ŽIVOT PLNÝ KONÍ
Šedesát dostihových let Františka Vítka ve dvaceti čtyřech kapitolách
Biografie Františka Vítka tedy, jak jsme avizovali, pokračuje. Do jejího dokončení zbývá šest z celkových čtyřiadvaceti kapitol. Dosavadních osmnáct vycházelo od ledna 2011 do července 2012 na stránkách tištěného časopisu Paddock Revue. Po jeho zániku tedy navazujeme přerušenou nit vyprávění o nejúspěšnějším českém dostihovém trenérovi, který byl v mládí vynikajícím překážkovým jezdcem. Dvakrát vyhrál i Velkou pardubickou. Ale jeho trenérská kariéra, v jejímž průběhu připravil pro náš turf mnoho vynikajících rovinových koní, kariéru v sedle ještě zastínila.
Znovu si tedy stručně připomeňme, na jakém místě děje právě jsme. Dospěli jsme k datu 26. června 1988. Nacházíme se na chuchelském závodišti, krátce před startem 68. ročníku Československého derby. Žokej Vlastimil Smolík, první jezdec stáje trenéra Františka Vítka, se po „válečné poradě“, jíž se v trambusu na parkovišti zúčastnili František Vítek, předseda JZD Všelibice Vladislav Hvízdal, napajedelský ředitel Zdeněk Hlačík a on, Smolík, rozhodl, i když ho k tomu také donutily určité okolnosti, že ze dvou favorizovaných koní, které připravil jeho trenér, pojede napajedelského hřebce Laténa. V sedle topolčianské klisny Arvy bude tedy anglický žokej Willliam Lord, jezdící a žijící v Rakousku.

19. kapitola: 
PRVNÍ TROJKORUNA
Usměvavý Smolík, Lord na cestě
Bylo to skvělé Čs. derby s mezinárodní účastí, které není jednoduché popsat. A přece to, co mohl každý z více či méně zúčastněných diváků na vlastní oči vidět, ani zdaleka nevystihovalo vše, co se odehrávalo. Z vnějšího pohledu byl samotný dostih pouze jednou z rovin onoho dvě a půl minuty trvajícího příběhu, který měl svůj prolog i epilog. Protože, jak napsal Victor Hugo v Bídnících – neexistují na světě silnější a úchvatnější dramata než ta, která probíhají skryta. V lidském nitru.
Ze soboty na neděli pršelo, nebo spíš lilo. S občasnými přestávkami. Kulisa, kterou vytvořilo počasí, vůbec nedopovídala tomu, že pět dnů předtím se na čtvrt roku ujalo vlády léto. Vlasta Smolík se však ve vážnici usmíval. Když se ho někdo odvážil zeptat, koho vlastně pojede, odpovídal trochu zvláštně: „Já myslím, že Arvu, ne?“ Bylo to před okamžikem rozhodnutí v trambusu, nebo až po něm? „Mlžil“ tehdy Vlasta, nebo si v tu chvíli ještě opravdu myslel, že to tak skutečně bude? Arva byla přece jeho srdeční záležitostí. Někteří se ovšem tomu, že se rozhodl pro Arvu, divili. Ti, pro které bylo evidentní, že na těžké dráze stoupají více šance hřebce než drobnější klisny. 

Žokej William Lord byl v tu chvíli v autě na dálnici. Do Prahy mu zbývalo ujet ještě několik desítek kilometrů. Na cestu se vydal z Vídně se svou manželkou až v neděli ráno. Teď myslel hlavně na to, aby byl včas na místě.
Ve startovní listině Dostihového programu dostihu s pořadovým číslem 7, Československého derby, bylo osmnáct koní. U několika z nich chyběla jména jezdců. Týkalo se to i dvou největších favoritů. Příslovečný gordický uzel jejich jezdeckého obsazení byl přece rozetnut až v trambusu, několik hodin před startem. A Dostihový program se do tiskárny odevzdával jako vždy už v pondělí, o šest dnů dříve, kdy bylo vše ještě ve hvězdách. Diváci se tedy dověděli, kdo kterého ze dvou Vítkových koní pojede, až krátce před zahájením svátečního odpoledního programu.
Arvičkáři a laténovci 
Ve stáji „u Vítků“ ten týden před derby nikdo nemyslel na nic jiného. Nahlas se o tom však nemluvilo. Derby bylo prostě tabu, i když to nebylo vyřčeno oficiálně. Možná ale sem tam, někde v koutku, zcela potichu, nějaké to spiklenecké slovo na spontánně zapovězené téma padlo. Lidé ze stáje a několik dalších, kteří k ní měli blízko a každý den tu trávili řadu hodin, byli ovšem rozděleni na arvičkáře a laténovce. K těm prvním samozřejmě patřil Smolík, který, jak víme z minulé kapitoly, Arvu osobně ošetřoval a vytvořil si k ní postupně velmi silný vztah. Dále třeba Jiří Odstrčil a mladší syn Františka Vítka, Pavel, stejně jako jeho pozdější manželka Olinka Hulínská. Hlavními představiteli těch druhých byli manželé Jana a Jaroslav Kafkovi. Jaroslav Kafka, zvaný Brkoun, ortodoxní laténovec. dokonce některé příslušníky opačného tábora občas výhružně honil po stáji. A samotný trenér? To ponechme jako jeho tajemství… 

