V lednu 2025 obdržel při Galavečeru českého turfu spisovatel a publicista PhDr. Petr Feldstein, náš dlouholetý spolupracovník, od Jockey Clubu ČR Cenu za mimořádný přínos dostihovému sportu. Petr Feldstein je srostlý s dostihovým sportem a píše o něm téměř polovinu století – od roku 1977. Chtěli bychom proto některé jeho vybrané texty uveřejňovat v této rubrice znovu. Především ty, jež autor (narozený 8. 12. 1943) připravovaL pro tištěný časopis Paddock Revue a pak pro internetový Dostihový svět, který na Paddock Revue navázal. Pokračujeme textem, kde se ze vztahu k dostihům zpovídal filmový režisér Karely Smyczek.

 Karel Smyczek: Před koňmi mám ostych

„Ke sportu mám velice vřelý vztah, i když nyní, bohužel, často spíš akademický. I na koni jsem několikrát seděl, je to jiný pohled na svět. Ale ta výška! Ta výška! Sportoval jsem ovšem hodně. Hrál jsem tenis, badminton, běhal na lyžích, dělal jsem atletiku. Nejlépe mi šel skok do dálky. Vrhy byly slabší, ale když jsme na vojně házeli granátem na cíl, který byl vzdálen 25 m, trefoval jsem se nejlíp ze všech. Většinai ostatních tu metu přehazovala, zatímco pro mě to bylo akorát. Svým studentům na FAMU jsem vždycky říkal: Sportujte! Co nastřádáte do třiceti let, to vám neuteče. Později to nedohoníte. To je stejné jako se čtením. Co nepřečtete včas, to pro vás zůstane navždy ztraceno.“

Filmový a televizní režisér a scénárista Karel Smyczek, rodák z Mělníka, s rodiči se ovšem brzy přestěhoval do Slaného, vstoupil do světa umění jako herec. Jako dětský herec. První roli vytvořil už v roce 1959 ve filmu Zpívající pudřenka. O rok později se jako desetiletý chlapec nadlouho zapsal do povědomí tehdejších diváků rolí ve Vláčilově poetickém příběhu „Holubice“. Účinkoval asi ve dvaceti filmech, když nepočítá drobné „čurdy“, jak sám říká, ve snímcích, které natočili jeho kamarádi nebo on sám.

 „Na roli ve Zpívající pudřence byl vyhlášen konkurz. Přemluvil jsem rodiče, aby mě přihlásili. Nakonec souhlasili. Byli si totiž jisti, že mě nevyberou. Jenže oni mě vybrali. Tak začala moje cesta k filmu, i když za herce jsem se vlastně nikdy nepovažoval.“

       V roce 1969 byl Karel Smyczek napodruhé přijat na FAMU, na filmovou režii. Jako student a ještě i nějakou dobu po absolutoriu (svůj absolventský film „Kapři pro wehrmacht“ natočil podle povídky Oty Pavla) dělal pomocného režiséra např. Karlu Zemanovi, Věře Plívové-Šimkové, Otovi Kovalovi. Jeho prvním samotným filmem byla v roce 1979 „Housata“. Od té doby obohatil naši kinematografii mj. tituly „Jen si tak trochu písknout“, „Jako zajíci“, „Sněženky a machři“, „Krajina s nábytkem“, „Nemocný bílý slon“, „Lotrando a Zubejda“. Režíroval také snímek „Proč?“ o agresivním fotbalovém chuligánství. Z televizní tvorby uveďme seriály „Případy detektivní kanceláře Ostrozrak“ nebo „Bylo nás pět“. Jako režisér se významně podílel i na dokumentárním cyklu „Osudy hvězd“.

 „Koně mám rád. Kdo by je ostatně rád neměl? Pociťuji k nim ovšem něco zvláštního. Nevím přesně, jak bych to nazval. Nejlépe to asi vystihuje slovo ostych. Není to strach, nebo obava, spíš respekt. Jsou krásní, mohutní, ale pro mě možná i trochu nevyzpytatelní.“

         Karel Smyczek pilně sleduje, má-li samozřejmě čas, sportovní televizní přenosy – z tenisu, atletiky, fotbalu, lyžování, uniknout si nenechá, pokud je to jen trochu možné, ani dostihy. Především Velkou pardubickou.

