Pohlednice: Tři dny v Rijádu....

Návštěva světového dostihového kolotoče v arabské poušti je minulostí.  Nejzářivější hvězdy turfové scény se v neděli z Rijádu vydaly do svých domovů. Všechny  vybavené i zásluhou covidové doby silnými netradičními zážitky, a některé kromě toho také nemalými balíky nově vydělaných dolarů, které na chladném písku závodiště krále Absdulazize čekaly na vyzvednutí.

Saúdové bezpochyby udělali obrovský kus práce, když za současné situace dali mítink dohromady, a dostali na něj všechny ty, kteří nakonec utvářeli jeho jedinečnost. To se sluší potvrdit hned na úvod,  a platí to přes drobné nepříjemnosti, které akci provázely také.

Samozřejmě. Ne všechno fungovalo jako po másle. Už na letištích celého světa řešili místní úředníci zapeklité problémy zamýšlených účastníků mítinku. Saúdská Arábie třeba oficiálně nepřijímá na své území cestovatele, kteří se na svou pouť vydají ze Spojených Států a řady dalších zemí.  Saudi Cup měl pro tyto účely sjednánu královskou výjimku, jenže ani ta na mnoha místech nezněla jako silný protiargument, a tak se do Rijádu nedostali z USA například žokejové Rispoli a Velasquez. Hvězda nehvězda, úřední šiml po celém světě řehtal.

A nejenom po světě, slabší řehtnutí předvedl i v Praze. Před odletem směr Dubaj jsem svým záměrem podívat se do Rijádu řádně zmátl pražské letištní úředníky a ti začali žhavit telefony.  Lakonické sdělení, že Saúdská Arábie neakceptuje nikoho, kdo přijel ze Spojených arabských emirátů, znělo hrozivě. Doklady o vízu, potvrzené akreditaci a potvrzující dopis, že právě  jeho adresát a jeho přítomnost je nezbytný pro zdárný průběh poháru ale po hodinové nejistotě mne nakonec, na rozdíl od Johna Velasqueze, do letadla pustily.

V samotném Rijádu věci kolem dostihů připomínaly Pohádky z tisíce a jedné noci, jakmile vás změří teplotu. Což se tu provádí všude, kam se vrtnete.  Z letiště účastníky mítinku rozvážely černé limuzíny, jako by se jednalo o důležité státní návštěvy. Jejich prvním cílem bylo obvykle závodiště a jeho klubové zázemí, kde probíhala nejdůležitější událost dnešní doby: Testování na covid. Ukazuje se ale, že byste se mohli otestovat, musíte se napřed na test „objednat“ prostřednictvím místní aplikace. A abyste uvedli místní aplikaci v život, musíte vlastnit buď iphone nebo pořádnou dávku štěstí. 

Ten, kdo nemá ani jedno, je odkázán na pomoc místních dobrovolníků. Šikovných, ochotných a jak se zdá, všemi aplikačními mastmi mazaných.  Slabých devadesát minut mi stačí k objednání na test a následnému otestování. Aplikace v telefonu hrdě bliká a hlásí, že jsem čerstvým přírůstkem z ciziny (což trefuje přesně), že se mám odklidit na 10 dní do karantény (tady mají  návštěvníci Saudi Cupu sjednánu výjimku) a že test čeká na vyhodnocení.  První překážka je překonání, nyní tedy hurá do hotelu.

Je mi sděleno, že zavazadlo s limuzínou do něj cestovalo napřed, a já jsem expedován v jeho stopě. Marriott, zajištěný pořadateli, nevypadá v poušti nijak nuzně, a těším se, jak se po noci v letadle prospím. Předčasně. V Marriottu mi sdělují, že tu už nenajdou ani jediný pokoj. Co mám dělat? Zajímám se. Jet do Hiltonu, informují mě. Samozřejmě, co jiného udělá člověk, který nedostane místo v Marriottu, říkám já. Česky, takže místní Arabové se tváří udiveně a expedují mě (samozřejmě limuzínou) směrem k Hiltonu. 

Ten kupodivu volný pokoj má. V devatenáctém patře, s panoramatickým výhledem na předměstí Rijádu.  Ale bez mého kufru.  Pro ten se asi v Marriottu místo našlo.  Další telefonické rozhovory problém řeší a je mi přislíbeno, že do hodiny se s kufrem shledám.  Když jsem za tři hodiny vyrazil zpět na závodiště za akreditací a shledáním s týmem kolek Zariyannky,  nikdo nevěděl ani o kufru ani o slíbené hodině na jeho přepravu.  Znovu se domlouváme na jeho doručení a já trávím odpoledne akreditací a prohlídkou zázemí. Na závodišti rostou dřevěné konstrukce stanů pro sponzory zítřejšího mítinku. Všichni,  na koho se podíváte, vypadají v klidu a pohodě. Těší se. Už zítra je čeká velká událost.

Mě také. Až nazítří se totiž nakonec setkám s kufrem, který si zřejmě  Rijád prohlédl líp než já. Návštěvníci Poháru mají totiž pro účast na podniku sjednanou výjimku z jinak povinné karantény, mohou se ale pohybovat jen na ose mezi letištěm, závodištěm a hotely. A průběžně se při tom   testovat…

Pohled z okna nazítří ráno přinesl návštěvníkům arabské pouště nečekanou novinku. Ulice Rijádu byly částečně zalité dešťovou vodou a auta se statečně brodila obrovskými loužemi.  Hoteloví recepční ale ujišťují, že k této politováníhodné události dochází maximálně jednou za deset měsíců, a voda postupem dne mizí téměř stejně rychle, jako se objevila.

