Rajťák z rodu muzikantů

V pátek 31. října 2025 opustil řady dostihových jezdců a všech milovníků turfu trojnásobný vítěz Velké pardubické z let 1981-1983 Pavel Liebich, Jedné z největších postav historie našeho nejslavnějšího dostihu bylo mu 79 let. Místo obvyklého nekrologu jsme se rozhodli přetisknout ve zkrácené podobě rozhovor z Dostihového zpravodaje 1/1982. S Pavlem Liebichem ho vedl spisovatel a publicista Petr Feldstein. K rozhovoru došlo nedlouho po prvním ze tří po sobě následujících pardubických triumfů dvojice Sagar-Pavel Liebich, tedy v roce 1981.

 Já pocházím z muzikantské rodiny. Můj strýc prof. dr. Bohumil Liebich působil dlouhá léta na pražské konzervatoři, učil housle a klavír. Otec si sice hudbu jako životní povolání nevybral, ale na klavír hrál výborně. Tato láska ho po celý život neopustila. Muzika více nebo méně poznamenala i život mých tří bratrů, Zdeňka, Iva a především Jirky, který pracuje v Československých hudebních nástrojích-Petrof v Hradci Králové. Takže jenom mě se hudba vlastně ani netkla.

O to víc se tě ovšem tkli koně…

V deseti letech jsem začal chodit do jezdeckého oddílu v Letohradě, kde jsem se narodil. Dva bráchové sice také jezdili, ale ani jednomu z nich to nevydrželo tak dlouho jako mně. Ve dvanácti jsem jel svůj první parkúr. Pak přišlo učiliště v Kladrubech, kde jsem měl možnost jezdit i mimo školní výcvik. V roce 1963 jsem reprezentoval učiliště na mistrovství republiky dorostu v parkúru a s klisnou Furioso 713 jsem skončil druhý. Těsně, o necelou sekundu.

A kdy jsi absolvoval první dostih?

Také v roce 1963 a také za učiliště při jezdeckém dnu v Kladrubech. Byla to steeplechase a dojel jsem čtvrtý. Už tehdy jsem vážil stejně jako dnes – okolo 62 kg při výšce 168 cm. Na kariéru rovinového jezdce tedy nebylo ani pomyšlení.

K dostihům ses dostal přes parkúry a military. Jaký máš vztah k těmto nedostihovým jezdeckým disciplínám?

Myslím, že jsou pro dostihy nezbytnou průpravou. Hlavně pokud jde o přiježděnost, sed a cit pro koně.

A když ses vyučil?

Nastoupil jsem do dostihové stáje v Kolesách, které jsou od Kladrub nad Labem tři kilometry. Pro mě je to nejhezčí místo na světě, dodnes tam bydlím. V roce 1964 jsem jel několik dostihů, například s Londonem. Pak jsem šel na vojnu. Ještě jako voják jsem v roce 1967 poprvé vyhrál. Bylo to v Táboře s polokrevným Favoritem. Sloužil jsem blízko Pardubic, tak jsem měl možnost často dojíždět domů. Opravdová dostihová kariéra ale pro mě začala až v roce 1969.

Jak jsi prožíval poslední dny před svou vítěznou Velkou pardubickou?

Ve čtvrtek za mnou přišel Kamil Kuchovský a ukazoval mi rozhovor, který jsi s ním měl v 5. čísle Zpravodaje. Zaťukal prstem na místo, kde říkal, že věří v Sagarovo a moje vítězství. Abych byl upřímný, věřil jsem v to také. Pro Sagarovu úžasnou sílu a mimořádné skokanské schopnosti. Obavy jsem trochu měl ze sovětských koní, hlavně z Diafa, se kterým se Sagar nemohl absolutně rovnat po stránce rovinové třídy. V den Velké pardubické, tedy v neděli ráno, na mě dolehly vyloženě černé myšlenky, když jsem zjistil, jak je příšerné počasí. A kdy bylo jasné, že déšť zničí dráhu. Těsně před startem mě šokoval sovětský trenér Armold Laskov. Zaslechl jsem, jak ve vážnici svým jezdcům říká: žádné taktizování, jeďte naplno! Start – cíl!

Přes Taxis šel Sagar poslední a navíc s ním měl problémy…   

To je pravda. Vzadu jsme šli ale schválně. Sagar není na startu rychlý. Vždycky mu chvíli trvá, než se rozutíká. Jeho prvního skoku v životě přes Taxis jsem se ale nebál. Jenže on se před ním trochu zarazil a zakličkoval. Odraz proto nebyl stoprocentní a na doskoku šel do kolen.

I při zdolávání některých dalších překážek jste měli slabší chvilky…

Ano, třeba na šestce, kde padl kůň, který šel těsně před námi, nebo na Velkých zahrádkách. Perfektně jsme ale šli třeba přes Havlův skok.

A co poslední proutěnka?

Já vím, mnoha lidem jistě v tu chvíli zatrnulo, ale mně to tak hrozné nepřipadalo. Před odskokem mu nevyšel krok, ale věřil jsem, že si pomůže sám.

Jak myslíš, že by Sagar uspěl ve Velké národní v Liverpoolu?

Skokově by na ni měl, ale asi by nestačil rychlostí.

Pokolikáté jsi teď Velkou pardubickou jel?

Po deváté. Z toho pětkrát s Punčem. V roce 1976 jsme byli druzí za Limitem s Frantou Zobalem. Šestkrát jsem Velkou dokončil, třikrát ne.

V poslední době ses vlastně také stal filmovým hercem. Ve filmu Dostih dubluješ v jezdeckých scénách Ladislava Mrkvičku a jsi tedy chvílemi žokejem Sochorem…

Byla to zajímavá a příjemná práce. A také mě museli trochu vylepšit, protože Sochor-Mrkvička měl delší vlasy. Poprvé a asi také naposledy jsem si zajezdil v paruce.

Věděl Sagar po své vítězné Velké pardubické, že dokázal něco velkého?

Určitě. Poznal jsem na něm, že si najednou připadal důležitý. Ne nafoukaný, ale bylo znát, že si je vědom, že vyhrát Velkou pardubickou není samozřejmé.

Jak své vítězství oslavil?

Ve stáji nám připravili nádherné přivítání. Na nádvoří byl krásný květinový koberec ozdobený věncem. Sagar tu parádu kolem sebe dokonale vnímal. Uvědomoval si také, že je středem pozornosti. A pak se s chutí jemu vlastní pustil do karafiátů.

K rozhovoru s Pavlem Liebichem z roku 1981 dodejme, že Sagar a on suverénně vyhráli Velkou pardubickou i v následujících dvou letech. V srpnu 1984 v kvalifikačním dostihu na další VP, v němž se měli pokusit o čtvrté vítězství po sobě, se však teprve devítiletý Sagar pod Pavlem Liebichem ve velkém vedru a na velmi tvrdé půdě pardubického závodiště zranil tak vážně, že to předčasně ukončilo jeho kariéru. Když bylo jasné, že Sagar už nebude moci jako dostihový kůň pokračovat, Pavel Liebeich se s milovaným koněm solidarizoval. I on své tak úspěšné účinkování v sedle, bylo mu tehdy 38 let, uzavřel. Na dostihové dráze už se nikdy neobjevil.