Chcete – li být úspěšným dostihovým žokejem, nestačí vám disponovat olbřímím talentem kombinovaným s muší váhou. Navíc musíte mít cit. V první řadě pro koně, ale nepochybně řadě také pro jejich majitele a trenéry. Když vycházíte s jedněmi, druhými i třetími jako ten nejlepší ve své generaci, disponujete  všemi předpoklady  stát se žokejskou hvězdou. Když si ale k tomu všemu chcete podrobit také srdce dostihové veřejnosti, nezbývá vám, než do svého resumé přidat vlastnosti a schopnosti dokonalého baviče. Tím, kdo všechny uvedené předpoklady splnil možná nejlíp ze všech žokejů v dějinách, je Frankie Dettori. Rodák z Milána, jehož si zamiloval celý dostihový svět.

(článek z dubnového čísla časopisu Kůň)

Z Milána až na vrchol

Frankie Dettori se nemohl z pohledu budoucího žokeje narodit do vhodnější rodiny. Jeho otec byl italským šampionem, a to v dobách, které dnes musí Italům připadat jako zlatý dostihový věk.  Dettori senior byl rodákem ze Sardinie, který udělal velký kus práce a nakonec jako dostihový žokej vládl Římu i Milánu. Dvakrát se mu dokonce podařilo v roli hosta  získat britské klasické Guineas a na své konto si nakonec zapsal přes 1200 vyhraných dostihů. Jablko v podobě Lanfranca tedy  nemuselo padat nijak daleko, aby se z Gianfrancova syna stal špičkový žokej.

Mladík cestu za snem zahájil po svém, už v třinácti letech se rozhodl, že škola není pro něj, a začal pracovat ve stájích. V necelých šestnácti  vyhrál svůj první dostih  v Turíně, a pak  pro něj začal „fičák“, který se do dneška nezastavil. Jeho krajan Luca Cumani, který chystal koně v Newmarketu,  nabídl tehdy patnáctiletému Dettorimu spolupráci a mladík ji  bez hnutí brvou přijal. Svým způsobem se takto nenápadně odehrál jeden  z největších přestupů v dostihovém světě minulého století.  A že šlo o vydařený krok, potvrdil Frankie Dettori i na dráze, když v červnu roku 1987 zaznamenal své první vítězství na britských ostrovech.  A nezůstalo jen u něj.

Následně se totiž prosazoval natolik, že jej zakrátko Britové oslavovali jako prvního jezdce od doby Lestera Piggotta, kterému se v teenagerském věku povedlo vyhrát  v jedné sezóně sto dostihů. „Obrovský talent,“  odhalila nováčka britská média a  nad jeho výsledky klesala brada všem hodnotitelům. Luca Cumani  tušil od prvního okamžiku, jaké budoucí eso mu chodí po stáji. „Přírodní talent. Ale takový, co na sobě umí  pracovat. Ideální materiál  ke koním.“

Cumani posunul svého oblíbence o velký kus dál,  a Dettori pomalu začínal poznávat, že být v Itálii králem je sice hezké, ale že stát se anglickým králem může chutnat ještě o poznání lépe.   A přestože mladý Ital v britském prostředí musel překonávat tradiční ostrovní odtažitost k čemukoli neanglickému,  se svým neuvěřitelným tahem na branku se s náročným úkolem vypořádal téměř dokonale.

Čtyři roky poté, co v Turíně vyhrál svůj první dostih, už se totiž stal  v roce 1990 prvním teenagerem od dob Lestera Piggotta, jemuž se podařilo vyhrát v jednom roce více než stokrát. A dřív, než oslavil dvacáté narozeniny, se v Británii jednoznačně zařadil do seznamu těch největších jezdeckých hvězd.  To ostatně vycítil i duchovní otec stáje Godolphin, šejk Mohammed al Maktoum, a  Dettoriho už pro sezónu 1994 angažoval jako žokejskou jedničku modrých barev. Nabídl mu práci, o které tehdy zřejmě snil každý jezdec na světě.  Odměnou mu bylo první britské klasické vítězství pro nový tým zásluhou Balanchine v Oaks, a Dettori  úspěšnou sezónu korunoval i triumfem v Breeders´Cup Mile v Santa Anitě zásluhou Barathey.

Z Ascotu do světa a zpět

Dalších 18 let se Dettori stal nejenom spolutvůrcem gigantických výsledků arabské stáje, ale také jednou z nejúspěšnějších osobností  dostihového světa vůbec.  Všude  se majitelé a pořadatelé předháněli, aby si zajistili jeho přítomnost, ať už v barvách jeho stálého  zaměstnavatele, nebo – v době, kdy pro něj Godolphin náhodou neměl uplatnění – jako elitního žokeje, který je občas k mání i „zbytku světa“.