Dva koně z původní startovní listiny v Československém derby 1988 nestartovali. Jednalo se o slušovické hřebce, Martabana a Juvena, stájové kolegy vítěze derby z předcházejícího roku Doxe. V paddocku se však „naparovala“ více méně polská dvojice Census (s žokejem Dulem) a Dziki Step (s žokejem Kozlowskim). Mezi diváky najednou začala kolovat přímo elektrizující, „zaručená“ předpověď. Bude to jako před čtyřmi lety, kdy naše derby vyhrál, jak chtěl, Juror s Melnickým, a druhý byl další kůň z Polska Kojak. Dziki Step je prý nejméně tak dobrý jako Arva a Census ještě mnohem lepší. A proč více méně polská dvojice? Protože Census patřil Napajedlům, Tomasz Dul byl oblečený do jejich červenobílých podélných pruhů. Kůň však trénoval v Polsku pod vedením M. Stawského.
František Vítek měl v šestnáctce startujících ještě Vokála s žokejem Tomášem Váňou. Do nejvýznamnějšího klasického dostihu roku tak Vítkovci „dodali“ vlastně třetinu účastníků. A, předběhněme čas o pár minut – oněch přibližně třicet procent těch zbývajících sedmdesát zcela rozdrtilo.
Proti chuchelské srsti
Vokál měl pracovat pro své daleko ambicióznější druhy ze stáje. Po startu však dopředu nešel, respektive se tam nedostal. František Vítek byl po všech předcházejících zkušenostech na tuto eventualitu připravený. Domluvil se s dlouholetým kamarádem, trenérem Miroslavem Janáčkem, svým nejbližším druhem už od učňovských let, že tuto roli zastanou i Janáčkův svěřenec Pilger ze stáje Státního statku Uhlířské Janovice s žokejem Vratislavem Kubátem. A Janáček, jako ostatně nikdy, Františka nezklamal. Ani jeho kůň a jezdec. Pilger zodpovědně jetý Kubátem, šel brzy po startu dopředu, a poctivě, v potřebném tempu za sebou celé pole táhnul. Nebezpečí, že by se z tohoto derby, jako několikrát v minulosti, stal falešný dostih, v němž se pak v závěru může prosadit i leckterý rychlý, ne však potřebnou vytrvalostí vybavený, kůň, tak nehrozilo.
I derby, stejně jako ostatní dostihy v letech 1986 – 1990, se běželo proti „chuchelské srsti“. Tedy v obráceném směru. Celé zázemí závodiště, včetně diváckého, procházelo rozsáhlou rekonstrukcí. Po demolici několika původních tribun, která proběhla v létě 1985, se začala budovat tribuna nová, patřičně mohutná. Cíl byl přesunut na opačnou stranu, směrem k lahovickému oblouku, před dočasně zbudovanou tribunu trubkovou v těsné blízkosti tzv. horních stájí. I za provizorních podmínek náhradního provozu se však na dráze běhaly dostihy v takové atmosféře, na kterou pamětníci vzpomínají dodnes.
Ač se to původně předtím, než se začalo běhat v Chuchli proti směru, zdálo dost krkolomné, měl obrácený směr také kladné stránky. Tento názor zastával i František Vítek. Po první, i když přece jen ostřejší zatáčce, následovala delší rovina, což byla nepochybně výhoda. A právě tam, přibližně v místě, kde se říká „u kanálů“, dorazili k čelu pole ještě včas Vokál s Váňou. Což bylo pro další vývoj dostihu, respektive jeho druhou polovinu, podstatné. V důležitém stádiu 2400 m dlouhé trati vedli Vokál a klisna Shapely Star s Theodorem Pechátem, trénovaná v xaverovské stáji Tomášem Šatrou. Ta však nebyla vytrvalkyně, a po chvíli začala odpadávat. Hned za nimi cválal Latén s Vlastou Smolíkem. Zato Arva nebyla vpředu ani zdaleka. I proto, že už měla za sebou jednu velmi nepříjemnou kolizi. A další ji přitom ještě čekala.  
                                                                                                                                  Petr Feldstein
(příští pokračování od středy 19. 12.)