 „Mým oblíbeným koněm byla Sixteen. Nejen proto, ale možná i proto, že jejím majitelem je vlastně můj kolega z branže, filmový producent Jaroslav Bouček. Když Sixteen vyhrála v letech v letech 2007 a 2008, nejprve s Dušanem Andrésem a potom s Josefem Bartošem, dvakrát po sobě Velkou pardubickou, byl jsem nadšený. Dočetl jsem se, že se stala se první bílou klisnou v historii, která tento dostih vyhrála, navíc dvakrát. Proto jsem jí přál, aby v roce 2009 zvítězila potřetí za sebou. Škoda, že už tehdy narazila na tak skvělého soupeře jako je Tiumen.

       Ono se to zopakovalo i o rok později. Tiumen s Váňou ji „připravili“ na poslední chvíli znovu vítězství…

 „No právě! Držel jsem jí samozřejmě zase palce. O to víc, když jsem slyšel, že letos běží naposledy, protože půjde do chovu. A ona byla v tomto ročníku zase skvělá. Skoro bych řekl, i když vůbec nejsem odborník, že v 11 letech podala svůj nejlepší výkon. Úplně mě to fascinovalo. Když Jarda Bouček ještě celý rozechvělý po dostihu řekl, že jeho klisna měla úžasnou zásluhu na jeho výborné úrovni, byla to pravda. Přestože nevyhrála. To ovšem nesnižuje kvality Tiumena, naopak. Ani nezničitelného a obdivuhodného Josefa Váni. Bylo úžasné, jak se za Taxisem dokázal Tiumen vyhrabat ze šlamastyky, ve které se octnul. Zase, jsem laik, ale dovolím si tvrdit, že by to dokázal snad jen jeden kůň z tisíce. A možná ani to ne. Takže před ním smekám, stejně jako před Váňou, ale to snad ani nemusím říkat, opravdu hluboce.“

 Do prvního blízkého, i když pomyslného kontaktu s koňmi, přišel Karel Smyczek v dětství při četbě svých oblíbených mayovek.

       „To bylo něco, já jsem to přímo hltal. S mayovkami mám koně spojené snad nejvíc.“

  A co zkušenosti s koňmi při natáčení?

        „Poprvé to asi bylo, když jsem hrál jako šestnáctiletý v roce 1966 v historickém filmu „Na Žižkově válečném voze“. Pamatuji se, že práce s koňmi, kteří tu pochopitelně měli stěžejní funkci, nebyla vůbec snadná. Několikrát jsem se s nimi později dostal i do těsného kontaktu, protože jsem je měl na starosti jako pomocný režisér i, abych tak řekl, organizačně. Třeba v posledním filmu Karla Zemana „Na kometě“, kdy při natáčení s koně spadl a hodně se potloukl jinak vynikající znalec koní a výborný sportovní jezdec pan Michálek. Možná že právě to mě v mém pozdějším vztahu ke koním trochu znejistilo. V „Kočičím princovi“ nám zase v Prachovských skalách zničehonic utekl bělouš s tehdy maličkou Žanetou Fuchsovou. Snad deset, snad dvacet minut jsme ji nemohli najít. Byly to chvíle naprosté hrůzy. Všechno ale dopadlo dobře.“   

 Koně se stali v posledních letech ne snad běžnou, ale rozhodně ne neobvyklou součástí života především právě dětí a mladých lidí…

       „Ano, a je to dobře. Pozoruji ovšem, že se to týká především děvčat. Ta ke koním tíhnou nesrovnatelně víc než chlapci. Setkávám se s tím i při různých konkursech, kdy se dětí ptáme na jejich zájmy. Holky jsou koňmi nadšeny odmalička, kluci už méně. Všude, kde jsou koně, v jezdeckých oddílech, kterých také utěšeně přibývá, a podobně, je vždy výrazná převaha dívek. Řekl bych, že je to jistý problém, který může dělat potíže i v dostihovém sportu.“

 Chodíte na některá závodiště?

        „Málo. Znám to v Chuchli, znám Karlovy Vary, na pardubickém závodišti jsem paradoxně nebyl. Ale strašně rád se zúčastňuji debat, nebo je spíš jen poslouchám, o vyhlídkách a šancích koní a jezdců, třeba před startem nějakého důležitého dostihu. Má to v sobě často úžasný zápal pro věc, moudrost, vtip, humor i jistou hravost. Patří to v životě k tomu opravdu příjemnému.“