Období v modrém znamenalo pro „Frankieho z Arábie“ nejenom fotografie v beduínském úboru se sokoly a velbloudy, kterými jeho kontrakt vítala média ve Spojených arabských emirátech. Přineslo především úspěchy. Pro svého zaměstnavatele vyhrál Frankie celosvětově  za oněch 18 let hned  110 dostihů se statusem kategorie graded 1 nebo group 1.  Úspěchy sbíral napříč rovnoběžkami i mimo modré barvy a jejich výčet by vydal na knihu, takže se pozastavme jen u mimořádně výrazných milníků…

Mezi nimi má navždy čestné místo osmadvacáté září roku 1996. Ne proto, že v sedle Mark Of Esteema vyhrál ascotské Queen Elizabeth II Stakes a zajistil svému partnerovi pozici tehdy nejlepšího mílaře Evropy. Ale proto, že kromě toho zapsal v rámci jediného odpoledne i šest dalších vítězství. Jeho „Magnificent  Seven“ se stala počinem, který  navždy vstoupil do dostihových dějepisů  jako něco, co na prestižním závodišti nikdo před ním  ani po něm nesvedl. Dettoriho triumfální sérii  nejlépe vystihuje sázkový poměr, který jeho sedm úspěchů odráží jako akumulovaná sázka, ten, kdo by na něj býval tehdy vsadil, si  mohl odnést vítězný tiket s kurzem  25,051-1.  Poslední ze sedmi úspěchů v Ascotu  v sedle Fujiyama Crest přineslo nadšený řev třiceti tisíc přítomných fanoušků   a naplnění snu, který se snad ani Frankie sám neodvážil snít. 

Senzační výsledek  v Ascotu ale v rámci jeho kariéry zdaleka nezůstal osamocený, potkával se i s dalšími veleúspěchy a nezapomenutelnými koňmi své generace.  Měl možnost  triumfovat v Dubai World Cupu v sedle Dubai Millenium, koně, kterého  šejk Mohammed dodnes označuje za nejlepšího, jaký kdy v jeho barvách startoval, byt jeho kariéru bohužel záhy ukončilo fatální  zranění a nikdy nemohl naplnit svůj potenciál.

Ve Francii už v roce 1995 vyhrál svůj první „Vítězný oblouk“ v sedle Lammtarry.  Dostih, který Francouzi považují jednoznačně za největší v Evropě, získal poté na své konto ještě pětkrát, a protože se mu podařilo triumfovat i v Japan Cupu (třikrát).Hong Kong Cupu (třikrát),  Dubai World Cupu (rovněž třikrát) a Breeders´Cup Classic  (2008 v sedle Raven´s Pass), dalo se o něm  bez přehánění  konstatovat, že mezi světovými žokeji  dokázal vyhrát nejvíc z nejdůležitějších testů, které jsou k dispozici.

Velkou publicitu si dlouhodobě vysloužilo jeho dobývání vytouženého triumfu v  možná nejznámějším dostihu světa. Anglické Derby mu unikalo mezi prsty rok za rokem přesto, že několikrát nastupoval na start v sedle  téměř neporazitelného favorita.  PO čtrnácti marných pokusech se zdálo, že trať v Epsom Downs je Dettorimu zapovězená, jenže v roce 2007 nakonec odčaroval i tuto kletbu. Povedlo se mu to v sedle Authirized, svěřence Petera Chaple Hyama, s kterým Dettori vyhrál Derby s převahou pěti délek a potvrdil, že v jeho kariéře neexistují nesplnitelné cíle…

A přece se v roce 2013 vítězná mašina zastavila.  Na poměry světového turfu neuvěřitelně dlouhé úspěšné partnerství s Godolphinem skončilo, a šejkové vsadili na mladou krev v podobě Silvestra de Sousy či Mickaela Barzalony.  I když Dettoriho následovníci nepochybně mají vysokou kvalitu a skvělé výsledky, s odstupem více než pěti let dnes nelze nekonstatovat, že plnohodnotnou náhradu za Dettoriho se ale šejkům prozatím najít nepodařilo.

