Šedesát dostihových let Františka Vítka ve dvaceti čtyřech kapitolách
Vlastimil Smolík řešil tedy derbyové dilema ve své obdivuhodné jezdecké kariéře dvakrát. Dvakrát mu jeho trenér František Vítek nachystal pro nejvýznamnější klasický dostih po dvou koních vynikající výkonnosti. A vždy hřebce a klisnu. V obou případech bylo prakticky nemožné poznat, který je lepší. Kdyby to možné bylo, měl by Vlasta jednou provždy tolik ceněných vítězství v derby nikoli šest, nýbrž osm. V roce 1979 vyhrál hřebec, v roce 1988 klisna. A Smolík, snad to byla jedna z hříček osudu, se vždy rozhodl pro to „nesprávné“ pohlaví. I když – rozhodl…víme dobře, že nezanedbatelnou roli v tom, na kterého koně se nakonec Vítkova jezdecká jednička posadila, hrály i jiné okolnosti. Především zájem majitelů našich tehdejších dostihových es. I to musel brát, a také bral, náš tehdy daleko neúspěšnější žokej v úvahu. Nebyl z těch, kteří si postaví hlavu a řeknou, že to bude tak a tak. A že o ničem jiném diskutovat nehodlá.

Teď jsme ovšem na počátku roku 1980. O nějaké klisně Arvě a nějakém hřebci Laténovi, kteří se objeví až v daleké budoucnosti, není pochopitelně ani potuchy. V  této době se ale v dostihové veřejnosti příliš nehovoří ani o pozdější Laténově matce. Klisně, která u nás ve své druhé a poslední dostihové sezóně zcela opanuje nejen klasický ročník. Koni, kterého jeho trenér František Vítek připravil tak, že Vlasta Smolík se tři měsíce po svých třicátých pátých narozeninách dočká v jeho sedle svého prvního triumfu v Československém derby.  
          
20. kapitola: 
POSLEDNÍ MASISKA
Málokterý vítěz Československého derby se ještě nedlouho před jeho startem jevil dostihové veřejnosti tak nevýrazně jako právě ona. Latina (Masis-La Legion) nestartovala v žádném z předcházejících dvou klasických dostihů. Ani v Jarní ceně klisen, ani ve Velké jarní ceně. František Vítek ji, přestože velmi dobře věděl, jaký poklad mezi tříletými koňmi ve své stáji v roce 1980 má, neposlal ani do Velké červnové ceny, i když v této sezóně byla poprvé určena právě pouze příslušníkům a příslušnicím klasického ročníku. Důvod ovšem nespočíval v tom, že by si její trenér chtěl zahrát na kouzelníka. Že by, zničehonic, chtěl koně, který mu přirostl ze stovek těch, kteří kdy prošli jeho rukama možná nejvíce, vytáhnout na poslední chvíli jako příslovečného králíka z klobouku. Příčinou onoho dlouhého „schovávání“ později tak famózně si počínající klisny nebylo nic jiného než její delší dobu trvající nedobrý zdravotní stav. Zdraví svých koní František nikdy neriskoval. Případné vítězství, byť sebeslavnější, by mu za to nikdy nestálo.
Pohrobek Koně století        
Latina přišla v napajedelském hřebčíně na svět 8. března 1977. Na toto datum připadl nejen Mezinárodní den žen, v těch letech ještě každoročně velmi mohutně slavený, ale, pro zajímavost, také třicáté druhé narozeniny jejího budoucího jezdce Vlastimila Smolíka. Latinin otec, náš nejslavnější plemeník Masis, byl v té době už více než tři čtvrtě roku mrtvý. Do koňského nebe odešel na konci května 1976 a tato klisnička byla, alespoň z těch, kteří se narodili v Napajedlích, jeho úplně poslední potomek – s ožehem úctyhodného čísla 299. „Starý pán“ si v jejím případě, na samém sklonku své obdivuhodné, dvacet let dlouhé kariéry pepiniéra, dal ve slavné napajedelské rotundě, zdejší proslavené kulise milostného a rozmnožovacího aktu, záležet.
Matka Latiny, La Legion, jedna z posledních Masisových partnerek, byla dcerou známého a úspěšného Detvana a ryzky La Lézarde. Jedné ze sedmi klisen, které k nám byly dovezeny jako březí z Francie v roce 1965. Po působení v Napajedlích přešla La Legion ještě na nějaký čas jako chovná klisna do Slušovic.
Patrně i z oprávněné a pochopitelné nostalgie nebyla Latina jako poslední Masisovo napajedelské hříbě nucena projít na podzim roku 1978 dražbou. Do tréninku Františka Vítka v Lysé nad Labem ji vedení hřebčína přidělilo přímo. Pozdější „rituál“ tří napajedelských trenérů, kteří si za předem dohodnutých pravidel, a především za pomoci své intuice, ale samozřejmě také do jisté míry také náhody, vybírali ročky sami, se tenkrát ještě nepraktikoval.
Od chvíle, kdy se Latina poprvé octla na kamiónu, který ji převážel z rodné a malebné jihovýchodní Moravy do přece jen méně o něco fádnějšího středočeského Polabí, se zdálo, že její život negativně předurčuje, coby pohrobka, jakési prokletí. Do své nastávající stáje dorazila po několika stech kilometrech hodně potlučená. Ale to se samozřejmě stává, to její budoucí pečovatele zase tolik z míry nevyvedlo. Jenže smůla a problémy se později opakovaly, pronásledovaly ji až podezřele často. Několik měsíců poté, co se ze svého nového domova v Lysé vydala jako dvouletá do Chuchle, vstříc svému dostihovému debutu, se v boxu na autě zranila znovu. Poslední napajedelská masiska nebyla ušetřena různých zdravotních potíží ani později. Jednou si při transportu zahákla levou přední nohu a karabina, ty bezpečnostní u nás tehdy ještě nebyly k mání, jí přitom ošklivě prosekla kůži. Pohled na šlachy, které zranění značně zasáhlo, tehdy vyvolával opravdu velké obavy.
