Pochází z Brna, po vysoké škole udělala doktorát z psychologie a vrhla se na profesi psychologa. „Pokud to jde, snažím se na všem najít něco pozitivního a zaměřit se na to,“ to je heslo sympatické usměvavé dámy, která se již několik let objevuje po boku žokeje-světoběžníka Jiřího Palíka. O kouzlu, které Jiřího přitáhlo po letech domů, i o radostech „neobyčejného“ života s dostihovým jezdcem, jsme si povídali se šarmantní Vlaďkou Kuchtovou.

Vlaďko, kdy a kde jste se s Jiřím seznámili?
Jsme spolužáci ze základní školy. Po škole jsem ho ale pětadvacet let neviděla, jen jsem věděla, že jezdí na koni. Už v první třídě tvrdil, že bude žokejem. Je jeden z mála lidí, kterým se vyplnilo jejich velké přání, jež si v dětství vysnil. Po mnoha letech nás jedna spolužačka začala za účelem třídního srazu shánět dohromady, takže teď s Jirkou s nadsázkou říkáme, že za nás dva děkujeme Facebooku.

Začalo to tedy třídním srazem…
Dá se říct, že ano. Jirka už byl tehdy rok v Hongkongu, ale přijel na třídní sraz. A já až po nějaké době zjistila, „jak na tom koni vlastně všude jezdí.“

Láska na první pohled to tedy u vás rozhodně nebyla…
Po 25 letech rozhodně ne. Když přijel z Hongkongu na pár dní, nenapadlo mě, abych se s ním hrnula do vztahu. Žila jsem spíš usedlejším stylem života a jeho bylo už první den všude plno. Působil na mě spíš jako frajírek. Cestu ke mně si našel Jirka prakticky hned. Pozval mě na večeři a mně nevím, co říkalo, že mám jít. Poznala jsem ho z jiné stránky, mnoho věcí pochopila, zkrátka tehdy přeskočila jiskra.

Kterou vlastnost na Jiřím nejvíce obdivujete, které si nejvíc ceníte?
Co řekne, to také udělá. Nezalekne se nějakých překážek. Je přímý a otevřený, takové lidi mám nejraději. Překvapil mě i tím, že během týdne je schopen udělat např. nový obývák, vymalovat, všechno zařídit. A hlavně, z partnerského hlediska se s ním cítím jako žena s velkým Ž.

Existuje něco, čím Vás dokáže opravdu naštvat?
Když ho popadnou ty jeho náladičky, jakmile se něco nedaří. A taky je dost tvrdohlavý.

Převážnou většinu vašeho vztahu trávíte odděleně – tedy Vy v Čechách a Jiří v zahraničí. Jak může fungovat vztah na dálku? Jak často se navštěvujete?
Vztah na dálku jsme měli dva roky, když ještě působil v Hongkongu – střídavě jsme létali za sebou zhruba po třech čtyřech měsících. Protože jsem do Hongkongu nemohla odjet natrvalo a cítili jsme, že náš vztah má cenu – vrátil se Jirka do Evropy. Stejně se chtěl vrátit k dostihům, takže rozhodování neměl až tak těžké.

Teď tedy žijete už nějaký čas společně…
Ano, konečně. Výjimkou jsou asi dva až tři měsíce v zimě, kdy působí v Německu – to se navštěvujeme zhruba po měsíci.  Podle jeho slov se už dostal do fáze, kdy si dokáže vážit spokojeného rodinného života. Pravdou ale je, že pokud bych kývla na Německo, vrátil by se tam.

Může mít vztah na dálku i své výhody?
Tak jistě, je to ten tradiční názor, že jste si vzácnější atd. Fungovat to ale podle mého názoru může jen tehdy, pokud víte, že je to jen dočasné řešení a přijde doba, kdy už to na dálku nebude. Já jsem dva roky prožila s očima na kalendáři a stále jen počítala dny, je to těžké.

Jiří je výtečný žokej, který ale po návratu do ČR nenašel takové uplatnění, jak by se dalo čekat. Jak se s tím vyrovnal?
Je těžké se vracet s nějakou pověstí a tudíž velkým očekáváním. Když se vrátil po tolika letech do ČR, říkal, že ví, že zas půjde od nuly. Každý trenér tady spolupracuje s určitými žokeji, takže je jasné, že ne hned každý na něho čeká. Navíc není typ, který by moc vyvolával a chtěl se někde prosazovat. Také jsem pochopila, že moc lidí nebralo jeho úmysl zůstat natrvalo v ČR vážně, a předpokládali, že pojede opět do Německa, mnoho z nich se divilo, že chce zůstat tady.

Z Vaší reakce vyplývá, že jste toto téma asi dost doma řešili…
První rok byl opravdu těžký – připadalo mi, že si někteří myslí, že když Jirka sedne na oslíka, vyhraje i s ním. Občas jsem taky zaslechla názor typu: „tak se teda ukaž, ty z toho velkého světa…“. Nebylo mi z toho lehko, navíc když jsem věděla, kolik nabídek v Německu odmítl. Stoupl u mě tím, že si jde stále za svým a bere věci takové, jaké jsou. I když vím, že není vždycky spokojen. Na oblibě mu také nepřidá jeho zásadovost a přímé sdělování názorů. Souvisí to s věkem i jeho zkušenostmi, nicméně ne každý to ocení.