Enable je nejlepší…

V letošním roce Frankie Dettori oslaví padesátiny. Současná situace samozřejmě vyvolává otázky ohledně dalších startů u každého žokeje, jeho nevyjímaje,  ovšem už dnes lze jednoznačně konstatovat, že jeho hvězda odchodem od Godolphinu nevyhasla.  Prošel sice poněkud složitým obdobím,  v jehož rámci si odkroutil i  distanc za nedovolenou látku ve svém těle,  pak se ale díky spolupráci s trenérem Johnem Gosdenem a dalšími významnými stájemi i trenéry dostal zpátky na výsluní. Jako třešnička na dortu sladkého návratu pro něj navíc přišel další kontrakt s arabskými magnátem v osobě katarského šejka al Thaniho. V jeho šedých barvách sice Dettori není tak výrazný jako svého času v modré godolphinské aplikaci, ale o to větší prostor má v posledních letech k vyniknutí i  na dalších koních.  I jejich zásluhjou tak v roce 20116 překonal hranici 3000 vyhraných dostihů a vykročil k v Evropě málo vídané  čtyřtisícovce (Lester Piggott, s nímž byl Dettori často srovnáván, nastřádal v kariéře 4,493 vyhraných dostihů)

Nejlepším potvrzením Dettoriho mimořádné pozice  je fakt, že v letech 2018 a 2019 opanoval celkové pořadí hodnocení mezinárodní asociace dostihových autorit Longines World's Best Jockey,  jehož tabulka je vytvořena na základě výsledků ve velkých dostizích aktuální sezóny. Nejde tedy o anketní volbu, ale čistě technické vyhodnocení nejlepších na základě předvedených výkonů a výsledků.

V této souvislosti nutno poznamenat, že Dettorimu k titulům minulých dvou let částečně pomohlo i stálé partnerství s koněm, o kterém jsme zde  psali v minulém čísle. Právě jeho jméno je totiž navždy spojeno s kariérou fenomenální svěřenkyně Johna Gosdena Enable.  Už poté, co ji dovedl  právě ve svém osudovém Epsomu  hustým lijákem v vítězství v Oaks, na  její konto konstatoval: „Je to speciální klisna. Takový ten speciální kůň, který umí  zabrat přesně když potřebujete. Moc takových se nenajde. Je v ní velký potenciál i pro budoucnost.“ dušoval se v Epsomu obdobně, jako se dušují jezdci klasických vítězů všude na světě. Enable ale – na rozdíl od většiny svých klasických kolegů - jeho slova o velkých nadějích do puntíku naplnila.

A to její životní dostihové pouti zatím stále není konec:  Pokud se poběží, pokusí se letos o zisk své třetí Ceny Vítězného oblouku. A to je pro letošní rok nepochybně velká motivace nejenom pro ni, ale i pro Lanfranca Dettoriho.  Vždyť co lepšího by si mohl proslulý žokej – legenda nadělit ke svým pátým kulatinám?

Česká stopa v Pardubicích

Umění Frankieho Dettoriho na českém území v dostihu bohužel (zatím) k vidění nikdy nebylo přesto, že už od devadesátých let se u nás několikrát objevila v akci velká žokejská jména od Michaela Robertse až po Christopha Soumillona. Frankie do Česka ale na dostihy zatím nepřijel. Proč? Jeho kalendář v době, kdy je zdravý, se plní neuvěřitelně rychle, a protože velké dostihy v Česku termínově obvykle ladí s „něčím velkým“ v zahraničí, jsou obvykle velké hvězdy vázány smlouvami a závazky v zahraničí a na  České derby si odskočit nemohou. Své by o tom  mohl vyprávět Filip Minařík, jehož snaha zajezdit si v Českém derby  se splnila až v době, kdy se česká „modrá stuha“ termínově posunula na čtvrtek či sobotu.  A to je Minařík sice hvězdou v Německu, v nejvyspělejších dostihových zemích ale zdaleka tak vysoko jako Dettori na stupnici jezdeckých star nestojí.

Frankie Dettori v posledních třech dekádách drží roli světové megastar.  V době, kdy se obvykle koná České derby, bývá vytížen. V Ascotu, ve Francii, někdy si odskočí i na „výlet“ do Ameriky.  A jednoduché to s ním není ani v dalších termínech, které by v Česku teoreticky přicházely v úvahu.  I když je italský showman s britským pasem hvězdou milovanou i českými turfmany, jeho angažmá v Česku se v minulých desítkách let nedostalo reálně nikdy přes hranici úvah a spekulací.

A přece se Frankie na velkém českém dostih objevil. Bohužel ale nikoli jako aktivní účastník, ale pouze jako divák.  V roce 2015 zavítal do Pardubic na krátkou návštěvu při tehdejší Velké, rozšafně pojedl specialitky u místních stánků s občerstvením, vzdal hold legendě dostihu Josefu Váňovi, na své cestovní mapě si možná odškrtl návštěvu dostihu, o kterém mnohé slyšel, ale jako rovinový jezdec se nikdy reálně nezajímal o jeho absolvování.  A stejně jako všude jinde na světě, i v Pardubicích se prezentoval svým nakažlivým klukovským úsměvem a  potvrzením, že se mu tu velmi líbí a že se rád na zdejší místo činu podívá ještě někdy příště.

