„Povinné“ vítězství v Oaks…
Jak že to František Vítek odpověděl po derby na otázku, jestli je Arva lepší než Latina? „To se teprve ukáže. Vyhraje-li také na mítinku, tak by se snad v tomto smyslu dalo hovořit.“ Dodejme k tomu, že na Latinu, ke které se dostaneme v další kapitole, protože v té minulé a této jsme se v ději posunuli o osm let před ni, nedal František do té doby dopustit. Jenže Arva se teď na rozdíl od Latiny, která nestartovala ve Velké jarní ceně 1980, stala opravdu žhavou kandidátkou na Klasickou trojkorunu. První po dlouhých dvaatřiceti letech. Naposledy ji do té doby získal Blyskač trénovaný Františkem Hurbanem v roce 1956. A to byl teprve třetí kůň v celé historii našeho turfu, kterému se to podařilo. Bude Arva tím čtvrtým?

Jak už jsme se zmínili, Františkovi se tato myšlenka mihla hlavou hned poté, co Arva z prakticky beznadějné pozice vydobyla v derby vavřínovou podkovu s modrou stuhou. Jenže St. Leger se měl konat až 16. října, tedy za další čtyři měsíce. To je ještě moc dlouhá doba. Forma může, ale nemusí vydržet, na samém sklonku sezóny to samozřejmě může být všelijaké… Podstatně blíže byl čtvrtý klasický dostih, Oaks, běhající se, jak už víme, tehdy ještě stále jako Cena klisen – Memoriál ing. B. Tichoty. A pak mezinárodní mítink, o němž se František zmínil v souvislosti s Latinou a s kvalitou teď už obou svých slavných svěřenkyň. Ten se v roce 1988 konal ve Varšavě.
V pozici favoritky non plus ultra (s kursem 11:10!) Arva, teď už s Vlastou Smolíkem, v poslední červencový den Oaks bezpečně vyhrála. O tři a půl délky před svěřenkyní Jaroslava Drlíka Silistrou, kterou jel stejně jako v derby Milan Klučka. Silistra, v derby jedno z velkých překvapení, dokonce v cílové rovině Arvě chvíli odolávala.
…druhé místo na mezinárodním mítinku
Mítink v hlavním městě Polska se konal o čtyři týdny později, 28. srpna. František Vítek tu byl, stejně jako mnohokrát předtím, znovu v roli trenéra československé reprezentační ekipy. V sedmi mezinárodních soubojích na závodišti ve Služewieci startovalo nakonec osm našich koní. Arvu i Laténa čekala trať 2400 metrů, každého ovšem v jiném dostihu. Hřebce v Ceně Varšavy, klisnu v Ceně Prahy, která jednodenní program uzavírala.
Naděje, se kterými výprava na mítink odjížděla, byly možná, hlavně díky výjimečnosti obou těchto koní, až příliš optimistické. František dobře věděl, jak těžké soupeře budou naši koně mít. Mítink se také nakonec změnil ve varšavský koncert domácích zástupců. V cíli byli celkem šestkrát první. Latén skončil čtvrtý, podal ovšem výkon na hranici svých možností. Veřejnost však považovala za jisté zklamání i druhé místo Arvy. Ta doběhla tři délky za polskou konkurentkou Diaminou.
Po návratu domů to, hlavně od novinářů, schytal Vlastimil Smolík. Bylo mu dáváno za vinu, že roli našeho prvního jezdce nezvládl. Zdaleka to nebyla pravda, i když právě s Arvou byl Vlasta z pochopitelných důvodů trochu nervózní. Byla to poslední možnost, jak dosáhnout alespoň jednoho, navíc víceméně očekávaného vítězství. Že se to nepodařilo, bylo ovšem především tím, že další naše dvojice Silistra – Tomáš Váňa nepracovala pro Arvu tak, jak měla. A jak bylo dohodnuto. Respektive – nepracovala pro ni vůbec. Své tehdy sehrály lokálně-patriotické zájmy zástupců majitele Silistry, kteří se zřejmě domnívali, že Silistra má ve Varšavě stejně dobrou formu a šanci jako Arva. Ne-li ještě lepší…Zákupská klisna však nakonec doběhla poslední. Šlo opět o porušení domluvy, což se znovu vymstilo. Tentokrát na reprezentační, respektive mezinárodní úrovni. František tentokrát neměl možnost si záměr s vodičem pojistit. Jiného koně a jezdce jsme ve varšavské Ceně Prahy neměli.