Po příchodu do Čech spolupracoval Jiří poměrně intenzivně se stájí dnes již zesnulého majitele Luďka Mikuleckého…
Měl to štěstí. S Luďkem, na kterého dodnes nedá dopustit, měli velké plány a navzájem se respektovali. Jirka tam byl velmi spokojený. Bohužel, život to chtěl jinak… Loňská sezóna otevřela Jirkovi možnost spolupráce s panem Hanáčkem na Slovensku a i v Čechách myslím, že si nemůže stěžovat. Budoucnost vidí pozitivně.

Jiřího jste jako jeho partnerka začala poměrně často doprovázet na dostihy. Které závodiště Vám nejvíce přirostlo k srdci a jaké je to pro člověka „zvenku“ začlenit se do dostihového prostředí?
Na všech závodištích jsem nebyla, takže nemůžu moc srovnávat, ale ráda jezdím do Bratislavy a Slušovic. Do dostihového prostředí jsem byla tak nějak „včleněna“ před dvěma lety, to jsem znala pouze pojmy Váňa, Chaloupka a Velká pardubická. Písmena L, G1, G2 a G3 mně naprosto nic neříkala, takže když mi někdo řekl, že Jirka vyhrál několikrát nějaký G1, pokrčila jsem rameny s názorem „dostih jako dostih“.

Jaká je současnost, už se orientujete „v dostihovém světě“?
Jirka mi všechno trpělivě vysvětluje, nad některými mými otázkami se pousměje s tím, že je krásný, jak tomu nerozumím, a pochvaluje si, že nejsem z oboru. Poznala jsem spoustu příjemných lidí, někteří žokejové u nás sem tam přespí při přejezdech Most - Praha – Bratislava, v létě někteří přijedou na grilování, názorů tedy slyším až až a nějak se začleňuji. Můj život to změnilo hlavně z časových důvodů – uvědomila jsem si, že nemáme volné víkendy apod.

Oblíbila jste si tento rank, který je Vašemu příteli druhým domovem?
Obecně musím říct, že před mnoha lidmi z tohoto sportu opravdu smekám – je to řehole. Práce dobrého trenéra se snad ani nedá pořádně ocenit, prakticky žádný volný čas, neustálý stres, u žokejů shazování váhy, pocení, myslím si taky, že na psychice nepřidá i jakási pochopitelná rivalita. A když jsem se dozvěděla, jak jsou někteří z nich finančně hodnoceni, nechtěla jsem tomu ani věřit.

Máte devítiletého syna, jaký je jeho vztah k Jiřímu?
S Jirkou jsou neuvěřitelná dvojka, co řekne Jirka, to je pro něho svaté a také ho ihned ve všem poslechne – mě hned ne. Vaří spolu a stále něco vyvádějí.

Vaření je všeobecně velkým Jiřího koníčkem. Které jídlo, jím připravované, Vám nejvíce chutná?
Ještě se mi nestalo, že by mi od něj něco nechutnalo. Jeho specialitou jsou krevety s různými omáčkami, každou chvíli namíchá jinou, je schopen si s tím vyhrát třeba půl hodiny. A steaky. Poznámka pod čarou - každé lepší jídlo u nás začíná tím, že to musíme vyfotit Radkovi Koplíkovi (smích).

Dalším obrovským koníčkem je sport všeho druhu, jde o hobby společné?
Tak tady se naprosto lišíme, já tak rekreačně plavání, lyžování, doma rychlochůze na běžeckém pásu. Náš společný sport? To je práce na zahradě!

Za těch několik let, co jste spolu se určitě proměnil i Váš vztah ke koním. V jaké ten je aktuální fázi?
Řekněme – udržím se. Ale mám už dva roky slíbeno, že se to pořádně naučím.

Není tajemstvím, že oba rádi cestujete, třeba i do exotických destinací. Kde nejdál jste byli a kde se vám nejvíce líbilo?
Když jsem jezdila za Jirkou do Hongkongu, jeli jsme do Thajska, také jsme byli v Macau, Číně. Vůbec jihovýchodní Asie se mně velmi líbí. V zimě jsme navštívili Srí Lanku a během roku si rádi odskočíme třeba na tři dny do nějakého evropského města. Z Evropy jsem milovnicí Řecka. Problémem je čas – můj život řídí koně. Už jsem si zvykla, že Jirka kolikrát posune dovolenou, nebo ji zruší, protože nějaký kůň se potřebuje tehdy a tehdy proběhnout a je to důležité. Když už s někým spolupracuje, respektuji, že je velmi loajální a na prvním místě jsou koně, trénink a dostihy.

Kdybyste měla charakterizovat váš vztah jednou větou, jak by zněla?
Respekt a tolerance.

Foto: archiv Vlaďky Kuchtové