Dcera hodná otcovy slávy
A přece se v průběhu dvou sezón (přičemž ta první skutečně nebyla nic moc) své kariéry, v nichž absolvovala jen devět dostihů, stala Latina nepochybně nejlepší a nejúspěšnější Masisovou dcerou. A podle mnoha odborníků, při vší úctě k řadě jejích dalších renomovaných sourozenců po otci (včetně například skvělého Lyona), patrně jeho nejkvalitnějším potomkem vůbec.
Zatímco nezasvěcení, ale ani velká většina těch daleko zasvěcenějších neměla o potenciálu dvouleté nevelké kobylky dlouho sebemenší tušení, začal František Vítek a pracovníci jeho stáje Latininy předpoklady poznenáhlu objevovat. Pomalu bylo stále zřejmější, že jistá nevýraznost klisny je jen zdánlivá. Že v ní ve skutečnosti dřímá něco velmi pozoruhodného, že v sobě má mnohem více, než se na první a možná i na druhý pohled zdá. Že je to ve skutečnosti kůň ohromných možností, že je to dcera hodná pepiniérské slávy jeho otce.
František si to poprvé uvědomil, i když ne naplno, když se v srpnu 1979 pod jeho vedením připravovali na závodišti v Lysé nad Labem vybraní koně různých našich majitelů a trenérů na mezinárodní mítink do Budapešti. Latina v reprezentačním výběru tenkrát nebyla a ani být nemohla. Měla do té doby za sebou jediný a ne úspěšný dostih. František se tenkrát rozhodl využít ji v práci jako sparingpartnerku talentované napajedelské vrstevnice Sulejky mj. pozdější vítězky Ceny zimního favorita), kterou v napajedelské stáji ve Velké Chuchli trénoval Jaroslav Mašek. A Latina Sulejce, tehdy už renomované příslušnici dvouletého ročníku bez problémů stačila. Trenér si to nejprve vysvětloval tím, že protější strana, po které klisny cválaly, nebyla ještě potřebným způsobem srovnaná. Latina na to byla zvyklá, zatímco Sulejka ne. Po čase se však ukázalo, že tím, nebo jenom tím, to nebylo. Z obou klisen se později staly nerozlučné soupeřky a velké konkurentky, které to jako tříleté natíraly i stejně starým hřebcům. Staly se nejlepšími koňmi klasického ročníku sezóny 1980. Latina měla ovšem nad Sulejkou vždy navrch. 
Tři starty ve dvou letech
Dcera Masise a La Legion se poprvé postavila na start 13. května 1979. Kdo mohl tušit, že se jedná o premiéru v nedalekém budoucnu tak uctívané královny? V zahajovacím dostihu odpoledne, Ceně Liberála na 800 metrů, s Vlastimilem Smolíkem našla mezi devíti účastníky tři přemožitele a doběhla deset a půl délky za vítězným Paragrafem. Vydělala však Napajedlům první peníze – relativně skromných 3500 korun.
Ke druhému startu Latiny její trenér František Vítek svolil po jejích dlouho nekončících zdravotních patáliích až 8. září. Na startovní listině Ceny Behistouna na 1400 metrů pro nezvítězivší dvouleté koně bylo tehdy pouze pět koní. Přesto se Latina s žokejem Smolíkem v sedle nevešla ani mezi tři avizované favority v Dostihovém programu. V dostihu samotném však ano. Doběhla třetí.
Už o dva týdny později stála jako dvouletá před startovními boxy potřetí. A také naposledy. Měla před sebou spolu s osmi soupeři 1200 metrů dlouhou Cenu Libanona. Přes nevalné výsledky při dvou předchozích běháních se, i k Františkově údivu, i když ten a také Vlasta Smolík, který jel Latinu samozřejmě znovu, už mezitím odhalili její možnosti, kupodivu octla v roli favorita. Mínění v Dostihovém programu totiž začínalo jejím jménem. Tamtamy zřejmě zafungovaly. U sázejících však byla Latina až druhým favoritem. Prvním byl Eridan, který však nakonec doběhl úplně poslední. A kdo vyhrál?
No přece Latina! O jednu délku porazila svou tehdy největší soupeřku Vílu, o dalších osm třetího Tarkányho a ještě o dalších šest čtvrtou Lucii. Bylo to její první, ale zdaleka ne poslední vítězství. První z nepřerušené série sedmi triumfů. Od té doby už Latina nikdy s nikým neprohrála. A to v dostizích, které byly, při vší úctě k Ceně Libanona a ke koním, kteří v ní startovali, co do kvality naprosto nesouměřitelné. František Vítek už tehdy věděl velmi dobře, co v sobě klisna skrývá. A byl si téměř jist, že pro příští sezónu má koně, jenž je příslibem pro klasické dostihy včetně derby. A který by možná mohl navázat na letošní úspěchy svých o rok starší druhů ve stáji, Valdaje a Sparty. Obával se jen, aby klisnu nepronásledovaly další problémy. Těm nakonec svým způsobem nešťastná Latina skutečně neunikla. Přesto však jako tříletá dokázala až neuvěřitelné věci.
Petr Feldstein     
(pokračování od 9. ledna)