První den mítinku znamenal pro většinu účastníků první přímý kontakt s malým velikánem. Jorge Ricardo je sice světovým rekordmanem v počtu vyhraných dostihů, na severní polokouli toho ale mnoho nenajezdil a jeho pozvání na dostihy zdejšího mezinárodního poháru žokejů se stalo velkou událostí. Právě jeho jméno dodalo prvnímu dni mítinku příjemně exotickou příchuť a očekávání.

„Ricardinho“ se v Saúdské Arábii většinou pohyboval ve společnosti překladatele a manažera v jedná osobě a  vyzařoval skvělou náladu. Ochotně  se fotil s desítkami zájemců jako skutečná atrakce, a jedinou chybou na kráse při jeho cestě do dalekého království byla ta, že v žokejské soutěži výsledkově propadl. Vítězství z ní se po loňském švýcarském zásahu Sibylle Vogtové letos stěhovalo do Irska, mezinárodní dostihový cirkus se ale v rámci odpoledne stěhoval také za dalšími testy, tentokrát takovými, jejichž absolvování mělo zařídit vstupenku pro odlet z pouštního království v podobě „negativního“ certifikátu

K tomu všemu jsme si v rámci odpoledne mohli naživo vychutnat heroické výkony – napřed ten v podání místních tesařů a truhlářů, kteří areál závodiště proměnili z včerejšího staveniště do dnešní slavnostní podoby, A pak třeba ten, který nám i světu předvedla česká zástupkyně na startu jediného mezinárodního dostihu pátečního předprogramu.  A všechno se sune k vyvrcholení krátké návštěvy království Saúdské Arábie.

Den D zahájila naléhavá zpráva: Dostavte se znovu na „certifikační testy“, abychom měli jistotu, že můžete odletět. Nejlépe v deset hodin ve vašem hotelu. Poslušně naklusáme s několika kolegy v určený čas na určené místo, a  po půl hodině se usměvavý Arab s visačkou pořadatele podivuje,  na co tu čekáme, když testovači dorazí ve dvanáct. Čekání na ně si zpestřujeme sledováním dalšího pouštního deště, který sebou dnes vzal i vítr a při teplotě 11 stupňů je v Arábii vážně celkem chladno.

Výtěr z nosu se nakonec dostavil a všichni otestovaní se mohli nedočkavě vydat na závodiště. Že se koná velký dostih, toho si nešlo nevšimnout už na příjezdu.  Na posledním kilometru před závodištěm totiž nás mikrobus šestkrát zastavil,  Navštívilo nás postupně šest strážců pořádku opásaných samopaly a zajímal se o naše akreditace.  Když je viděl, nechal samopal samopalem a pokynul k pokračování naší cesty. Až k jeho nejbližšímu kolegovi. Zásluhou těchto pánů jsme poslední kilometr jeli téměř půl hodiny.

Mezitím se stihlo opět rozpršet a rozfoukat a nebýt všudypřítomného písku, mohli byste si  podle počasí myslet, že jste na říjnových dostizích v Česku.  Což samozřejmě nejste, už proto, že se v Rijádu dnes dělí desetkrát více peněz na cenách dostihů, než kolik je jich vyplaceno majitelům v průběhu celé dostihové sezóny.

I v netradičním počasí se závodiště rychle zaplnilo povolenými 2000 diváků vybavených tradičními arabskými obleky a dnes nezbytnými rouškami. Většina z nich vzala útokem sponzorský stan, v kterém se rozdávaly deštníky, a s cennou trofejí se věnovala průběhu mítinku.  Místní rozhlas přecházel mezi arabštinou a angličtinou, dostihová organizace klapala jako namazaný stroj a mítink se rychle řítil k závěru. Přítomní Američané, kteří neskrblili sebevědomím, zachmuřeně sbírali jedno druhé místo za dalším, a těšili se na vrchol programu, kde papírově jejich koně neměli prohrát,

Jenže  jak víme, papír tentokrát mnoho neplatil a úspěch Američanům vyškrábl žokej David Egan a jeho Mishriff. Protože z mítinku musíme rychle spěchat přes hotel na letiště, výsledek  a ohlasy dostih kontroluji je zběžně. Brzy se ale naskytne k osobní gratulaci. V hotelové lobby potkávám Johna Egana, žokejova otce, který  má na kontě široké zkušenosti s ježděním v Česku a na Slovensku. „Docela dobrý, kluk za to umí vzít,“ culí se skromně na gratulaci pro jeho syna. „A tady ti Arabové taky, dát toto dohromady, to by byl u nás problém.“

O tom, jak velký problém to byl pro Araby, jsme se už ale nic nedověděli.  Další černé limuzíny poslušen rozvezly hosty mítinku na letiště. Při čekání na letadlo potkáváme také žokeje Mika Smithe, který s Charlatanem skončil v Saudi Cupu druhý. „Jezdil jsem jak chtěli. Neměl jsem nic vymýšlet, prostě jet podle  trenéra.“ Jestli ho Bob Baffert za druhé místo pochválil, to se nyní nedozvíme,  co je ale silně pravděpodobné je to, že on, nebo někdo další z nejužší americké špčiky bude za rok zpátky,  aby korunu „pískového“  krále znovu získal pro Ameriku.