Dvoudesetinová favoritka
Druhé místo Arvy na mezinárodním mítinku socialistických států ve Varšavě však jejího trenéra Františka Vítka a jezdce (i ošetřovatele) Vlastimila Smolíka neodradilo v cestě za ziskem Trojkoruny. Stala by se u nás první klisnou, které by se to podařilo. A pravděpodobně i jednou z prvních v Evropě, ne-li na světě. Jenže St. Leger 1988 stále ještě nebyl nejbližším dostihem, který dceru Scottish Rifla (a Arniky) čekal. Přesně v polovině období mezi mítinkem a posledním československým klasickým dostihem roku, 25. září, se na chuchelském závodišti konala mezinárodní Velká cena hlavního města Prahy na 1600 m a Cena československého turfu na 2400 m. Arva se Smolíkem v sedle startovala pochopitelně v té delší z nich. Mezi sedmi soupeři měla tři zahraniční konkurenty. Dva z NDR, jednoho z Polska.
Arvina eventuální kvóta na vítězství byla u totalizátora jen nepatrně vyšší než na konci července. Činila, jak bylo zveřejněno před vyplácením výher po doběhu, 12:10. Z tak zvaného desetinového favorita při Oaks se tedy klisna stala při Ceně československého turfu favoritem dvoudesetinovým. Roli vodiče svěřil František další své, a také topolčianské, klisně Choče v sedle s mladým jezdcem přímo operně znějícího příjmení – Vratislavem Hakenem. Oba svůj úkol splnili, ale Arva to lehké neměla. Do čela se dostala až třicet metrů před cílem. Největší soupeře měla v polském Barnaulovi a východoněmeckém Turidu. Smolík si to ale velmi dobře vypočítal.
St. Leger bez Laténa  
A pak už Arvu čekal její poslední dostih. Nejen v této sezóně, ale v celé kariéře. St. Leger na 2800 metrů. Šlo o mnoho, Klasická trojkoruna není na dosah každý rok. František věděl, že taková příležitost už se nemusí nikdy opakovat. Věděl také, že pokud se to podaří, bude v dějinách našeho dostihového sportu teprve čtvrtým trenérem, jemuž se to podaří. Po průkopníkovi v tomto ohledu Josefu Cellerovi, který přivedl v roce 1947 k Trojkoruně Panoše; po Karlu Truhlářovi, na něhož František nikdy nepřestal vždy v tom nejlepším vzpomínat a který dobyl v roce 1954 Trojkorunu se Symbolem. Tím Symbolem, jehož kvality měly být doceněny, ale doceněny nebyly, v chovu, do kterého nebyl zařazen pro své exteriérové, svým způsobem ovšem možná spíše kosmetické vady. A po dalším chuchelském trenérském velikánovi Františku Hurbanovi, který se dvě sezóny po Truhlářovi zasloužil o stejnou tak těžko dosažitelnou poctu pro Blyskače.
Při současných dostihových termínech to zní hodně nezvykle, ale bylo to tak. Pátý a poslední klasický dostih každé sezóny, St. Leger, se v roce 1988 konal až týden po Velké pardubické. František měl pochopitelně jisté obavy, zda Arvě vydrží nejen forma, ale i zdraví. Ona však vypadala stále velmi dobře.
Startovní listina St. Legeru v Dostihovém programu č. 50/1988 se v jistém smyslu podobala té derbyové. U jmen Latén (měl mít startovní číslo 1) a Arva (9) nebyla uvedena jména jezdců. Jenže Laténa, který nebyl fit, už od mítinku ve Varšavě laboroval se zraněným kloubkem, František nakonec běhat nenechal. Arvu tak nemohl jet nikdo jiný než Smolík.
Extempore Trojkorunu nezhatilo
Jenže i s Arvou se to v týdnu před St. Leger při práci v Lysé nad Labem hodně zkomplikovalo. A to velmi nešťastným, snad až nepochopitelným způsobem. Jako by jí snad výstup na trojkorunový piedestal chtěl maximálně zkomplikovat, ne-li přímo znemožnit, samotný osud. Při tréninku se jim nikdy nic takového, co se pak stalo, nepřihodilo. A František by byl ani nevěřil, že by se něco takového mohlo někdy stát.
Vlasta Smolík měl jít v sedle Arvy ještě s jedním koněm na dráze závodiště v Lysé 2400 metrů. Po 1400 metrech, u Hadího příkopu, na ně čekala Arvina vrstevnice Choča, která odvedla dobrý výkon jako její vodička při Ceně československého turfu. V sedle Choči, jež se měla k Arvě se Smolíkem připojit, byla Olinka Hulínská, tehdy naše přední amatérská jezdkyně. A také, jak víme, budoucí Františkova snacha. Zbývajících tisíc metrů měly jít obě klisny spolu.
