Vzpomínka na Čányho, Jana Košťála (1944 – 2013)

Když jsem se v roce 1977 stal zaměstnancem Státního závodiště v Praze a postupně začal pronikat do zázemí našeho dostihového sportu, seznámil jsem se, a v některých případech i spřátelil, s řadou našich předních jezdců. To platilo i o trojici našich tehdy nejúspěšnějších žokejů. Od nejstaršího k nejmladšímu, byli to ovšem vrstevníci, Ferdinandem Minaříkem, Janem Košťálem a Vlastimilem Smolíkem. Třemi velkými individualitami, třemi osobnostmi, z nichž ovšem ani jedna do té doby nikdy nevyhrála derby. Na rozdíl od Vlasty Smolíka to Ferdovi Minaříkovi a Honzovi Košťálovi nebylo souzeno ani později.

Jan Košťál, přezdívaný Čány, byl v té době populární první jezdec napajedelské stáje ve Velké Chuchli vedené trenérem Jaroslavem Maškem. Velice často vyhrával, díky typu svého jezdeckého umění, v sedlech klisen. Ty se pod jeho jemně si počínajícíma, ale zkušenýma rukama, cítily velmi dobře. I v klasických dostizích dominoval Čány výhradně s klisnami, a to čtyřikrát. Na vlastní oči jsem viděl to poslední, v roce 1978, kdy vyhrál s albertoveckou Misjafou, která zdaleka nebyla favorizovaná, Oaks, tehdy nesoucí název Memoriál ing. B. Tichoty. Stal se také onoho 16. července, jako ostatně několikrát předtím i potom, Jedničkou dostihového dne za výborný jezdecký i taktický výkon. 

Klisnou, se kterou si velmi dobře rozuměl, byla třeba i napajedelská Sulejka. V roce 1979 spolu vyhráli Cenu zimního favorita. V následující sezóně byli v Jarní ceně klisen druzí. Roli korunního prince, resp. korunní princezny, nebo také „věčně druhého“ si tentýž rok zopakovali i v Československém derby a v Oaks. Měli tu smůlu, že jejich současníky byla dvojice Latina – Vlastimil Smolík.

Jan Košťál byl hodný, přátelský, ne ovšem jednoduchý a bezproblémový člověk. Byl hrdý na své jezdecké umění, ale i na vědomostní zázemí. Často se však trápil tím, že není dostatečně doceněn. A to i v době svých velkých a zasloužených úspěchů. 

Hodně o sobě Jan Košťál řekl prostřednictvím Antonína Jelínka, který bohužel už také není mezi živými, autora Dostihové čítanky:

Svou přezdívku jsem dostal po jednom mezinárodním mítinku v Budapešti. Tam mně říkali Šándor, zdrobněle Šani. V Chuchli si to lidé počeštili na Čány. Málokdo mi řekne, Honzo.

Ve škole mi učení šlo, vždycky jsem byl mezi nejlepšími. Tak jsem udělal zkoušky a začal chodit na gympl. Ale mou vášní byl sport. Hlavně fotbal. Jenže jak ostatní kluci rostli, já zůstal malej. Pochopil jsem, že se svou postavou nemám v tomhle sportu šanci. S mámou jsem chodil odmala na dostihy, a tak jsem si řekl, že tohle bude sport pro mě.

Říká se, že jsem byl nejlepším jezdcem na klisny. Na kobylky musí mít člověk „vyšší dívčí“. Jemnou ruku. Základem je jezdecký cit. Jsem typ filozofa, přemýšlivý člověk. Hodně jsem pochopil z literatury. Doma mám tak dva tisíce knih, od osmi let jsem členem Klubu čtenářů.

Vždycky jsem si dával nejvyšší cíle. Mnoho lidí to provokovalo. Že prý jsem až nezdravě ješitnej. Není to ješitnost, ale sebevědomí. Jsem elitista, uznávám jen ty nejvyšší mety.

Jan Košťál se kromě jiného stal dvakrát československým jezdeckým šampiónem. V letech 1972 a 1974. I počet vítězství, jichž dosáhl, je, zvlášť když se v jeho éře jezdilo daleko méně než dnes, úctyhodný. Mnohé jeho výkony byly přímo ukázkové, učebnicové. Byl to skutečný klasik dostihového sedla, a to v nejlepším smyslu toho slova. Přesto, nemohu si pomoci, se domnívám, že jeho stopa v historii našeho turfu mohla být, nebo přesněji řečeno měla být, o něco výraznější. Myslím, že byl předurčen k ještě vyšším metám, než kterých dosáhl. 

Petr Feldstein