Jestli nějaké takové příště nastane, to je ve hvězdách. Co ale ve hvězdách není je fakt, že na území naší někdejší republiky Frankie Dettori jako žokej v akci k vidění byl. Bývalý ředitel bratislavského závodiště Marián Šurda si totiž předsevzal, že slovenskému publiku předvede největší evropská žokejská esa v akci a poté, co dokázal do Bratislavy dovézt Sira Lestera Piggotta, se stalo angažování Dettoriho jeho osobní „posedlostí“. Sen se mu splnil v roce 2002, kdy se Frankie Dettori jako host ukázal na Slovenském derby a v rámcovém programu tam k vítězství dovedl i nezapomenutelného Tribal Instincta. Slovenské derby tehdy vyhrál s Muskasturmem a  na následné tiskové konferenci  vtipkoval. „Zdejší ředitel mě naháněl po světových mítincích tak, že jsem nakonec rezignoval a slíbil jsem mu, že sem přijedu.   A jsem rád, že jsem to udělal.“

Jak by nebyl. Připsal si novou zkušenost, další ze svých vítězných derby, a udělal také radost všem, kdo se toho památného dne do Bratislavy na dostihy vypravili.  A Frankie, jak známo, radost dělá velmi rád…

Gurmán  fandí Arsenalu

Zábavní průmysl dnes zná spoustu velkých osobností, které se stáhnou do ulity, jakmile opustí světla ramp. Lanfranco Dettori takovou figurou není ani v nejmenším.  I přes nevelký vzrůst (163 cm) a hmotnost, která se jen v dobrých časech přehoupne přes 60 kilogramů, zůstává středobodem pozornosti i jinde než na dostihových drahách.

Jeho osobnost je směsicí pravověrného a hrdého Itala a anglofila, který si zamiloval i svou novou vlast a plnohodnotně se začlenil do jejího života. Dokonce až natolik, že se stal tváří televize BBC a získal si na obrazovkách i vlastní pořad, který má s dostihovým sportem pramálo společného. 

Frankie Dettori žije život šťastného ženáče a je otcem pěti děti: Leo, Ella, Mia, Tallula, a Rocco s ním a  manželkou Catherine vyrůstali  ve Stetchworthu u Newmarketu, v místě, kde je v roce 2006 navštívili rovněž zloději a odcizili Dettorimu tehdejší kolekci trofejí  včetně tří Japan Cupů a rovněž i rytířské ocenění, které mu předala britská královna.

Rytíř britského impéria  je zároveň spolu s ostrovní inkarnací Zdeňka Pohlreicha, Marcem Pierrem Whitem, majitelem čtyř restaurací. White jako první Brit v devadesátých letech získal tři michelinské hvězdy a jejich společný projekt, Frankie's Italian Bar and Grill v Putney patří mezi nejúspěšnější britské restaurace v hodnocení mezinárodních kulinářských soutěží.

Když  se Dettori nevěnuje  rodině, koním nebo restauračnímu byznysu, míří jeho myšlenky často také k londýnskému Arsenalu, jehož je nadšeným podporovatelem. Jeho život však nebyl lemován jen růžemi a slávou. V roce 2000 spolu s žokejským kolegou Rayem Cochranem o vlásek unikli smrti, když jejich malé letadlo Piper Seneca při rutinním přeletu mezi dvěma dostihovými závodišti havarovalo. Nehoda však tehdy stála život pilota, Dettori vyvázl z nehody se zlomeným kotníkem.

V roce 1998 přiznal, že v raných částech své jezdecké kariéry užíval různé prostředky ke snížení váhy a přestal s touto praxí až v okamžiku, kdy se tyto látky ocitly na seznamech zakázaných prostředků.  V roce 2013 mu francouzská dostihová autorita vystavila půlroční stopku, licence mu byla odňata po pozitivním dopingovém testu na nepovolenou látku.  V médiích se  v souvislosti s ní nejčastěji objevovalo slovo kokain,  žádného potvrzení se ale tato spekulace nedočkala. Veřejnost navíc ani po dobu jeho distance o Dettoriho ochuzena nebyla, protože se v nečekaném volnu zúčastnil verze reality show Big Brother pro celebrity.

Francouzské škobrtnutí bylo ale v  kariéře ojedinělou kaňkou, jinak se italský žokej s britským průkazem rezidenta dlouhodobě chová jako vzorová celebrita.  Jako odměnu za to sklízí oblibu ze všech stran. I těch nedostihových…