Ze šrotu se rodí srdce - bijící pro koně

Po letech jsem vyrazil na dostihy do Paříže. Moje někdejší vzpomínka mi stále zůstávala v hlavě. Když jsem se převlékal s kamarádem, neb jsem dostal pozvánku do VIP, v Buloňském lesíku do obleku a byli jsme pouze ve slipech, zastavila poblíž policie s dovětkem a úšklebkem:  „Že se nestydíte, pánové. Za bílého dne!“

 Minulý týden to bylo něco jiného. Vyjeli jsme s obytným vozem majitele Josefa Zeithamera, majitele stáje Cajdašrot,  který podniká se šrotem a bohudík část svých vydělaných peněz investuje do koní, a tak už jich má celkem pět. Jeden z nich – Cote Jardin – se chystal na start v Longchamp a měl opravdu silný doprovod. Bylo nás v tom obytňáku hodně, nestačil by ani titul polského kultovního seriálu Čtyři z tanku a pes. Bylo nás celkem sedm (majitelova manželka, trenér Jiří Chaloupka s manželkou, dvě děti a pes nechyběl taky J). Už na začátku cesty „klekl“ vozík, naštěstí byl k dispozici nový, který právě dorazil, a tak jsme se mohli vydat na další cestu. V Německu ovšem byla před námi nehoda, stáli jsme na dálnici čtyři hodiny, a tak byl čas popovídat si s majitelem.

„Dostal jsem se do toho koňského kolotoče jednoduše – poznal jsem mou ženu a ta měla připuštěnou kobylku. Porodila koníčka a on byl všude pořád poslední. A tak jsem si řekl: Takhle ne. Na to se dívat nebudu. Vyrazil jsem před šesti lety na dražbu do Deauville a koupil prvního koně. Jen abych to objasnil z hlediska mého vztahu ke koním: manželka jezdí rodeo, moje máma jezdila parkury,    máme svoji stáj na provozní koně v Radotíně. Je to taková droga, mám to rád, jezdím ještě motokros a tam to je sice o  něčem jiném, ale adrenalinu je tu taky spousta. Mám teď v tréninku tři koně u Jirky Chaloupky --  Coteho Jardina, klisnu  Kerrsy a  Gorham's Cave.  A pak jsem svěřil Myškovým  Le Rozela, který mne tehdy stál 50 000 eur, a Myšáka  Mikyho, ale ten se teď léčí a budeme ho zkoušet na překážky. Jak říkám: „Kdo jiný může vyhrát Velkou pardubickou než Myška na Myšákovi?“

Jsou majitelé, kteří už před cílem, když je vidět, že jejich kůň nedopadne dobře, propouštějí trenéra. Mezi ty ale Josef Zeithamer nepatří: „Já to případné zklamání prožívám jen chvíli, jsem takovej ,chvilkovej‘“. A pak přišla řeč na budoucnost stáje a případné další nákupy. „Teď na mne čeká velká investice, a pak si udělám v nakupování přestávku…, ale do budoucna nic nevylučuji.“

Obytňák má veškeré vybavení a v poličce se třpytí zlaté poháry. „Ty nepatří mně, ale mé ženě, za výsledky v rodeu. Máme každý víkend nabitý , já dostihy nebo motokros a ona to rodeo. Někdy to naplánuji tak, že se to zkříží, tak je naštvaná, dostihy mají přednost. Určitě se nenudíme. Jirka je kamarád, je to spíš výlet, s příběhem, který píšeme během cesty i při samotných dostizích,“  Kdybych se já pokusil o básnický obrat, tak bych to shrnul asi takto: „Ze šrotu se rodí srdce bijící pro koně“.

Po sedmnácti hodinách dorážíme do Longchampu, „Jarda“, tedy Cote Jardin, na rozdíl od nás nevypadá unaveně. vše je připraveno v boxu číslo 6, Jiří Chaloupka a jeho žena Zuzana se ujímají svých povinností, zatímco Jarda cítí kobylu a vyvádí.„Asi by potřeboval vykastrovat“, říká Jiří Chaloupka a dodává: „ Čím je starší, tím ho to víc bere.“

Před dostihy zajdeme na oběd, poblíž dvorců Roland Garros, kde právě hraje Karolína Muchová. Číšník nabízí různá jídla, která nejsou na jídelníčku, i s dovětkem, že jedno je poněkud dražší. Když však zahlédne plamínky v Zeithamerových očích, už tu větu neopakuje. Ten objednává s takovou radostí, která vás úplně pohltí, a tak ochutnáváme jeden od druhého. „Zhřeší“ i Jirka Chaloupka, který drží váhu. Na jednom z šesti kousků salátu zanechává trochu majonézy, tedy je to množství podobající se krůpěji ranní rosy na listu J.

A pak už se přesunujeme na závodiště, kde je tentokrát hodně mladých návštěvníků, protože po dostizích bude „dýza“. Majitel si v jednom dostihu vsadí ještě pořadí „jumelé placé“ a vyhrává za 2 eura stovku. „Já to tak většinou trefuji,“ dodává skromně J. Blíží se start dostihu, kde startuje Cote Jardin, a nervozita stoupá. Zvláště pak, když je podle sázek vidět, že i Cotemu  Jardinovi, který má v sedle žokeje Murzabajeva, Francouzi věří. Dostih má ovšem neuvěřitelný průběh. Gagarin‘s Moon, věren svému jménu, vyrazí vpřed rychlostí Gagarinovy rakety. Získá až 50 délek náskoku a ostatní startující naivně věří, že mu dojdou síly. Opak je však pravdou, a i když se snaží jakkoli, zůstane v cíli z náskoku outsidera  ještě 30 délek. Cote Jardin přijde v klubku dalších koní bohužel na posledním, šestém místě. „Byl to zvláštní dostih ve všech směrech. Neměli nechat vítěze tak uniknout,“ říká trenér Chaloupka.  „Jarda potřebuje, aby byl dostih rychlý, je to tempař, nemá příliš rychlý závěr.“ A jeho manželka Zuzana dodává: „Byl před dostihem, až podezřele hodný, doufám, že mu nic není.“  Vydáváme se na cestu směr Praha, a tak pozoruji, zda majitelova slova o menším prožívání prohry jsou pravdivá. Jsou, řeší už pracovní záležitosti a usedá za volant. Tentokrát jsme v Praze za deset hodin a Jarda vypadá opravdu živě. Já jsem po cestě hodně unaven, ale ne tak posádka. Lucie, majitelova manželka, už musí odjet na rodeo v Českých Budějovicích a manželé Chaloupkovi se chystají na nedělní „Most“. Na odpočinek nemají na rozdíl ode mne čas. V hlavě mi „šrotuje“, co jsem všechno za těch pár hodin zažil.  Bylo toho fakt hodně a všechno se ani do tohoto článku nevejde. Díky za příležitost, každý, kdo se domnívá, že dostihům rozumí, by měl takovou cestu absolvovat.  

Foto: Z. Chaloupková