Jenže, co se nestalo! Jak zkušený žokej, tak sice mladá, ale už úspěšná amatérská jezdkyně, to spletli. Po společně absolvovaném kilometru nezastavili. Pokračovali dál. Cíl, kde měli končit, byl od hloučku, a v němž stál i František Vítek, vzdálen asi 200 metrů. Křičet na ně nemělo smysl. Na závodišti byla tehdy, ještě ke všemu, spousta lidí. Bezradný trenér lítal v té trapné situaci sem a tam a ze všeho nejvíc si tenkrát připadal jako šašek. Vlasta s Olinkou, a s nimi hlavně obě klisny, si tedy dávali ještě celý okruh navíc. To byla situace. František byl zoufalý. Věděl, že to pro Arvu, respektive pro její účinkování v St. Legeru, může mít nedozírné následky.
„Co jste proboha blbnuli?“ zeptal se, když koně se svými jezdci se zpožděním vyčerpaní dorazili. Dezorientovaný Vlasta, sám ze sebe vyvedený z míry, mu vůbec nedokázal odpovědět. A Olinka řekla, že když viděla, že Vlasta jede dál, tak jela také.
Celé toto extempore se v St. Legeru skutečně projevilo. V dostihu nakonec startovalo pouze sedm koní. Z toho, což byla kuriozita, pět klisen. Mezi nimi kromě Arvy i Choča, která, tentokrát s mladým Čeňkem Kottnauerem, dělala v roli Arvina vodiče, opět co mohla. Tempo udávala tempo asi do poloviny 2800 metrů dlouhé tratě. Arva se Smolíkem šla dopředu na počátku cílové roviny. Pod žokejem Jaroslavem Michnou se k ní však připojila stále se lepšící svěřenkyně trenéra Jaroslava Maška Windskating. Ty dvě pak spolu bojovaly o vítězství až do cíle. Arva, ač hodně vyčerpaná, dřela za Smolíkova vydatného přičinění jako vždy do posledního metru. Vítězství, ale hlavně vysněnou Trojkorunu nakonec uhájila. Byť o jedinou délku. Jako první klisna u nás. A dosud jako jediná.
Co bylo dál?    
Za další tři týdny ji na chuchelském závodišti dekorovali Koněm roku 1988. A Vlasta Smolík se na ni při té příležitosti svezl ke své velké lítosti naposledy. Ani pro Františka Vítka nebylo hezké, ale smutné loučení lehké. Kromě jiného si vybavil, jak mu před sezónou, která byla celá ve znamení Arvy, volal topolčianský ředitel ing. Dzian. A to, jak mu řekl, že by už také rád někdy stál na pomyslné bedně. Což se mu tedy vyplnilo mnohonásobně. František si také do všech podrobností, a případ po případu, znovu v mysli přehrával, jak Arva nerada cestovala. Jak ji to vždy znervózňovalo, jak přitom chudák vždy potila. Když s ní cestovali v červnu do Bratislavy, museli, aby ji uklidnili, několikrát zastavit a vodit ji. Příliš nepomohlo, ani když si na tento několik set kilometrů dlouhý výjezd vypůjčili na tehdejší dobu báječně vybavený mercedes. A to od klusáckého trenéra a jezdce Václava Voříška, který působil vedle Lysé, v Přerově nad Labem. 
Nebylo to s ní lehké, ale byla úžasná. Vlasta Smolík skutečně k žádnému z koní předtím, ani potom, nepřilnul tak jako k Arvě. Věděl proč.
Když se Arva vrátila do Topolčianek, společně s Chočou, která jí v posledních dostizích poctivě pomáhala, bylo to veliké uvítání. Na její počest pak byla uspořádána slavnost, jaká se hned tak nevidí.
František byl přesvědčen, že Arva už „doma“ zůstane. V chovu. Proto ho překvapilo, že ji poslali ještě do dalšího tréninku do Kolína nad Rýnem, kde ještě měla pokračovat v kariéře. Jenže k tomu už nedošlo, i když v Německu nakonec zůstala. Jako chovná klisna v Ostenhofu. Dala sedm hříbat, mj. hřebce Arvana, vítěze historicky druhého Slovenského derby v roce 1994, prvního s mezinárodním obsazením.
Dostihová kariéra jejího souputníka Laténa byla delší. Mnohem delší. Po dalších dvou sezónách u Františka ve stáji v Lysé nad Labem pokračovala ještě řadu dalších let.
Teď je však na čase, abychom se naopak vrátili o nějaký ten rok zpátky. A v příští kapitole se věnovali, jak jsme slíbili, Laténově slavné matce. I její jméno je spojené s Františkem Vítkem a s dostihovou stájí v Lysé nad Labem. K Latině.
                                                                                                                               

Petr Feldstein (Pokračování ve středu 2. ledna)