonomické lyceum a Viki vyšší odbornou školu sociálně-právní.

S dcerou Viktorií

Jak si představujete ideální rodinnou dovolenou?
Nemáme rádi dovolené. A když už, tak žádné válení…

Jak byste charakterizovala vaše manželství jednou větou?
Úplně ho vystihují dvě slova – pevné, těžké.

Foto: archiv Ivety Váňové a Marcela Klingorová